SEN DUŠIČKOVÝ

Znovu je tu zvláštní čas,
čekávám ho každým rokem,
do spánku mi vchází zas,
smutný chlapec tichým krokem.

Sen vždy mívá stejný děj,
na hřbitov mě cosi táhne,
vychází mi vstříc pak z něj,
malý kluk a ruce vztáhne.

Dám mu ruku a on kráčí,
mezi hroby jako vánek,
na konci se tiše stáčí,
ke zdi kde spí dlouhý spánek.

Ledovou rukou pevně mou svírá,
ten snový klučina není mi cizí,
u staré lavičky sen mi však zmírá,
a pohled prosebný pokaždé mizí.

Říjen zem pokrývá spadaným listím,
a já se rozhodl na hřbitov zajít,
možná že na místě konečně zjistím,
že místo ze snu nemůžu najít.

Na konci aleje pomníků marnosti,
zůstala u zdi jen poslední lavička,
na ní tam sedí k mé velké radosti,
jako by z pohádky kouzelná babička.

Nejsou tu hroby jen tráva a zeď,
u zdi pak kytka a jediná svíce,
asi to stařenka dala tam teď,
jsme tady dva a nikdo více.

Tak jsem si přisedl a navázal řeč,
proč dává na místo bez hrobů kvítí,
kde je jen tráva a vysoká kleč,
a proč tam svíčka samotná svítí.

Povím ti mládenče o tomto místě,
co jsem už slyšela od svojí tety,
prý tady dávali nevím to jistě,
mrtvolky sirotků před mnoha lety.