ČÁROVÝ KÓD Prolog:

Myslím, že mi neuvěříte, když vám řeknu, že můj život, ať se zdá jakkoli úžasný je strašidelný. Propletený nespočtem pravidel, strachu o vlastní i rodinný život a o vše, co je vám drahé.
Je mi teprve sedmnáct let, ale už i v tomto věku, jsem si kolem sebe vybudovala neprostupnou skořápku a to kvůli tomu, abych přežila každičký den ve svém rodném městě. Zdá se to divné a nepochopitelné, ale je to tak.
Píše se rok 2078. Země se zase až tak moc nezměnila. Pořád svítí to stejné slunce a žijí tady stejní - no, skoro - lidé, ale všichni mají strach. Strach tak nepředstavitelný a zžírající, že to na tuto dobu ani není možné.
Před čtyřiceti třemi lety byla ohraničena všechna města v blízkém okolí, prý kvůli nepřátelům, kteří nás nechápou a chtějí nám ublížit.
Kecy, jenom samé kecy, kterými nás chtějí nakrmit. Bídáci. Jsme jako králíci v kleci co čekají na sekáček některé z kuchařek. Nebo jako kanárci v kleci, jenž nemají žádnou šanci se ze své klece bezduchého a nicotného života jak dostat, jedině smrtí, ale ta k nim většinou přijde, jen když je jejich pán zapomene nakrmit.
Já si myslím, že to pozdvižení je kvůli něčemu jinému a to sídlí přímo u nás ve městě, jelikož naše je město je největší v zabezpečené zóně.
Tohle by ještě nebylo tak hrozné, kdybychom v patnácti nedostali čárový kód bez posledních tří čísel vytetovaný na zápěstí. Chudí a bezradní rodiče mohou své dítě prodat ještě dříve, aby zajistili své ostatní děti – tedy jestli nějaké mají - , ale na černo, většinou za ně dostanou víc zaplaceno. Jestli si nějaké bohaté dítě usmyslí, že chce staršího sourozence nebo služku ve svém věk… no, stačí jeho rodičů jen, aby zaplatili Lovcům, kteří jim dítě v požadovaném věku seženou.
Lovci se dělí na dvě skupiny. Na ty, kteří unášejí děti, jenž se jim nemají jak bránit. A pak na Lovce v utajení, nebo jinak známé jako Ničitele. Do jejich seznamu nepolapitelných kořistí patřím i já.
Jmenuji se Mia, celým jménem Mia (Magdaléna) Margaret Lusy Wreeová. Já vím strašně dlouhé a bezduché jméno, ale jsem prostě Mia a Magdaléna mi říkají jen rodiče, ale ty jsem už zavrhla dávno, no zase tak dávno to nebylo.
Před dvěma lety, po mé proměně jsem je přestala vídat, zůstala jsem v našem domě sama, bez jakékoli živé bytosti. Cítila jsem se opuštěná a nemilovaná, zrazená a nenáviděná. Proč by jinak odešli a nechtěli se vídat? Co jsem jim udělala? Vyrostla jsem snad v něco jiné než v co doufali?
Po roce jsem začala vídat otce, ale nebylo to nic pěkného. Většinou jsme se jen hádali nebo na sebe jen kývli, když jsme se míjeli na chodbě.
Pak se ve mně něco zlomilo, jednoho rána jsem se vzbudila a pochopila jsem, že rodiče už to nebudou a že jsem jim nejspíš ukradená. To bylo před čtvrt rokem, zrovna na mé narozeniny.
Když jsem byla malá, tak jsme pořádali oslavu, na které nesměl chybět dort. Ale oni na mě zapomněli, k šestnáctinám mi nechali na stole psaníčko se vzkazem, že teď nemůžou a že to oslavíme jindy, že mě milují a další takové žvásty. Ale tentokrát mi nenechali nic, s čím bych si je mohla spojit.
Ještě, že mám Paloru, ta tady pro mě vždy byla, je a doufám, že i bude.
Zklamali mě, velmi. Teď už nejsem jejich dcera, jsem jen dítě bezejména co bydlí samo v domě po svých rodičích. Jsou navždy pryč, a jestli se k mě budou chtít ještě někdy přiblížit, tak za to zaplatí.