a bije nám do očí.. My ho stejně ale nevidíme...
přidáno 02.02.2008
hodnoceno 2
čteno 682(15)
posláno 0
„Ahoj Simi,“ usmál se Viktor.
„Ahojky,“ i ona mu usměv opětovala, „vyrazíme tedy?“
„Noo… Ještě chvilku počkáme, jo?“
„Proč?“ zeptala se zvědavě.
„Pavlína chce taky hodit do Brna,“ malinko rozpačitěl.
„Aha. A kdo je Pavlína?“ zasmála se.
„Moje nová holka,“ jeho obličej dostal náhle růžový nádech.
„Proč jsi mi neřekl, že máš holku?“
„Pšt. Už jde,“ Simona se otočila. Přicházela k nim nějaká malá černovláska.
„Čaaau,“ protáhla a dala Viktorovi pusu. Potom se otočila k Simoně: „Ahoj.“
„Ahoj,“ ta opětovala pozdrav. Nastala malinko trapná tichá situace, ze které je vytrhl Viktor: „Tak jedem, ne?“ Všichni si nastoupili do auta a vyrazili.
„Ty čekáš miminko, viď?“ zeptala se Pavla po chvilce jízdy.
„Ano,“ přikývla a pohladila si bříško.
„Půjdeš se s námi podívat do Olympie? Viktor sice říkal, že půjdeš do nemocnice, ale přece mohla bys potom.“ Simona nechápala situaci. Co všechno jí neřekl?
„Mám v nemocnici přítele, takže bych ráda byla s ním, ale jestli nebudu moc unavená, tak ráda. Ty Viktore nepůjdeš za Štěpánem?“ zeptal se vyčítavě.
„Půjdu, ale jenom na chvíli. Potřebuju si něco koupit.“
„Doma totiž není žádný pořádný oblek, víš? Tak jsem řekla, že by se měl podívat jinde a Viktor mi nabídl, abych mu pomohla nějaký vybrat, že ty na to nebudeš mít čas a náladu.“ Viktor malinko znervózněl a Simona zůstala hledět. Jenom Pavlína byla v klidu a v pohodě.
„A na co potřebuješ oblek?“ zeptala se Viktora.
„Já…“
„On ti to neřekl? Já myslela, že ti to řekne hnedka,“ skočila mu do řeči Pavla, „Bude chodit do taneční. Chce se naučit pořádně tančit.“
„Taneční a ty?“ vybuchla smíchy Simona, „vždyť ty nerad tančíš a do taneční jsi nikdy nechodil a Štěpánovi ses smál.“
„Hele benzínka, potřebujeme natankovat,“ bylo vidět, že chce upoutat pozornost na něco jiného.
„Pavli chceš s námi nebo tu na mě počkáš?“ zeptal se, když byli u nemocnice.
„Půjdu s vámi,“ usmála se Pavla. Simoně nebyla nijak zvlášť sympatická. Dokonce se jí zdálo, že je ještě mladá. Navíc se jí připadalo, že je moc vlezlá. Simona už myslela, že půjde s nimi i do pokoje, ale nakonec zůstala před pokojem.
„Kolik jí je?“ nevydrželo to.
„19,“ odpověděl Viktor potichu.
„Ahoj Štěpánku,“ zašvitořila Simona, když došla k posteli.
„Čau Štěpo,“ Viktor taky pozdravil, „Jak se máš? Právě jsem Simoně představil Pavlínu.“
„Štěpán o ní ví?“ zeptala se dotčeně.
„Jo říkal jsem mu to.“
„A proč já nevím, že máš holku, a že budeš chodit do taneční. Ano Štěpy, Viktor chodí do taneční. Pavla mu jde pomoct vybrat oblek, protože já bych mu prý nepomohla,“ rozčilovala se.
„Ale Simi, tak to přece není. Chtěl jsem Pavlu potěšit a tak jsem jí řekl, ať mi pomůže. A to taneční… vždyť byste se mi smáli.“
„Stejně jako ty nám,“ potvrdila mu to Simona.
„Chtěl jsem vás překvapit. Navíc už jsem se tam přihlásil dávno.“
„Ahaaa. Takže až teďka ses nám to dovolil říct?“
„Simono já se nechci hádat,“ podíval se na Štěpána, „máš děsnou holku,“ pokusil se o vtip. Simona se jen ošklivě ušklíbla. Viktor se rozloučil a odešel a Simona osaměla. Tak moc si přála, aby ji Štěpán sevřel v náručí. Strašně moc jí chyběl. Dala by všechno na světě jen, aby to bylo jako dřív. Záviděla Pavlíně, když se jí Viktor dotýkal, dával pusy, chytal ji za ruku. Chybělo jí to. Povzdychla si. Řekla Štěpánovi všechny novinky, i když jich moc nebylo, když za ním každý den jezdila. Teďka už jen seděla a dívala se na něho. Milovala ho. Proč jim osud dal toto?
„Štěpánku, já budu muset jít,“ zesmutněla a dala mu pusu.
„Zůstaň navždy se mnou, prosím,“ utřela si slzu, která jí pomalu stékala dolů. Došla ke dveřím. Ještě jednou se otočila, nikdy nechtěla odejít.
„Miluju Tě,“ řekla polohlasně.

„Simi, stalo se něco?“ zeptal se Viktor, když došla k autu. Simona jen zakroutila hlavou. Viktor k ní přišel a obejmul ji. Ta se rozbrečela ještě víc.
„Simonko nebreč,“ hladil ji po vlasech, „on se z toho dostane.“ Jenom přikývla. Má pravdu musí být silná a musí věřit.
„Stalo se něco?“ zeptal se udiveně Pavlína, když k nim došla s kafem v ruce.
„Citlivá chvilka,“ poznamenal Viktor a pustil Simonu.
„Takže je všechno dobré?“
„Ne nic se nestalo,“ zastyděla se Simona…

„Simonko ty jsi krásná,“ vydechl ohromeně Štěpán, když přišla dolů. Měla na sobě krásné společenské šaty, které měly barvu letního nebe. Simona se zastyděla.
„Ještě něco ti chybí,“ vytáhl z vnitřní kapsy saka malý váček. Podal jí ho. Simona ho nechápavě opatrně otevřela. Bylo tam něco stříbrného. Pomalu to vytáhla. Byl to řetízek s malým roztomilým kamínkem.
„Štěpy,“ byla ohromena. Štěpán se usmíval. Vzal si řetízek z její ruky a rozepnul ho. Obešel Simonu a připnul jí ho ke krku.
„Je nádherný,“ podívala se do zrcadla.
„To ty jsi nádherná. Ten řetízek je oproti tobě příšerný.“ Simona se otočila a políbila ho.
„Děkuju,“ usmála se.
„Radši půjdeme nebo to nestihneme.“ A doprovodil ji k autu.

Na plese bylo hodně lidí a plno známých. Simona se Štěpánem si k nim přisedli. Tančili a malinko popíjeli víno. Štěpán si dal i něco tvrdšího a po chvilce už měl dost. Simoně připadal směšný, když mu nebylo rozumět.
„My už půjdeme,“ rozhodla Simona, když bylo pěkně pozdě.
„Ještě ne milášku,“ zamžoural očima, „vždyť se to plávě rozjelo.“
„No právě. V tom nejlepším se má přestat,“ zavelela.
„Jak vidíte pánové, když žena rozkáže, musí se poslouchat.“ Pomalu vstával. Simona mezitím sbalila věci a loučila se.
„Milášku zavoláš taxík?“ dopajdal k východu.
„Nene, projdeme se. Musíš to ze sebe vychodit.“
„Co mám vychodit?“
„Opilost.“
„Já nesu opilý,“ v tu chvíli se zamotal.
„Pojď nebo nedojdeme domů nikdy,“ chytla ho za ruku.
„Ale vy bydlíte na opačném straně města,“ stěžoval si.
„Tak honem,“ usmála se Simona i jí byla zima, ale snažila se pospíchat. Bohužel Štěpánovi to moc nešlo. Motal se a pořád si na něco stěžoval.
Uf. Už jsme v parku. To už půjde rychle, pomyslela si Simona. Otočila se, aby povzbudila Štěpána, ale ten si to štrádoval přímo k rybníku.
„Štěpáne co to děláš? Pojď sem. Tam je přece voda,“ zavolala na něj. Štěpán ji ale neposlouchal. Na břehu rybníka se zastavil a bácl na zadek do sněhu.
„Nikam už nejdu,“ řekl tvrdohlavě a dětinsky. Simona se zasmála, když se opil choval se, jak dítě. Sedla si k němu. Štěpán ji objal kolem ramen. Altánek na protějším břehu byl osvětlený a všude bylo ticho, nad nimi hvězdy.
„Je mi zima,“ zaškemral. Objala ho a on jí políbil. Svalil jí na zem, ale nepřestával jí líbat. Najednou se odtáhl.
„Mě mrzne zadek,“ vypadal jakoby se právě probral ze snu.
„Pojď, zavoláme taxi,“ řekla a vytočila číslo. Cestou malinko vystřízlivěl. Když byl konečně doma, šli se osprchovat. Simona byla strašně unavená a skoro už spala, když si k ní zezadu přilehl Štěpán.
„Miláčku, kde jsem ti venku skončili,“ přitulil se.
„Štěpánku mě se chce spát, řekla malinko otráveně. Štěpán ji začal líbat na krku. Otřásla jí husí kůže. Toto milovala a on to věděl. Odhrnul jí ramínko košile z ramene a tím směrem postupoval v polibcích. Potom si jí otočil a políbil jí na rty. Najednou byla čilá. Rozepnul jí košilku a sjížděl pomalu dolů…


Auto se zastavilo a ona se probudila.
„Jak ses vyspala?“ zeptala se Pavlína, „celou cestu ses ze spaní usmívala.“ Simona si uvědomila, že i teďka se usmívá jak blbá. Byl to jenom sen, uvědomila si, ale aspoň tam jsem cítila to objetí, polibky, lásku. Aspoň tam to je.
„Tak se mějte krásně nebo pojďte nahoru“ nabídla Simona, „mohl by ses mi Viktore ukázat v tom obleku.“
„Nejsi unavená?“ zeptala se Pavla.
„Nene. Jen pojďte.“
„Viki, tak jdi jenom ty. Já ještě něco mám. Uvidíme se potom. Pa,“ dala mu pusu, rozloučila se se Simonou a odešla. Viktor vzal oblek a šli domů.
Moc mu slušel. Vypadal úplně jinak než obyčejně. Takový elegantní.
„Myslím, že si půjdu dát něco dobrého. Mám strašlivý hlad,“ začervenala se.
„A na co máte obě dvě chuť?“
„Na něco…,“ přemýšlela, „na něco čeho je moc,“ zablýsklo se jí v očích.
„Tak to tě zvu do restaurace a můžeš si dát, co si jenom budeš přát.“ Vzali všechny věci a vyrazili…


přidáno 02.02.2008 - 12:45
:)
přidáno 02.02.2008 - 11:29
Jako vždycky velmi dobře popsané a výstižné. Líbilo se mi to. Už se budu těšit, jak to bude dál.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Štěstí chodí po špičkách VI. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Štěstí chodí po špičkách VII.
Předchozí dílo autora : Štěstí chodí po špičkách V.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku