Prosím prosím napište mi kometář co si o celé povídce myslíte. Zajímalo by mě, jaké dělám chyby, atd. děkuju moc :-)
přidáno 25.02.2008
hodnoceno 4
čteno 832(14)
posláno 0
Simona seděla na houpačce. Dívala se daleko za horizont. Právě se naposledy rozloučila se Štěpánem. Pořád tomu nemohla uvěřit. Jen tak odešel. Doktoři nechápali proč se to tak znenadání stalo. Simona však věděla kvůli čemu to je. Byla to ona kdo ho zabil. Rozplakala se.
„Simi,“ přišel za ní Viktor.
„Je to moje vina,“ řekla, aniž by se otočila.
„Ne to neříkej, protože vina je nás obou nebo nikoho.“
„Ale přece já jsem mu to řekla a on…“ nemohla to doříct.
„Já jsem mu řekl už dávno, že tě miluju. Říkal jsem mu všechno co se nám stalo. Simi byla to náhoda.“
„Ne nebyla,“ zakřičela na něho a utekla. Viktor zůstal stát. Chápal ji i on měl výčitky svědomí…

„Simonko, Viktor tě má rád,“ řekla jí Štěpánova matka, když byla u ní na návštěva. Od pohřbu už uplynuly 3 měsíce. Simona od té doby s Viktorem nemluvila ani ho neviděla. Věřila že Štěpána zabila tím, že mu řekla o Viktorovi, přes to prostě nemohla jít dál.
„Co to povídáte?“ zeptala se nechápavě.
„Viděla jsem vás na pohřbu a mluvila jsem s ním potom. Neřekl mi, že tě miluje, ale bylo to vidět v každém pohledu a slovu. A i ty nejsi nešťastná jenom kvůli Štěpánovi.“
„Ne paní Kučerová .To není pravda,“ zakroutila hlavou.
„Každou chvíli bys mohla porodit. Potřebuješ někoho, kdo ti bude pomáhat.“
„Mám vás a moji rodinu. Nepotřebuju nikoho jiného,“ řekla umíněně.
„Ne všechno jde zvládnout samotná. Navíc Štěpán by byl jedině rád, kdyby to byl Viktor. Vím to,“ vstala a posbírala hrnky dopitého čaje. Simona přemýšlela možná má pravdu, ale ona přece nemůže začít chodit s někým jiným. Nemohla bych, nemohla!
Rozloučila se s paní Kučerovou a šla domů. Pořád přemýšlela o tom, co jí Štěpánova mamka řekla. Vždyť ona ji nabízela Viktora. To nejde ona Štěpána pořád miluje, nemůže. I Viktor jí sice chyběl. Večer vzpomínala na taneční, na ples, na procházku v parku a když plakala byl to on, kdo ji utěšoval.
„Aááá“ zakřičela přidušeně. Zabolelo jí břicho. Sedla si radši na lavičku. Měla pocit jako by měla prasknout. Ucítila něco mokrého. Odtekla mi voda! Panebože, co mám dělat? Sáhla do kabelky a bezmyšlenkovitě vytočila Viktora.
„Ano?“ ozvalo se ze sluchátka. Simoně se nachvíli zastavil dech. Proč zrovna volá mu? Jenže jí zase zabolelo břicho.
„Viktore?“ ozvala se.
„Ano. Potřebuješ něco?“ zeptal se rychle. Vypadalo to, že má hodně práce.
„Já… Prosím… Mohl bys pro mě přijet? Já asi rodím,“zlomil se jí hlas, ta bolest byla příšerná.
„Cože?“ vyjekl Viktor, „ty… ty rodíš?“
„Jooo,“ zakřičela do telefonu, „mohl bys přijet?“
„Jistě. Kde jsi?“
„V parku. Honem, prosím.“
„Už jedu. Počkej.“ Položila telefon. Proč volala zrovna jemu? Chtěla se mu co nejvíce vyhýbat a pak mu zavolá. Snažila se dýchat, ale moc jí to nešlo. Podívala se k nebi, budeš tátou, řekla v duchu do modrého nebe. A já budu mámou. Budu dobrou mámou? Co když všechno zkazím, začala pochybovat o všem.
„Simonko, už jsem tady,“ přiběhl Viktor, „pojď auto jsem zaparkoval tady,“ ukázal. Pomohl jí vstát, „je zatím všechno v pořádku?“ zeptal se ustaraně.
„Na to, že mám pocit, že vypustím duši, tak bych řekla, že je všechno v pořádku,“ pajdala pomalu, protože rychle to nešlo. Opět jí přejela bolest. Pevně zmáčkla Viktorovo rameno až ho to zabolelo.
„Už tam budem neboj,“ utěšoval ji i sebe. Když dorazili k autu, nešikovně ji pomohl nasednout. Byl totiž hodně nervózní.

V nemocnici byl strašný zmatek. Simona se snažila zhluboka dýchat a hlavně pravidelně, ale nějak jí to nešlo.
„Půjdete na sál?“ zeptala se sestřička Viktora.
„Ehm… Ne,“ odpověděl zklamaně a podíval se na Simonu.
„Viki prosím buď tam se mnou,“ požádala ho. Viktor se překvapeně podíval.
„Tak pojďte se mnou,“ ukázala sestřička Viktorovi.

Porodila malou roztomilou holčičku. Byla nádherná. Všichni mohli na ni oči nechat.
„Ahoj Simi,“ přišel za ní Viktor.
„Ahoj,“ pozdravila ho. Přešel k její posteli. Usmál se na Štěpánku, která zrovna spinkala. Pak si klekl a: „Vezmeš si mě?“
„Cože?“ vykulila na něho oči. Toto by jí nenapadlo ani ve snu. Viktor vytáhl z kapsy krabičku.
„Miluju tě a vím, že ty jsi ta, kterou jsem hledal. Byl jsem blázen, když jsem toho nikdy nevšiml,“ řekl a otevřel ji, kde byl krásný prstýnek.
„Viki,“ nevěděla co má říct. Bylo to pro ni překvapení, „já nevím…“ Viktor se smutně podíval, věděl to, „ano… dobře,“ přikyvovala a usmívala se, „taky tě totiž miluju,“ usmála se. Pochopila, že toto by si Štěpán přál. Viktor vyskočil na nohy a samým štěstím ji málem umačkal…


přidáno 05.08.2008 - 11:21
Jsem velice nadšna všemi tvými povídkami...hezký hezký hezky a ještě jednou hezkýýýýýýý:) šikovna a tak mladá:)
přidáno 04.03.2008 - 09:10
prostě krása, ale škoda, že si nechala štěpána umřít. i když jsem měla tušení, že skončí simona s viktorem, prostě krása a chyby jsem nepostřehla.
přidáno 25.02.2008 - 21:24
pěkný... i když už to bylo lehce jasný od začátku... ale myslím, že to nevadilo ;)
přidáno 25.02.2008 - 20:36
Krásný konec Tvého povídání na pokračování. Moc se mi to líbilo a chválím, nedostatky jsem žádné nenašla. Jen tak dál.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Štěstí chodí po špičkách IX. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Slyšíš?
Předchozí dílo autora : Štěstí chodí po špičkách VIII.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku