Korupce je když… II.

Stát vybírá na daních od lidí a firem peníze a moudře je investuje. Tu do dálnic, tu do stavby nemocnic, škol, sportovních a kulturních míst… A všechny ty nemovitosti potřebují údržbu, opravy, vytápění. Lidé v nich pracující vyžadují pomůcky (počítače…), ale i vodu a elektřinu, úklid, musí dostat za práci zaplaceno – a všechno to hradí stát (vlastně my všichni). Spousty státních úředníků tak zaměstnávají firmy, které staví, opravují, dodávají, účtují… Spousty státních úředníků má tu moc (odpovědnost) platit (rozhazovat) peníze z našich daní. Jinými slovy – spousty státních zaměstnanců má tu možnost být korumpováno!
Kolik z nich tu práci bere opravdu zodpovědně a šetří každou korunu? Kolik z nich klidně vydá o milion víc – z cizího, jen aby oni dostali sto tisíc bokem? Kolik z nich na korupci čeká a kolik si o ni přímo řekne? Kolik z nich se „jen“ nechá firmami napálit, protože své práci nerozumí? A kolik je tak „blbých“ státních úředníků, že podepisují kamarádům faktury na práce, které se vůbec neprovedly?
Přiznávám se, že počty netuším. Nicméně moudrý stát se i tady snaží jednat moudře a zavádí protikorupční zákony a pravidla.
Tak například – aby státní zaměstnanec nemohl zakázky „potichounku“ přihrávat svým známým, přikázal, že státní zakázky (od určité hodnoty) musí projít výběrovým řízením.
Státní zaměstnanec tedy zformuloval takové podmínky výběrového řízení, že je splnil jen ten jeho známý. Je ovšem výběrové řízení, kterého se účastní jeden účastník, vůbec výběrové řízení? Stát tedy přihodil podmínku minimálního počtu přihlášených uchazečů.
Stačí to? Pojďme se podívat na několik fíglů.
I když největší „popularitu“ mají samozřejmě ty nejdražší projekty (Blanka, pandury…), největší množství korupcí se ovšem odehrává na „lokální“ úrovni.
Představme si třeba městský úřad (školu, nemocnici), kde chtějí koupit (vyměnit) počítače, zajistit úklid budovy nebo třeba umýt okna. Částka se bude pohybovat někde v jednotkách milionů.
Firem, které tyto služby poskytují, nebude v daném městě a okolí mnoho. Možná dvě, možná pět, určitě méně než deset. Jejich majitelé (jednatelé) se mezi sebou znají a stejně se znají i s úředníky, kteří při jednáních zastupují město (školu, nemocnici…). Pro zjednodušení bude osoba A onen zkorumpovaný úředník a osoba B korumpující zástupce firmy. A a B jsou kamarádi.
a) varianta „za bukem“. B vlastní firmu na prodej (dovoz) počítačů a zásobuje jimi i další tři firmy (aa, bb, cc) v okrese. Úředník A výběrovým řízením osloví trojici firem aa, bb a cc. Ať vyhraje, která chce, vydělá vždy B.
Moudrému státu tedy dojde, že úředník by neměl firmy oslovovat (vybírat si, koho osloví), ale měl by podmínky řízení zveřejňovat na internetu.
b) Varianta „každý chvilku“. Firmy prodávající počítače „spolupracují“. Místo, aby si konkurovaly, dohodnou se a společně pustí státu žilou. Do výběrka se přihlásí tři firmy, přitom ta první (majitel je kamarád B) nadsadí cenu např. o 40%. Zbylé dvě nadsadí o 50%. S velkou slávou je vybrána ta nejlevnější. Úředník A bude pochválen, že státu ušetřil 10% ceny. Z toho čtyřicetiprocentního navýšení B zaplatí všimné kamarádovi A, odstupné majitelům těch dalších dvou firem a ještě mu něco zbyde. V příštím výběrku si prohodí role (podle toho, čí kamarád ho vypisuje).
Pokud je předem jasné, že do výběrka se přihlásí i nespolupracující firmy, je potřeba změnit taktiku
c) Varianta „cochcárna“. Úředník A vypíše výběrko, ve kterém stanoví několik kriterií takovým způsobem, že je pouze na jeho subjektivním posouzení, jakou dá čemu váhu. (kromě ceny bývají tím kriteriem reference, zkušenosti, sepsání projektu, návrh opatření…). Úředník pak seřadí firmy do pořadí dle svého vlastního uvážení.
Moudrý stát si ale ví i tady rady a řekne, že podmínky a požadavky musí být stanoveny přesně a váha jednotlivých kriterií daná předem. To už zavání Chocholouškem, protože je třeba stanovit za kolik stovek tisíc ze započítá rok praxe navíc apod. Ale i tohle jde obejít.
d) Varianta „na chlup“. Úředník A vypíše takové požadavky, aby seděly na firmu kamaráda B. Například zkušenost s jedním konkrétním produktem. Realizace obdobného systému na jiném městském úřadě. Nejméně dva zaměstnanci s certifikátem od společnosti DELL…. Fakt je, že tady je potřeba formulovat požadavky opatrně, aby se vůbec někdo další přihlásil = taky splnil podmínky. I když nejlépe (všechny) je splní pochopitelně jen B.

A když moudrý stát zjistí, že korupce stále bují, nakáže, aby jediným kriteriem byla cena. Nejnižší cena.
e) Varianta „minimum z minima“. Samozřejmě, že i nadále si vyhlašovatel může stanovovat nutné podmínky „na chlup přesně“ určité firmě. Ovšem nikdo další se nepřihlásí. Nepřihlásí? No, přihlásí, aby zákonu učinil zadost, a posléze odstoupí (obdoba „každý chvilku“), nebo bude vyřazen vyhlašovatelem pro nesplnění podmínek. Vyhrává tak firma, která splnila zadávací kriteria a přitom nabídla nejnižší cenu – co na tom, že je to jediná firma a to „nejnižší“ má dost ironický nádech?

Stále si myslíte, že lze odstranit korupci nějakým nařízením? Dobrá, tak se na problém korupce podívejme přesně z opačné strany.

Představte si, že jste (budu psát za sebe –jsem) náměstek okresní nemocnice a vypisujete výběrové řízení na outsourcing (externí správu) výpočetní techniky.
Vypsal jsem požadavky co nejpřesněji (co od nich budeme chtít a v jakém čase) a jediným kriteriem tak nabídnutá cena. Protože znám situaci ve městě a okolí, je mi nejen jasné, jaké firmy se do výběrka přihlásí, ale s většinou už mám nějaké vlastní zkušenosti. Řekněme, že své nabídky zaslaly firmy:
1. aaa je místní firma, poměrně solidní. Požaduje 510 000.
2. bbb. Jejím majitelem je můj známý B, solidní člověk, kterému záleží na kvalitních službách. Zdůrazňuji – žádné všimné jsme nedomlouvali, nijak jsem pro něj podmínky nepřizpůsoboval (tak, jak by to správně mělo být). Jeho cena je 500 000 měsíčně.
3. ccc je firma z vedlejšího města, neznám, požaduje 490 000
4. ddd je firma, se kterou mám jen špatné zkušenosti. Nekvalitní, na reklamace nereagují, problémy neřeší. Požaduje 350 000.

Co mám udělat?
a) Podle pravidel musím vyhlásit jako vítěze firmu D. Nabídla jednoznačně nejnižší cenu a je fakticky vítězem. Jenže… ta cena je tak nízká právě proto, že zaměstnává nějaké nedouky za minimální mzdu a podle toho to vypadá. Je mi jasné, že uživatelé (v případě nemocnice lékaři) nebudou se servisem spokojení, že já budu věčně řešit stížnosti a problémy, že s vedením D nebude řeč a v podstatě budu já obviňován, že jsem jako odpovědný pracovník vybral tu nejhorší firmu. Nikoho nebude zajímat, že k tomu došlo díky moudrosti státu a protikorupčním zákonům. V důsledku stížností a nespokojeností je pravděpodobné, že v nemocnici na své současné pozici skončím.
b) Řekněme, že se nějakým způsobem vzepřu. Chytím se nějaké dvojznačné formulace v nabídce firmy D a vyřadím ji z důvodů nesplnění závazných podmínek. Tento můj (ne zcela férový) tah bude mít několik následků.
Jednak se firma ddd zcela jistě obrátí na právníky, soud, vyšetřovatele… Výběrko bude pozastaveno (k velké nespokojenosti nemocnice) na měsíce až léta a nakonec zřejmě zrušeno. Pokud budu po všech vyšetřováních a soudech ještě ve funkci, tak opakované výběrko už vypíšu stylem „na chlup“ kamarádovi B. Ovšem aniž mi něco slíbil!!! Prostě chci mít co největší jistotu, že konečně to bude někdo slušně dělat! A protože tuším, že i toto opakované výběrko napadne nějaká firma s tím, že je zkorumpované (psané nachlup bbb), a mě se protikorupční policie bude ptát, jaký vztah s B mám, přeruším s ním veškeré styky (přestanu s ním chodit na pinčes, zvedat mu telefony…), abych mohl po pravdě prohlásit, že jsem s ním půl roku vůbec nekomunikoval.

Nepřipadají vám popsané situace schizofrenní? Mě ano. Tak poslední pohled. Tentokrát bude nemocnice soukromá.
Výběrové řízení vypisovat nemusím. Stačí zajít se zástupci mnou vytipovaných (tj firem, se kterými jsem ochoten spolupracovat – D už předem vypouštím) na oběd a vysvětlit jim situaci. Z nabídek si vyberu tu, která mi osobně (subjektivně!) připadá nejlepší a zajdu za majitelem: „Máme tři nabídky od 490 do 510 000. Já jsem vybral prostřední firmu bbb. Jejího majitele znám a mám v jeho služby důvěru.“ Vlastník nemocnice mi tu funkci svěřil (vybrání outsourcing) = důvěřuje mému úsudku a bude moje doporučení (znám ho, je to kamarád) brát jako plus. Pochopitelně – pokud kamarád B zklame, poletí jak jeho firma bbb, tak já (to je odpovědnost mého výběru).

Co je závěrem? Co chcete? Dám vám na výběr:
*Zdaleka ne každé obvinění z korupce opravdu korupcí je.
*Vybrání firmy kamaráda, ač není nejlevnější, nemusí znamenat, že jsem kamarádem korumpován.
* Protikorupční zákony nutí státní (státem financované) organizace, aby ve výběrových řízeních vybíraly firmy nejlevnější, ale mizerné! Ve výsledku jsou potom náklady větší a lidé se službami nespokojení (stavba dálnic, tunel Blanka…).
*Protikorupční zákony ničí odpovědnost a vyhovují alibistům – to já ne, ta kravina je nařízení státu (nebo EU)
*Tou prvotní příčinou korupce je princip sociálního státu. Státu, kde obrovskou část vybraných daní utrácí (mají právo utrácet) obrovské množství zaměstnanců státu bez faktické odpovědnosti.
*V soukromých společnost není korupce zásadní problém.

A proč je tak vysoká korupce? Zatímco v tržním kapitalismu byl nejúspěšnější ten podnikatel, který nejlépe obstál v konkurenčním boji = byl levný ale kvalitní, v sociálním státě je nejúspěšnější ten podnikatel, který urve státní zakázku = který zkorumpuje státního zaměstnance. Už se nevyplatí vyrábět kvalitně a jednat odpovědně, teď stačí korumpovat a vyrábět podle délky záruční doby (znáte termín „kurvítko“?). Slušní podnikatelé se k zakázkám nedostanou a „živoří“ na okraji nebo zbankrotují. Hajzlové zkorumpujou a vydělají.

Devilsovi: (úvaha „Jsme tu svědky choroby, zvané DEKADENCE!“)

S odvoláním na moje starší úvahy si dovolím tvrdit, že demokracie existovala jak za tržního kapitalismu - čemuž jsou zřejmě nejblíže USA po druhé světové válce, tak za sociálního kapitalismu (sociálního státu, sociálního kapitalismu), jehož příkladem je prakticky celá současná „západní civilizace“.
Tržní kapitalismus lze charakterizovat: vysokou efektivitou ekonomiky, malým přerozdělováním státu, důrazem na svobodu a odpovědnost jedince, ale také absencí sociálních hledisek (sociální nespravedlností)
Sociální kapitalismus naopak: nízká efektivita ekonomiky, velký sociální akcent (z toho plynoucí zadlužení států), potlačování práv i svobod jednotlivce, přenesení odpovědnosti na stát.
Je zřejmé, že oboje je špatně, že je potřeba najít kompromis mezi efektivitou ekonomiky a sociálnem = mezi tržní ekonomikou a sociálním státem

Stejné jako s firmami, je to i s parlamentem, to jsou také korumpovatelní zaměstnanci státu. Naprostá většina z nich (ne-li všichni) jsou zastánci sociálního státu se všemi důsledky, které to přináší. V parlamentu jsou korumpováni politici, aby schvalovali zákony přinášející zisk určité části podnikatelů (to je ten lobbing).
A protikorupční zákony? Každý takový zákon znamená další úředníky, kteří budou jeho plnění kontrolovat – bude je možné korumpovat.
Bohužel, žádné zákony nás korupce nezbaví. Dokud neopustíme princip sociálního státu, bude korupce všudypřítomné zlo.