(Men)Tor

BUM! Erárně bílé dveře se s prudkým bouchnutím zavřely. Trvalo notný okamžik, než si moje oči přivykly tomu zbídačenému šeru, který pohlcoval každičkou část mého těla. Už jsem ani nekřičela (hlas jsem ztratila během převozu sem, ještě v sanitě mi však stihli píchnout injekci s nějakým svinstvem a místo hysterie a koukání na ty opadané stromy a hřbitovní cypřiše, jsem spala), ani žádné slzy nezkropily bílou košili, v které jsem byla oděná. Seděla jsem a tupě sledovala dveře, místnost byla dokonale odzvučena, silné polstrované stěny studily na pouhopouhý pohled. Žádné okno. Žádný další život.

Co mě sem přivedlo? Vlastně nevím.

Začalo to nevinně a časem to nabývalo na intenzivitě. Bylo mi sedm, když jsem se poprvé seznámila s mým vnitřním nepřítelem. Tenkrát byl velice sluneční den a lavičky v parku se potily spolu s muškáty ve velkých betonových květináčích. Moje prvňáčkovské já se vracelo z dalšího dnu ve škole, mozek se pomalu přepínal do odpočinkového režimu a tak se kochalo okolím a zaujatě poslouchalo ptačí zpěv.
Právě procházelo kolem dvou urostlých smrků, obrostlých letitým mechem a dole si všimlo maličkého králíčka. A poprvé v životě to moje já pocítilo, chvění po celém těle, bušení krve ve spáncích a nekonečnou nenávist. Malá Manon poprvé pocítila touhu a hněv. Pomalu po špičkách našlapovala k nevinné bílé kuličce, krčící se v trávě. Nenápadně sebrala těžkou větev a jednou jistou ránou ukončila králíčkův mladý a krátký pobyt ne tomto světě stvořeném Bohem nebo velkým třeskem.
Bí lá hebkost se nasákla mučednickou krví.