11.03.2013
3
1312 (12)
0
Neznáš moji duši, i když těla si prozkoumal
tisíckrát každý záhyb. Naproti tobě asi vidím
vše zdvojeně – orosený vzdech, mlžné sny,
rozslzené naděje. I v nejlepší myšlence najdeš
důvod, proč ji zmuchlat a zahodit. Nepochopím.

Neznáš moji duši, spletité listy dubu, co každý
rok sbírají sílu vrátit se a znovu pro tebe vyrůst.
Tvá každodennost, nemluvnost a pasivita jsou
jako příborové nože zabodnuté tam, kde bilo srdce.

Neznáš moji duši, přec jsem ji pro tebe obětovala.
Taková zrada koneckonců musela vést k smutku.
Oplakávám tvou nepřítomnost, rozčiluji se v tvé
přítomnosti. Šance, že se něco změní, jsou zahrabány
na zahradě. Bez náhrobku a poct tiše zetlívají.
 13.03.2013 14:01
ngc 6334: To já též, jsem vcelku veselé povahy :) a mám ráda život, i když mi někdy dává celkem zabrat.
 13.03.2013 13:52
 ngc 6334
ach, velmi smutné.. "neznáš moji duši" - jsou chvíle, kdy mívám podobné pocity... většinou však se směji a raduji :-)
 11.03.2013 19:46
 PetrK.
Hodně reálné, silné, smutné

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.