Naše obličeje

  Najednou se zdá být vše jiné. Vzduch je řidší. Světlo je jasnější. A věci barevnější. Cítím chlad, i když svítí slunce. Paprsky dopadají vedle mne. A pomalu, velmi pomalu se přibližují. Zkouším natáhnout ruku. Dotknout se jich. To bych si přál. Vnímat je. Jak jsem je nikdy nevnímal.
  Zem. Mísa, co se rozbila. Tvary střepů. Ty tvary střepů. Tak jiné. Tak krásné. Sklo, co se třpytí. A září mi do oka. Vždy jsem je přivíral. Teď, teď je nechám vonět a poslouchat, hmatat a chutnat, vidět.
  A pozoruju všechno. A všechno pozoruje mne. Tvary jsou tak jemné. A všechno stojí. Cítím ticho.
  Chtěl bych křičet, jako malé dítě po narození. Vinout se k matce. Nevidět, neslyšet. Být.
  Chtěl bych plakat a smát se. Padat a vstávat. Znovu brečet. Znovu smát se. Říct první slovo. Říct druhé slovo a třetí, další...
  Díváme se na ty obličeje, které nechápeme. Vidíme v nich radosti a zlosti. Únavu a lásku. Přesto se jich bojíme. Jiné však nechceme. Jsou to první obličeje, které vidíme, když spadneme z kola. První obličeje, kterým ukážeme nalezený poklad.
  Potajmu si malujeme vousy a kouříme cigarety za rohem, přestože nám je z nich špatně. Dáváme si první pusy, jak to oni dělají. Stydíme se a utíkáme od sebe a smějeme se tomu. Je to hloupé. A oni to taky říkají.
  Je to hloupé.
  Co oni ví? My víme víc. Ať si táhnou! My je nepotřebujeme. Máme sami sebe. Nenávidíme se, ale co nám zbývá?! My máme první pusy a první lásky. Oni tomu nerozumí.
  Poprvé se probudíme vedle toho pravého partnera. Poprvé se rozejdeme.
  My je potřebujeme znovu, ty známé obličeje. A oni to chápou. Jsou nám nablízku. Jsou naší oporou. Pak smutek přejde. Hledáme jiné lásky.
  Jednou ty oči spatříme, jiné oči, s kterými chceme být navždy. Vidíme skrze ně, vidíme sami sebe. Ty oči,
  které se přivírají. Obličej se přibližuje. Ve své blízkosti stvrzujeme společnou jsoucnost.
  Všechno se točí a vše je jasné a krásné. Máme to, co jsme chtěli.
  Hádky.
  Usmíření.
  Vždy však sami sebe.
  Jednou spatříme další obličej. Nevidí, neslyší. Je.
  Pláče a směje se. Padá a vstává. Znovu brečí. Znovu směje se. Jsme to my, přesto jiní. V těchto chvílích si myslíme, že můžeme umřít, přesto ty chvíle musí trvat věčnost.
  Jednoho rána.
  Ucítíme ukrutnou bolest v zádech. Je nám špatně. Padáme na zem.
  Co se stalo?
  Přemýšlíme. Nevíme.
  Ale najednou je vše jiné. Vzduch je řidší. Světlo je jasnější. A věci barevnější.
  Očí mé ustanou na nohách, tak známých. Hladím je pohledem. Pomalu stoupám výše. Ňadra pod tričkem se silně vzdouvají a přijímají kapky slz.
  Obličej, ten krásný obličej, kterému jsme dali všechno.
  Proč nám vrazil nůž do zad?