Jednou budu žít

Oči, co se sklání před slzami,
jsou mé dny jak vládci snů,
zapomeň a nauč se žít,
sám, já už dál nemohu.

Jen skládám hlavu do polštářů,
budím se a vstávám,
zrazena z řad spoluhráčů,
zničená jak loďka v bouři.

Ústa co mlčí v ústním zkoušení,
je mi sen, co se mi zdál,
zmizel- zas přišlo bezvědomí
ve slovech pravdy nad mlhou.

Zasním se- zas přijdou chmury,
když pomynou letní dny,
zas ztracená jak rybka v moři
budu jen smítkem na tváři.

Nadějná jak kapka deště,
která v mrazu touží plout,
po pláních sněhu v letních vedrech,
zničená- není kam jít.

Zas odpuštění,
žádat jeho slova,
v odprošených dnech,
kdy slunce zase mezi mraky,
zahřeje náš svět,
pak zmizí zase-
jsou jen fámy,
co v řádcích skrývám já.

A mez iřádky zas tolik smutku,
naděj, která vyhoří,
zrazená a ještě k tomu
zničená ze všedních dnů.

Nechci žádný z padlých snů,
já chci svou touhou žít,
jak blázen, co vzlít k sekvojím,
chci se jen svou paní stát.

Nejsem růže z celofánu,
já nejsem princezna,
sladká slůvka srdce těší,
však co v nich rozpozná,
srdce, které hluché je
a trne v úsvitech,
pak jen pár slov na závěr:
Jednou... Jednou budu žít...