Poznání

Je mi líto všech těch vypleněných hradů
Po jejichž cimbuří se prohání Meluzína
S Bílou paní
Těla jejich posledních obránců
Se dávno proměnila v květy
A jen krkavci
Oživují ta pustá místa

Sám jsem tím krkavcem
Z výšky pozoruji všechna ta pole
Zoraná cizími pluhy
Všechny ty korouhvičky
Otáčející se ve větru
Podle potřeby
A hravě proplouvající všemi útesy

Sám jsem tím obráncem
A za úplňku bloudím po zbytcích hradem
Nakukuji do oken těm
Kteří neměli to štěstí
Aby zemřeli
To moje krev se vsákla hluboko do země
Aby dala nový život

Sám jsem tím hradem
Sám
Se svým poznáním
Že musím dávat
Ne pro poděkování
Ne pro naději na odměnu
Ani ne pro prostou radost z dávání
Ale proto
Abych žil