přidáno 12.10.2013
hodnoceno 3
čteno 1041(6)
posláno 0
První dva měsíce po porodu se téměř nic nedělo. Po pár dnech pustili Pavlínu domů a i šestinedělí proběhlo pokojně. Už se téměř zdálo, že se vše vrátí do starých kolejí. Jen pár náznaků mluvilo o opaku.

Pavlína seděla dlouhé hodiny před Filípkem a promlouvala k němu. Ale nebyly to dětské říkanky. Mluvila o životě, práci, lásce a smrti, jako by to byl její důvěrník. Jakoby všemu rozuměl a odpovídal. Občas jsem měl dojem, že jeho odpovědi opravdu slyší, a pak na ně reaguje. Jednou, po návratu z práce, jsem ji zastihl uprostřed takového hovoru. Otevřel jsem dveře a chystal se vejít, když jsem uslyšel Pavlínin hlas.

„Víš, Filipe. (Ano, překvapilo mě, že říká našemu synovi Filipe.) Když si člověk s někým začne, je všechno krásné. Maluješ si skvělou budoucnost a nechceš myslet na realitu. Ale ta tě vždycky dostihne. Podívej se na mě s tátou. Když jsme se poznali, byl život nádherný. Teď se ale začínají zatahovat mraky. Tam, kde jasně svítilo slunce a všechno jen kvetlo, začíná země pomalu umírat. Víš co tím myslím?“

Chvíli se dívala na Filípka, který mával rukama, a nezdálo se, že by vnímal cokoliv, co říkala.

„Samozřejmě, že máš pravdu. I mrtvá země může jednou plodit. Ale obnova trvá moc dlouho. Je rychlejší ji nahradit novou.“

„Ne, neboj se. To bych neudělala.“

„Říkám, že ne!“

„Mlč už!“

Bouchl jsem za sebou dveřmi. Tohle už stačilo. Pokojem se rozlilo ticho jako čerstvě vylité mléko po podlaze. Vyplnilo každou škvírku a nechtělo ustoupit. Když jsem vešel do obývacího pokoje, Pavlína na mě ani nepromluvila. Zarytě se dívala do země a prstem vykreslovala na podlaze kruh.

Už je to tu zase. Doktoři říkají, že to je poporodní blues. Já ale vím své…

~~~

Když jsem se probudil, byla venku ještě tma. Otočil jsem se na bok a zažitým pohybem jsem chtěl obejmout Pavlínu, ale chytil jsem jen prázdno. Překvapeně jsem se na posteli posadil.

Kde je? Poslední dva měsíce z postele nikdy neodcházela. Ať byly její sny nebo noční můry sebehorší, maximálně shodila z postele peřinu nebo polštář. Kromě kojení ale nikdy nevstávala. Co se děje?

Rozhlédl jsem se po pokoji a všiml si tenké linky světla vycházející zpod dveří do koupelny. Musela být tam.

Třeba jí není dobře nebo si musela odskočit. Chvilku počkám, a pak se za ní půjdu podívat, jestli je v pořádku.

Pak jsem uslyšel ten tichý pláč. Sotva na hranici vnímání. Jako když první kapky dosedají na střechu a člověk ještě nemůže přesně určit, jestli už prší. Tiché šumění. Okamžitě jsem zpozorněl. Přišel jsem ke dveřím a zaklepal na ně.

„Pavlíno, je všechno v pořádku?“

„Ale jistě,“ odpověděl ten hlas, který jsem se naučil bezpečně poznat. Chladný, bez emocí, „jsme tu všichni tři.“

„C-cože? Počkej… Co se tam děje?!“

„Ale Filipe, Filipe… v tuhle chvíli bys to už mohl chápat, ne? Sám se podívej, co se děje. Víš dobře jak.“

Věděl jsem.

V tuhle chvíli nejspíš stačí zavřít oči. A uvidím skrz Pavlíniny oči, ucítím její strach, bolest, bezmoc. Ale to já nechci. Zažil jsem ten pocit jednou a už jsem se ho nedokázal zbavit. Kdybych si tím prošel znova, zničilo by mě to. Ale nemůžu nechat Pavlínu samotnou. Musí hrozně trpět.

Pevně jsem zavřel oči, a když jsem je otevřel, díval jsem se na dveře z druhé strany.

„Tak a teď může show začít,“ ozval se hlas v Pavlínině hlavě.

„Nech ho být!“ snažila se bránit. Marně…

Její drobné prsty téměř něžně svíraly Filípkův krk. Cítil jsem, jak mu dochází dech. Malinká ústa lapala po vzduchu, ale nemohl projít ani doušek. Stisk postupně zesiloval. Naše těla splynula a teď to byly mé prsty, které drtily dítěti krk, jako by to byl had, kterého musí zkrotit.

Něco uvnitř mě mi nedovolilo stisk povolit. Zrak se mi zamlžoval, stejně jako malinkatá hlavička modrala. Nakonec jsem zjistil, že jsem opět na původní straně dveří.

Z koupelny se ozvalo nepříliš hlasité lupnutí. Snad jako kdybyste zlomili slabou větev.

„Tak to by bylo. Co dál?“ zeptal se hlas naprosto pragmaticky, „samozřejmě! Ještě tu máme ženušku.“

„Nech toho!“ zakřičel jsem a rozeběhl se ramenem proti dveřím. Prvnímu nárazu odolaly. Zpoza dveří se ozval skřípavý zvuk, jakoby někdo po dlaždicích posouval nábytek.

Snad nechce otevřít dveře!

Postavili jsme před ně skříň právě z toho důvodu, jak byly nepraktické. Kdo by chtěl mít balkón u koupelny v pátém patře?

Co chce Pavlína dělat? Teď nemá cenu na ni křičet… Musím vyrazit ty dveře!

Opět jsem se proti nim rozeběhl a povážlivě se zatřásly v pantech.
Ještě jednou!

Vpadl jsem do koupelny a uviděl Pavlínu. Stála na zábradlí balkónu a volná košilka jí vlála ve větru. Pouliční osvětlení ji zespoda osvětlovalo a z vlasů tvořilo svatozář.

„Podívej se na ni. Vidíš ten strach v jejích očích, Filipe?“ promluvila Pavlína nemilosrdným hlasem, „tak vidíš?!“

Podíval jsem se jí do tváře a opravdu. Upírala ke mně ztrápený pohled. Byla zničená ztrátou dítěte, ale chtěla, abych ji zachránil. Pomohl jí v jejím utrpení. Nemohl jsem…

„Není to krásné?“

„O čem to proboha mluvíš?“

„Nikdy jsi nepřemýšlel, proč se tohle všechno vlastně děje? Proč lidi kolem tebe trpí?“

„Ale… kolem mě lidi netrpí.“

„Ne? Tak co třeba pes, kterého jsi nechal hladovět, babička kterou jsi málem utrápil, Dafné jejíž neštěstí tě fascinovalo, Romana, jejíž krev jsi cítil na vlastních rukou, a nakonec… Tvoje vlastní rodina.“

„T-to jsou věci, které se prostě staly.“

„Ne, nejsou. Jsi katalyzátor. Destiluješ cizí bolest. Ty a já jsme…“

Pavlína přestala mluvit a vypadalo to, že bojuje sama se sebou. V koutku jí škubalo a její jemné ruce, které se vždy pohybovaly s takovou grácií, sebou házely ze strany na stranu. Přiskočil jsem k ní, zrovna když ztratila rovnováhu.

Mohl bych tisíckrát odpřísáhnout, že jsem ji viděl pomalu klesat za zábradlím, že se naše pohledy setkaly a vteřiny jejího pádu se roztáhly na hodiny, ale nebyla by to pravda. Připadalo mi to spíš jako facka…. Na jejímž konci dopadlo s plesknutím Pavlínino tělo na dlažbu. Omdlel jsem.

~~~

V prostoru hrála známá hudba a křesla stála stále na svých místech. Všechna místa byla ale prázdná. Na chvíli jsem myslel, že tenhle pokoj ztratil smysl, ale spletl jsem se. Jedno křeslo bylo přece jen obsazené. Seděla v něm temná postava bez výrazu. Nedokázal jsem určit, jak se tváří, ale věděl jsem, že se dívá na mě. Pak si začala notovat,

When I was just a baby
my mama told me, Son,
always be a good boy,
don't ever play with guns.

Hudba utichla a postava mi pokynula, abych si přisedl. Co jsem měl dělat?

„Konečně se potkáváme tváří v tvář. Stále si stojíš za tím, že je vše jen náhoda?… Ano, samozřejmě, že stojíš. Dovol mi ale něco ti vysvětlit. Jsem entita bez formy. Neměl jsem vědomí, tvář ani jméno. Až když jsem zde potkal tebe, pochopil jsem, co jsem zač. Jsme stejní ty a já. Měl jsi pravdu, že jsem spojen s porodem. Když se ženy vzdávají velké části svého já, které v nich po tak dlouhou dobu rostla, zůstane v nich prázdné místo. Skulina, kterou se můžu dostat dovnitř a nahlodávat je. Tohle jsem dělal dlouhou dobu. Nebylo to nic extra, ale dokázal jsem jim ztížit život. A pak ses objevil ty. Ukázal jsi mi úplně nový směr. Víš co tím myslím?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Poslechni si zbytek té písničky a zamysli se.“

But I shot a man in Reno
just to watch him die.

„Nenávidíš svět a vše, co je v něm. Tahle nechuť, opovržení a touha ubližovat se skrývaly hluboko v tobě; zakořeněné od mládí a silnější, než by sis kdy připustil. Nebyl jsem to já, ale ty, kdo rozřezal malé děti, zaškrtil Filípka a donutil skočit Pavlínu. Byl jsem jen výmluva pro to, abys to mohl provést. Nesmíš se plést. Já to dělal rád, ale nakonec to bylo všechno tvoje dílo. A necítil ses dobře, když trpěli?“

Zamyslel jsem se.

„Vlastně… ano…“
přidáno 19.11.2019 - 14:00
dočteno.. :) musím říct, že mě to bavilo, napětí se táhlo všemi kapitolami, nutilo mne to číst dál.. bavily mne tvé popisy, umíš vzbudit emoce, zvědavost, jen si momentálně nejsem jistá, zda mne závěr až tak uspokojil.. myslím až ten úplný závěr, kdy to jakési zlo přešlo do muže.. přijde mi to trošku klišovité, ale určitě mi to nekazí dojem z celého čtení.. rozhodně máš talent
přidáno 27.11.2013 - 21:47
Severak: Díky za komentář a dočtení :)
přidáno 18.11.2013 - 00:54
dobrý, má to spád, ale je to pěkně ponurý a depresivní

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Blues pro Filipa (5) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Blues pro Filipa (4)

» narozeniny
marty [12], Meluzina [11], Caro_in [11], arwmarie [11], Sirael [9], nanynaaa [8], mprecek [7]
» řekli o sobě
Liss Durman řekla o kryndy :
Kryndy... Tady asi bez komentáře. Stejně nevim, jak ten náš sesterskej vztah vyjádřit takhle černý na bílým.. My víme a to je hlavní :-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming