Moře je tajemné a nádherné...a nebezpečné
přidáno 26.06.2013
hodnoceno 7
čteno 998(9)
posláno 0


Salvátore Kinky



Jednoho letního večera, kdy tělo prahlo po vodě, seděl jsem se svými přáteli, Tomášem a Martinem, v malé hospůdce na Jánském vršku. Strohé gotické zdivo bylo vymalováno výjevy z historie Prahy a během našeho povídání už venku kráčelo šero.
Nádvoří starého domu s hospodou bylo pusté a občas jen noční chodec svým krokem přerušil ticho.
Přes pootevřené okno byl cítit ustupující odpolední žár a tlumené odrazy stínů napovídaly, že nastal pozdní večer.
Zůstali jsme s přáteli v hospůdce sami a hovor plynul již ledabyle.

Když v tom, jako ostří nože, proťal horký vzduch, hrubý a skoro až nelidský smích. Rezolutní tenor se rozezněl tichem a my jsme ustrnuli, protože takhle se dokáže smát jen někdo, kdo cítí nad druhými moc. Ten smích byl povrchní a nadřazený.
„Bože,“ pronesl Martin, „to je ale nelidský smích, jako kdyby se sám ďábel smál vlastnímu vtipu.
Také mě zamrazilo. Vyrojila se mi vzpomínka na Kinkyho.

Na malého ďábla Salvátora Kinkyho.

Přátele si už zase povídali, když si najednou všimli mé zděšené tváře.
„Samueli, sakra, zblednul jsi i v tom šeru kolem nás. Co se děje? Snad tě ten smích tak nevylekal?

Pomalu jsem se začal zase soustředit a musel tedy podat vysvětlení.
„Kdybyste věděli, co posledních dvacet let prožívám. Není to pravidelné, ale je mi to stále nablízku.“ Pronesl jsem zkroušeně.
Oba mé kamarády to očividně zaujalo a bylo vidět, že i hospodský, který s námi zůstal sám v hospodě, se snažil zachytit naše slova. Snad z nudy, možná z opravdového zájmu.

„To nám musíš všechno říct Same. Povídej.“

Pomalu jsem začal.
„Tak tedy, jak jistě víte, strávil jsem necelých pět let na moři. Z toho na každé lodi jsem mohl být zhruba deset měsíců a někdy i více.

Na své první lodi, která plula s nákladem raket do jordánského přístavu Akaba, tak tam jsem se teprve učil námořničině. Bylo mi tehdy asi dvaadvacet a chtěl jsem vidět hlavně svět. Takže Jordánsko už byl pořádnej zážitek. Byl jsem takový šmíra pro všechno s pracovním zařazením DH, tedy palubní ruka Deck hand. Myl jsem záchody, učil se kormidlovat, vázat uzly, splétat lana, stavět žebříky, uvazovat loď a hlavně oklepávat rez a natírat a natírat donekonečna všechno to hnijící železo.
Přesto jsem byl spokojený.
Na své druhé lodi jsem udělal kormidelnické zkoušky a získal osvědčení OS.
Ordinary seaman znamenalo, že ze mně byl už konečně námořník a tedy jsem si mohl občas dupnout. Také jsem se podíval do Japonska, Číny, Indie, Spojených států a byl jsem velice spokojený námořník.

Ovšem, třetí loď, ta pro mně znamenala velké zklamání.

Tam jsem potkal Salvátora Kinkyho.
Malého hajzla s jedovatýma očima. To ošklivé ryšavé stvoření dělalo loďmistra, tedy bocmana. Já už jsem měl v té době našlápnuto na další funkci AB – able seaman. To už je zkušený starší námořník, který mohl těm mladším dávat rozkazy a učit je.
Znamenalo to, že bych měl nějakou autoritu a důstojníci by si mě více vážili.

Jenže to by tam nesměl být Kinky.
Chlap ve středních letech kolem čtyřicítky. Sice byl menšího vzrůstu, ale v rukou měl obrovskou sílu, kterou si vypěstoval za léta, která strávil na moři.
Kinky neměl rodinu. Kdo by ho také chtěl. Chlap, ošklivý jak noc s ryšavou srstí po celém těle. Pocházel odněkud ze Slovenska a matka se zřejmě chtěla zavděčit místnímu patronu, po kterém byl pojmenovaný kostel a dala synovi jméno Salvátor. Znamená to snad něco jako vykupitel.

Měli mu ovšem dát jméno Satan, nebo Ďas, protože vždy když si na něj vzpomenu, tak se mi vybaví obrovský orangutan z povídky Vraždy v ulici Morgue od Poa.
Takový on byl. Kdysi tvrdil někomu, že Kinky je zkomolení jména King, ale kdo by tomu věřil. Měl v sobě maďarskou krev a byl neuvěřitelně ješitný.
Důstojníci byli rádi, když ho mohli mít ve své posádce, protože podřízení z něj měli strach a na druhou stranu byl velice pracovitý.
Byl také ovšem velice osamělý.
Kinky neměl přátelé a také nemohl mít přátelé, protože jak jsem už řekl, všichni se ho báli.“

Tady jsem se musel na chvíli odmlčet, protože mi vyschlo v krku. podíval jsem se kolem sebe a viděl, že to vyprávění opravdu mé přátele zaujalo. Dokonce si sám hospodský načepoval pivo a přisedl ke kraji stolu.
Ve vzduchu byl cítit kyselý zápach piva a také možná síra.

„Při našem prvním setkání,“ pokračoval jsem, „mi Kinky podal ruku a řekl.
Jmenuji se Salvátore Kinky a jsem loďmistr na této lodi.
Možná mi trochu cuklo koutkem úst, ale od té doby jsem měl dojem, že mě neustále pozoruje. Stále jsem viděl jeho malá očka, která mě sledovala do všech koutů a nespouštěl mě ze zřetele snad ani u oběda.
Říkal jsem si, že to nechám plavat a hleděl si svého. Protože znám svůj přístup k alkoholu, vyhýbal jsem se všem pitkám, které se pravidelně objevovaly a námořníci si tak krátili dlouhou chvíli. Naopak, dobrovolně jsem se přihlásil ke spravování malé knihovny a po večerech louskal Bulgakova a Huga. Zřejmě jsem byl na lodi také jediný čtenář, ale to mi opravdu nevadilo.
Tím jsem asi Kinkyho zaujal a jelikož byl v oblasti beletrie dosti negramotný, snažil se spřátelit.“

Hospodský konečně promluvil: „Aha, začíná přituhovat.“

Podíval jsem se na něj a souhlasně přikývnul.
„Tak, tak. Od té doby jsem sice dostával lehčí práci a celkově bylo i více času, ale měl jsem toho chlapa neustále vedle sebe.
Kinky se stále vnucoval a musím říct, že mi to bylo hodně nepříjemné. Já tuhle blízkost, a hlavně u chlapů, strašně nesnáším. Nevěděl jsem, jak se ho zbavit. Opravdu mi vadila jeho vtíravost a zájem o mou osobu.

Ale jednou to prostě přišlo samo. Jak jsem říkal, vyhýbal jsem se všem mejdanům, jenže pak jsme něco slavili na zádi a spojilo se to zároveň s večeří. Kuchaři grilovali čerstvě nachytané ryby a já jsem se napil vína a potom ještě. Došlo k jistému uvolnění mé mysli, která se odvázala. Tomu jsem se právě také vyhýbal, protože se znám. V opilosti bývám dost neústupný a většinou každému řeknu do očí co si oněm myslím.
Kinky byl nablízku a po ruce. Jak jinak. Vyklopil jsem tedy všechny své názory a řekl jsem mu co si o něm a o jeho šikaně ostatních námořníků myslím. Ovšem asi nejvíc se ho muselo dotknout, když jsem do nebe volal, koho že mohlo napadnout dát mu tak stupidní jméno Salvatore.
Uznávám, tady jsem to přehnal. Také jsem byl ochoten se mu za to na druhý den omluvit. Ovšem pouze za to jméno. Za tím zbytkem, který jsem v opilosti vyřknul, tak za tím jsem si stál.

Druhého dne nastalo peklo.

Začalo to hned zrána, kdy mi Kinky přikázal vylézt na stožár lodi a přichytit tam anténu pro rádiové spojení. Loď se hodně nakláněla a já jsem se v tom nejvyšším jejim bodě třepetal jak roztrhaná vlajka. Kinky mě celou dobu sledoval a očividně mu to dělalo radost. Bylo mi tenkrát strašně špatně, ale řekl jsem si, že to byla odplata za ten večer a tím by to mohlo skončit. Jenže ten šmejd mě začal pronásledovat a terorizovat. Nejenom, že mi zadával podřadnou práci, kterou jsem kdysi vykonával jako začátečník, ale pokud posádka mohla jít do přístavu, Kinky mi většinou přikázal vykonávat takovou činnost, která mi to neumožnila, takže jsem přišel o styk s pevnou zemí a začalo se stupňovat napětí.

Dokonce jsem mu musel uklízet jeho kajutu,ale pořád se to dalo ještě vydržet.
Na vojně jsem si kdysi prošel celkem drsným drilem u tankistů a na školní internát také nemám jen příjemné vzpomínky.
Jenže tady jsem byl dospělý a svobodný člověk.

Jednou jsem ho potkal na úzké chodbě v podpalubí. Snažil se mi vytknout špatně uložená lana na přídi, která jsem musel schovat před bouří.
Nevydržel jsem a pěstí mu natrhl levé ucho.
Nikdo nás neviděl a proto neměl svědka, aby mě mohl prásknout. Na lodi se většinou krizové záležitosti řešily tímto způsobem.
Kinky si nechal ucho sešít a vymluvil se právě na tu bouřku, při které se neopatrně uhodil.

Od té doby jsem si musel dávat větší pozor.

V té největší bouřce, kdy vlny dosahovaly kolem deseti metrů, mě poslal na příď, abych zkontroloval poklopy. Sledoval mě kulatým okýnkem-bulajem a já viděl jeho prasečí očka, která čekají až mě smete pořádná fala, tedy vlna.
Naštěstí se vždy před bouřkou pro podobné případy musí natáhnout kolem skladišť bezpečnostní lanko, na které se námořník může připnout za silný pás.
To mi zřejmě zachránilo život, protože v jedné chvíli jsem dostal takovou pecku až mě to odneslo asi dvacet metrů-naštěstí podél bezpečnostního lanka.
Opravdu jsem si začal dávat na Kinkyho velký pozor.“

Sáhl jsem po pivu a požádal o další. Kupodivu nikdo z přísedících si ještě nezívl i když se blížilo k půlnoci.
Pokračoval jsem tedy ve vyprávění: „Začalo se to všechno vyhrocovat a ostatní námořníci si všímali naši vzájemné nenávisti.

Bohužel, Salvátor Kinky zřejmě neuvažoval o tom, že bych ukončil plavbu živý.
Zanedlouho na to jsme dostali rozkaz plout pro bauxit do kanadského Québecu.
Ten měsíc byl záliv svatého Vavřince už celý pod ledem a ještě hrozila noční bouře. Vlny námi zmítaly dosti divoce a kusy ledu rozbily všechno volné zábradlí po celé lodi.
Ráno jsem dostal příkaz podívat se na přídi do komor, jestli tam nenatekla voda.
Vyrazil jsem tedy sám, protože zbytek posádky měl jinou práci.
Uvolnil jsem poklop a odkryl jej. K mému úžasu jsem zahlédl a také slyšel, jak se do komor valí voda z prasklého čela lodi. Abych mohl přesně zjistit příčinu, vzal jsem baterku a začal sestupovat po úzkém žebříku do podpalubí. Pode mnou, do hloubky asi dvaceti metrů byla pouze železná žebra přes která se valila voda. Držel jsem se jednou rukou žebříku a druhou svítil do té hlubiny a najednou jsem ucítil úder na ruku. Rychle jsem se podíval nahoru a proti světlému otvoru zahlédl tmavou postavu s tyčí, kterou mě uhodil. Ještě jsem v rychlosti zareagoval a při pádu roztáhl ruce. To mě zachránilo. Hlavou jsem se udeřil o okraj jednoho z žeber a na poslední chvíli se zachytil za stupeň žebříku. Z hlavy mi tekla krev, ale byl jsem při vědomí. Chvíli jsem ještě visel nad tou propastí, ale už mi nehrozilo nic horšího.

To jsem si tehdy jen myslel.

Nemělo cenu hlásit napadení. Prostě jsem uklouzl.
Námořníci si většinou problémy vyřizují sami.
Myslím, ... a to si to už moc nepamatuji, ale zhruba po takových třech týdnech jsme už pluli někam kolem Panamy a přes průplav do Tichého oceánu. Navzdory jménu bývají tady vody velice neklidné, ale pro moderní lodě nejsou nebezpečné. Houpe se to trochu více než je příjemné.

Tady jsme se s Kinkym utkali naposled.

Měl jsem tehdy jedné noci wachtu, což je stráž. Loď byla občas v dosti prudkém náklonu a u večeře jsme měli kolem stolů takové sajtny-ohrádky proti padání čehokoliv na zem.
Nebylo moc příjemné mít noční službu a hlídat palubu. Kontroloval jsem v té tmě zajištění jeřábů. Když najednou jsem zaslechl bouchnutí z druhé strany paluby. To se stává, když někdo pořádně nezajistí páky na dveřích a ty se mohou kolébáním samovolně uvolnit.
Těžké železné dveře se pravidelně otevíraly a zavíraly, jak se nakláněla loď. Postupně jsem páky zatáhl a vchod pořádně utěsnil. Následně při pokračování obhlídky jsem se dostal až na záď. Na boku lodě mohou svítit v noci jen poziční světla, ale záď byla osvětlena slabými žárovkami a v jejich světle jsem zřetelně zahlédl postavu, která stála na úplném konci vyvýšeného zábradlí a přidržovala se malého stožáru na vyvěšování vlajek.

V tom neustálém kolébání tam stál samotný Kinky.

Sledoval mě, jak se k němu blížím a zeširoka se usmíval. Říkal jsem si, že snad může být opilý, i když jsem věděl, že Kinky nikdy nepil alkohol.
Musel být v nějakém deliriu, protože stál na tom zábradlí nad lodním šroubem, zeširoka rozkročený a křičel do neustálého hluku, který vystupoval z burácejících vln.
Přiběhl jsem blíž a snažil se zachytit to divoké stvoření nad propastí, ale Kinky mě odstrčil svou silnou paží a prudce rozerval mou košili tak, že z ní vytrhl kus látky. Upadl jsem a díval se, jak s tou kořistí v ruce mával a smál se.

Strašlivě a nahlas se smál.

Byl to smích vítězný. Zároveň také obludně odporný a vysmívající se. On stál nad propastí a přesto se smál jako vítěz.
Potom, pomalu s vychýlením lodi se odklonil od stožáru nad burácející šroub a přepadl dozadu s tím cárem mé košile v ruce.
Sledoval jsem tu zrůdnost celého procesu sebezničení a v té chvíli mi bylo Kinkyho líto.
Utíkal jsem na můstek vyvolat poplach. Křičel jsem: Muž přes palubu, muž přes palubu.
První palubní důstojník zapnul sirénu a rozsvítil světla. Stroje zaburácely na revers a loď se začala otáčet při poloměru asi čtyři míle. Silné světlomety probodávaly tmu a osvětlovaly rozbouřené moře...ovšem po Kinkym ani stopy. Kinky zmizel.
Nehoda se vyšetřovala celou noc. Přes agenta se přenesla zpráva také na patřičná zastupitelství.

Ještě v noci, kapitán nařídil prohlédnout Kinkyho kajutu.
V obvykle čistém pokoji byl devastující nepořádek. Vypadalo to, jako kdyby se v té místnosti servalo snad pět chlapů.
Věci z psacího stolu se válely po podlaze a v rozbitém umyvadle zasychala krev.
Židle s ulomeným opěradlem trčela z rozbité lepenkové stěny. Police na zdi držela jen na jedné skobě a houpala se v rytmu s lodí. Rozbité sklenice a hrnek s kávovou sedlinou se převalovaly po podlaze. Kinky měl kajutu hned za skladem prádla a proto nikdo neslyšel potyčku, která zde zřejmě proběhla.
Podezření padlo ihned na mně, jelikož jako jediný jsem dokázal otevřeně Kinkymu vzdorovat, a měl jsem roztrženou košili, ale argumentoval jsem svou službou na palubě, kterou jsem prováděl už šestou hodinu. Také mě kontroloval třetí palubní důstojník, takže jsem měl alibi.
Na druhý den se důstojníci s lodním lékařem sešli k poradě a jednotně vyslovili závěr k té hrozné události.
Loďmistr Salvátore Kinky se v pomatení mysli v nočních hodinách vrhnul do rozbouřeného moře a tím spáchal sebevraždu. Cizí zavinění nebylo prokázáno.
Konec.“

„No počkej, jak konec,“ vyjel na mě Tomáš, „neříkej mi, že tohle tě trápí přes dvacet let. Uznávám, zažil jsi perné chvíle, ale nechápu, jak tě může nějaký smích tak dlouho pronásledovat?“

„No právě,“ pokračoval jsem ve svém vyprávění. „Chvíli jsem se tím trápil. Když jsme dorazili do Evropy a posádka se vylodila, jeli jsme domů. Nebylo mi zrovna hej a celé volno, které jsem trávil u rodičů na farmě, se mi vířil v hlavě ten incident. Nemohl jsem spát a už po měsíci jsem zažádal o nové nalodění. Společnost mi tedy vyhověla a já jsem se vrátil na moře.

Ale tam to začalo. Proplouvali jsme zrovna Suezem do Rudého moře, když v nočním tichu a na klidné vodě se ozval ten neskutečně dravý a násilný smích. Hrozně mě to vylekalo a zíral jsem z můstku do tmy. Přecházel jsem z jednoho boku lodi na druhý a dalekohledem sledoval břehy průplavu. Všichni mě pozorovali a nechápali, protože ten smích jsem slyšel jen ... já.
Vzal jsem si volno a schoval se do kajuty. Později, k ránu, už jsem spal a nic dalšího neslyšel.
Myslel jsem si, že to bylo jen takové chvilkové pomatení a skoro tři měsíce se nic nestalo.

Když pak najednou a zase v noci jsem byl na stráži, to jsme stáli v tropech na rejdě v Bombaji u Indie, díval jsem se na světélkující pobřeží a najednou to tady bylo zase ... a pak zase. Silný řvoucí smích Salvátora Kinkyho.
Utíkal jsem do podpalubí a schoval se ve skladu s prádlem.
Tam mě našli zcela propoceného na hromadě povlečení s jektajícími rty.
Lékař mi podal utišující prášek a nade mnou visel ortel okamžitého vylodění. Na náklady společnosti jsem se dostal domů a ještě několik měsíců docházel na psychiatrii.
Už jsem se nemohl vrátit na moře a dostal výpověď.

Pak už to znáte. Pracoval jsem jako technik, chvíli podnikal. Přišla rodina a děti.

Jen občas, jako kdybych slyšel ten smích z nějakých zákoutí starého města. Jenže minulý rok chtěla manželka na dovolenou a museli jsme přeplouvat trajektem z Itálie do Řecka kvůli autu. Už mě ani nenapadlo, že by se to mohlo vrátit, ale v noci, jen co jsem zaslechl to známé šumění moře a ucítil slaný a vlhký mořský vzduch...ozval se celým mým nitrem ten odporný smích a já se v křeči sesypal na palubu trajektu.
Když jsem se probral a poznal manželku a důstojníka z posádky, ptal jsem se jestli ten smích také slyšeli.
Oni odpověděli, že ano, nedalo se to přeslechnout, protože tak příšerný smích jsem vydával...Já.
Z Řecka jsme se raději vrátili po silnici a už nikdy jsme nenavštívili žádné moře.

Proto jsem se teď tak vylekal, ale ten smích jste slyšeli všichni.“

Tady jsem ukončil své vyprávění a vydal se s Martinem z kopce směrem na noční tramvaj.
Ulice byly tiché a zvuk našich kroků se odrážel od zdí úzkých uliček.
Najednou se Martin zastavil a zeptal se: „Same, kamaráde, promiň že se ptám, ale nějak mi to tvoje vyprávění nesedí. Tenkrát na té lodi s Kinkym to bylo nějaké divné. Ten tvůj zápas s ním a ta rozbitá kajuta. To mi opravdu nesedí.“
Díval jsem se do země a nemohl se podívat kamarádovi do očí. Najednou mi vytryskly velké slzy a tekly mi po tváři a já jsem věděl, že to někomu musím říct.

Přistoupili jsme blíž ke světlu lampy a já si rozepnul košili a ukázal Martinovi rameno. Byly na něm znát jasné krátké jizvy, jako když vám někdo zatne drápy do masa.

„Martine, už je to tolik let. myslel jsem si, že se to nevrátí, ale číhá to na mě všude. Asi to nemůžu dál tajit, zvlášť po tom co se na naši zahradě objevil ten cár z mé košile. Chápeš to? Kinky, který je už přes dvacet let pohřešovaný a zřejmě mrtvý, mi najednou vrátí část mé roztržené košile, se kterou padal té noci do hlubin.

Ano, přiznávám, to já jsem ho strčil a shodil do moře !

Tenkrát, když jsem tu noc měl službu, tak jsem si asi po třech hodinách chtěl uvařit v kuchyni kávu a Kinky, ten zatracený Kinky mě tam nachytal. Začal na mě křičet. Prý jak to, že jsem si dovolil opustit stráž. Řval na mě, jak nepříčetný a já...já...jsem ho prostě udeřil vší silou pánví, která tam ležela. Vrávorajícího jsem ho dotáhl na kajutu a tam jsem ho chtěl zamknout, ale on se probral a začal se po mě ohánět, tak jsem ho znovu udeřil pěstí do obličeje. Pak se vyhnul jeho ráně a znovu zasáhl obličej. Kinky upadl na umyvadlo, které rozbil. Pokusil se vstát a jak se po mně sápal roztrhl mi košili a s tím cárem vyběhl ven. Byl jsem celý nepříčetný, utíkal za ním a doběhl ho na zádi.
Tam na mě křičel, jak mi zničí život. Teď má důkaz napadení...
Pak už si jen pamatuji, jak ho tlačím přes okraj zábradlí a on mi zatíná ruku do ramene a snaží se ještě udržet...a ...pak tam spadnul a tma všechno zavřela v burácení lodního šroubu.“

Martin se na mě díval a měl jsem pocit, že i trochu ustoupil.
„Same,“ tiše řekl,... „ty jsi zabil.... Musíš proto pykat. V tom ti nepomůžu. Na tohle jsi sám a ty to víš.“

„Já přece vím, Ježíši,“ zakřičel jsem do tmy. „Já s tou vinou chodím. Celé ty roky to nosím, ale vysvětli mi...vysvětli mi sakra, kde se na mé zahradě najednou objevil ten cár z mé košile?“

„To nevím, to opravdu nevím,“ odpověděl Martin.


přidáno 09.08.2013 - 06:20
Ronald Reagan: Severak:
díky
přidáno 09.08.2013 - 00:26
povídka jak má být
přidáno 09.07.2013 - 13:08
Jo, a stejně jsem rád, že se mu stalo co se mu stalo.
Díky za povídku
přidáno 27.06.2013 - 14:36
Dali: Rozumím :) Já mám ráda přítomnost moře, jeho příběhů, ač jsem tam vlastně nikdy sama nebyla :) Vždycky jsou zlí a hodní lidé, přijde na to, kterých se člověk chytne :)
přidáno 27.06.2013 - 14:27
díky za reakce. Tenhle horůrek je takovej jakej je a nemusí každému sednout.
Ovšem Borůvka mě rozhodně potěšila.
Ano, mám něco za sebou, byli tam zlí lidé, také natržené ucho, hodně bouří a samozřejmě moře. Zhruba před 25 lety jsem proplouval světem a vnímal. schválně jsem nechtěl používat jména našich lodí, protože Blaník a Karlovy Vary, nebo Mír, by tam moc neseděly.
přidáno 27.06.2013 - 11:32
Musím s Devilsem nesouhlasit, mě na konci teda pořádně zamrazilo, no, snad se mi o rezavém Kinkym nebude zdát :) Příběh byl podle mě napínavý od začátku na konce a popis plavby po mořích mi přijde opravdu přesvědčivý, tím mě napadá otázka: Ty ses někdy na moři plavit? Mě to tak totiž z této povídky přijde, je přesná a znovu podotýkám: Moc se mi líbí a opravdu mě zamrazilo :))
přidáno 26.06.2013 - 23:16
Na horory jsem jaksi jak to mam rici horory miluju ... Ale tady me ani jednou nezamratilo promin

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Salvátore Kinky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Hrozba
Předchozí dílo autora : Ztracený čas ?

» autoři online
Mari
» narozeniny
Rony [15], Adéla [13], sqeerukl [12], Ingo [12], máni brzková [11], filliu [10], MaPi [10], TenNovej [10], Pigi [8], Ho visto cadere una stella [1]
» řekli o sobě
zamilovana do nezamilovane doby řekla o Severka :
Slečna.. co ji vůbec nemusíte znát osobně, abyste stačili pochopit alespon tak důležitou věco, jako je její světluškovské poslání... :)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

Apple MacBook

Na skvělém Macbooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming