Nejistota

Opět nadešel mi čas,
kdy smysl marně hledám,
kdy potácím se ve svém stínu
a smutek z hlavy nedám.

Vždy jsem snil o lásce,
jež srdce mi naplní,
svět je dnes podivný
a přání mé nesplní.

Musím však ve tmě stát,
do konce bojovat,
sen byl tak překrásný,
tak mě nech ještě spát.

Nechci již znovu se
probudit do světa,
kde láska umírá
a je po ní veta.

Kde city mění se
na slova bez váhy,
kde radost dopadá
do země bez vláhy.

Proč jsem tak odlišný?
Co jsem jen učinil?
Proč do tmy se propadám?
Snad jsem to zavinil?

„Přijď ke mně,“ volá Smrt,
„spočiň v mém náručí!“
Klidu bych hned došel,
ale to nestačí!

Pokoj a klid zasloužený
v dáli někde leží,
ještě na mě čeká zkouška,
duše jí vstříc běží.

Nezbývá mi víc než hledat,
proplétat se bludištěm,
snad naděje tu stále žije,
svět je teď mým jevištěm.

V mé hlavě stále otázka je,
zda ona mne též miluje,
zda v hloubi srdce pro ni jsem ten,
komu své srdce daruje.

Doufám, že budu sám sebou
a lásce té čas nadejde,
snad ta dívka je ta pravá
a nikdy pryč neodejde.

Neustále na ni myslím,
o její kráse sním
a chtěl bych znát tu odpověď,
zda políbit ji smím.