14.2.2008

Kdyby svět upadl do jedné nekonečné tiché clony, ty budeš ten hlas, k němuž prosebně upřu svůj zrak.
Kdyby nebe zešedlo a zůstalo bez úsvitu, ty bys byl tím důvodem, proč bych na oblohu namalovala pár zářivých hvězd, jenž by byly doprovázeny svítáním.
Kdyby existoval jediný úsměv, který mě dokáže vytáhnout z bahna zármutku a deprese, pak by to byl ten tvůj.
Když už nevím, kudy jít, když mám pocit, že jedu v protisměru, vzpomenu si, že mám tebe.
Ty jsi mým ukazatelem. Jsi mou správnou cestou, ačkoli uznávám, že mnohdy trnitou.
Ty jsi mou múzou, prchavou myšlenkou i snem, který stojí v rozporu s realitou…

Ty jsi to, co nedokážu pojmenovat. Nechci to udělat. Nelze to popsat slovy, poněvadž to lze pouze cítit. Je to pulzující „cosi“ v mé hrudi, s čím se ráno probouzím, bojuju během dne a s čím usínám. Krásné, silné, neopakovatelné. Zažité, a přec tak jiné – nevyzpytatelné. Milované a zároveň nenáviděné. Něžné, snoubené v krutosti. Slabé, oněmělé, unavené, ale přeci drásající se na povrch a toužící po životě.

Tohle není obhajobou ani obžalobou, ba není to ani vyznáním v pravém slova smyslu. Je to něco, co ti chci říct, aniž bych očekávala odezvu. Tato slova píšu s láskou, úctou a respektem. Píši je člověku, který mi mnohé dal, píši je příteli… píši je tobě!