Natěrač

Jak matné odlesky
jsou mě myšlenky,
jen barva
na vláknech válečku....

Roztírám je po železných
plochách
položených před sebou.

Kapky barvy odletují
a končí na všem okolo...

Tak blízce mi připomínají vzpomínky
na dávno zmizelé dny
a najednou se mi chce plakat...

Napínám svaly,
jen abych zadržela pláč,
práce se musí dodělat,
rychle,
ale kvalitně.

Hodiny se neúprosně pohybují,
stále dopředu-
bez zastavení
a mě tlačí čas...

Musím dodržet normu...

Ale kapky barvy ulpívají
na mě-
na mé kůži
a nechtějí se pustit
ani pod rozpouštědlem...

Čas uběhl,
bylo na čase jít dál...

Omyla jsem váleček,
zavřela těžká vrata,
odešla bez otočení...

Ale vím, že es stejně vrátím,
hned druhý den
a že svou
desetihodinovou šichtu
znova strávím v myšlenkách,
nad sebou,
nad tím vším
a nad kapkami barvy na podlaze...