zahřívá naše srdce...
přidáno 16.02.2008
hodnoceno 2
čteno 664(10)
posláno 0
„Holky jde se na nákupy,“ zářil Viktor v dveřích. Simona se nechápavě podívala: „Cože? Co tu děláš? Nemáš být v práci?“
„Nemám,“ mrkl na ni, „ už to mám naplánované.“
„Ale já práci mám. A musím to dodělat.“
„Vždyť k tomu potřebuješ jenom počítač. Tak si vezmi notebook a můžeš pracovat v autě.“
„No ale…“
„Pořád si stěžuješ, že potřebuješ nakoupit věci pro malou. Když máš konečně peníze, tak nemáš čas. Tak jsem si řekl, že ti trochu pomůžu,“ přesvědčoval ji.
„Tak pojď dál. Sbalím notebook a převleču se,“ kapitulovala Simona.

„Jak se má Pavla?“ zeptala se Simona v autě.
„Já s ní už nechodím,“ díval se zaujatě na silnici.
„Jak to?“ zajímala se Simona. Viktor si netrpělivě poposedl jakoby chtěl říct, ať se nevyptává.
„Každý měl jinou představu o vztahu,“ odkašlal si.
„Jak to myslíš? Co chtěla?“ nechápala co se stalo.
„Ona bylo moc… živá,“ nedokončil větu , v krku se mu udělal knedlík.
„A?“ popostrčila ho.
„To je jedno. Prostě to nešlo.“
„Co se stalo?“ snažila se to u něho dostat.
„Podvedla mě. A když jsem jí řekl, že to vím, tak mi jen řekla, že jsem to mohl čekat. Vždyť jsem stejný. Chápeš to?“ vychrlil ze sebe naštvaně. Byla pravda, že Viktor nebyl svatý, ale toto mu říct?
„To je hnusný, ale…“nedokončila to, protože jí skočil vztekle do řeči: „Chápeš to? Já už nechci být jako dřív. Chtěl jsem nějaký dlouhodobý vztah. Já už chci mít nějakou jistotu. Ty máš Štěpána a společně čekáte rodinu. Měli jste vlastní byt. Prostě všechno,“ svěřoval se.
„Ale ty přece patříš do naší rodiny. My bychom si nedokázali představit, kdybys s námi nebyl.“ Chytla ho za ruku, kterou měl na řadící páce. Viktor se na ni podíval a smutně se usmál. Zahřálo ho to u srdce. Byli to jeho nejlepší kamarádi. Věděl, že jsou tu vždycky pro něho a on se snažil být tu pro ně. Cestou už nepromluvili- potichu přemýšleli o rozhovoru, co právě proběhl.

„Co tenhle růžový?“ ukázala v obchodě na světle růžový kočárek. Jen pokrčil rameny. Simona to už nevydržela: „Viktore nebuď smutný. Netrap se tím. Aspoň, že jste to skončili hnedka na začátku a to je přece lepší než to ukončit třeba za rok. Jde vidět, že si tě nezasloužila, protože kdyby tě znala, věděla by, že jsi úžasný kluk, který si nezaslouží nic špatného. Nebyla tě hodna. Tak s usměj konečně. A pomoz vybrat nějaké krásný kočárek pro malou.“ Viktor se slabě usmál. Ještě že mám Simonu, ta mi pomůže vždycky. Nedovolí Pavlíně, aby viděla, že mu ublížila. Bude se bavit, pomůže Simoně a prožijí spolu pěkný den, rozhodl se.
„Tak co říkáš na ten růžový?“ zopakovala svoji otázku, když si všimla, že nad tím přemýšlí.
„Ne, spíš tento zelený,“ přiskočil k zelenému kočárku.
„Vždyť ten je pro kluky.“
„A to poznáš jak?“ prohlížel se ho jakoby hledal cedulku: PRO KLUKY.
„Ta barva, je taková vyblitá. Nelíbí se mi.“ Viktor se urazil, protože mu se líbil moc.
„A co ten modrý?“ zazářily mu oči po chvilce bloudění mezi kočárky.
„Viki, to bude holčička. Chtěla bych pro ni dívčí barvy, ne klučičí.“
„Ale mě se líbí a je to 2 v 1. Je to hluboký i sporťák.“
„Je modrý,“ řekla jednoduše Simona. Vzdala vysvětlovat mu, že by chtěla jiné barvy než modrou, zelenou, fialovou a hnědou.
„Podívej se na ten oranžový,“ byl takový oranžovočervený.
„Ten se mi líbí.“ Konečně, blesklo jí hlavou.
„Budete si přát,“ přišla k nim po chvilce prodavačka.
„Tady tenhle kočárek,“ ukázala Simona.
„Vážně myslíš, že se jí bude líbit?“ kývl hlavou k Simoninu bříšku.
„Bude,“ přikývla.
„Můžu ho vzít?“ zeptal se Viktor prodavačky.
„Jistě,“ usmála se. Viktor vyrazil a nesl se jak páv- jen ať ho všichni vidí, že veze kočárek.
„Tatínek se velice těší, viďte? Jde to na něm vidět,“ usmála se spokojeně- tak to má být.
„To není tatínek,“ řekla Simona honem.
„Ach tak, promiňte,“ bylo vidět, že je hodně zmatená, ale už mlčela. Viktor vezl kočárek až k autu.
„Už se nemůžu dočkat až budu vozit,“ zářili Viktorovi oči, když se snažil kočárek nacpat do auta.
„Myslíš, že ti ji svěřím?“ zasmála se Simona.
„No samozřejmě,“ řekla sebevědomě.
„Být tebou nejsem si tak jistá,“ otočila se zpátky k obchodu.
„Ty být mnou, tak nesháníš kočárek,“ zasmála se.
„Být tebou tak už mám tucet dětí.“ Viktor se smál a chytl ji kolem ramen. Ještě museli vybrat postýlku.
Viktor si musel sednout na každou postel a gauč, když šli dozadu k dětským postýlkám.
„Jé Simi pojď sem,“ plácl rukou vedle sebe.
„Ne nejdu. Nebudu si dělat trapas.“
„Ale no tak. Víš jak je to krásný?“ vstal.
„Ne, ale prosím tě radši pojď,“ rozhlížela se, jestli je někdo neviděl. Viktor ji zezadu chytl kolem pasu a jemně ji stáhl na postel.
„Aaa, co to děláš?“ zaječela potichu Simona a začala se smát, protože ji Viktor lechtal. Snažila se vyprostit ze svého zajetí, ale Viktor ji nepustil.
„Viktore, nech toho,“ pištěla Simona a kopala kolem sebe. Prosila tak dlouho dokud ji nepustil. Simona mžiku vstala a začala se upravovat. Přitom se rozhlížela, jestli je někdo neviděl. Naštěstí v obchodě moc lidí nebylo, protože bylo dopoledne.
„Viktore, ty ses zbláznil,“ bouchla ho Simona. Viktor se zasmál a také vstal. Pokračovali v cestě.
„Jé podívej se na ten mini gaučík. Ten se mi líbí,“ sedl si na něho.
„Jsi fakt jak malý,“ okřikla ho Simona.
„A jak rád,“ hodil po ní laškovný úsměv. Simona se musela usmát.
„Jejda podívej on se dá i rozkládat,“ dodal.
„Sse,“ zasyčela a drcla do Viktora. Ten se hned otočil. Kráčel k nim prodavač.
„Vybrali jste si něco?“ zeptal se.
„Nějakou dětskou postýlku máte, prosím?“ požádala ho. Viktor se ještě pochechtával a tak ho dloubla do boku. Prodavač šel popředu a ti dva za ním skoro běželi.
„Tady slečno,“ ukázal prodavač rukou vedle sebe. Simona se tím směrem otočila, rozprostřívalo se před nimi několik krásných postýlek. Jedna hezčí než druhá. Po dlouhém uvažování a přebírání kladů a záporů se rozhodli pro postýlku s nebesy. Všechno to sbalili do auta.
„Nechceš se jít ještě projít?“
„Moc ráda,“ přikývla. Procházeli se po městě a povídali si. Takhle dobře si už dlouho nepopovídali. I když byli dobří přátelé a věděli o sobě všechno, tak poslední dobou na sebe neměli moc čas. Koupili si gyros v bulce, a když dojeli, začali je bolet nohy. Sedli si na blízkou lavičku. Viktor ji, aniž by si to uvědomil, chytl rukou kolem ramen. Simoně spadla hlava na jeho rameno, cítila se nějak ospalá, jak pozorovala lidi jak chodí a spěchají.
„Simi,“ ozval se znenadání Viktor, „nechtěla bys chodit se mnou… do těch taneční?“ Simona sebou škubla jakoby se probudila ze snu.
„Cože?“
„Já… tam nemám s kým jít. Pavlína nechce,“ podíval se na zem, „nebo spíš já nechci jít s ní,“ podíval se jí do očí. Simona byla zaskočena otázkou a přemýšlela, jestli to vůbec ještě zvládne.
„Dobře,“ rozhodla se po chvilce.
„Vážně?“ rozzářil se Viktor.
„Jo,“ přikývla zaskočena přívalem radosti. Viktor ji obejmul a dal ji pusu. Měl strašlivou radost. Myslel si totiž, že se mu bude smát, protože se on smál jim. Nebo že ho odmítne s tím, že je těhotná.
Byl zabrán do své radosti, že si neuvědomil co právě udělal. Za to Simona zůstala ohromeně hledět. Co dělá? To nikdy neudělal, pomyslela si. Ale někde uvnitř něco příjemně zavrnělo.
„Tak kam bys chtěla jít teďka?“ zeptal se Viktor.
„Jenom do nemocnice,“ cítila se provinile, „Štěpána určitě potěší, když mu řekneme, že jsme koupili kočárek a postýlku.“
„Určitě jo,“ usmál se. Simona se však neusmála. „Co se stalo?“
„Bojím se, že se neprobudí,“ stekla jí slza.
„Co to povídáš?“ otočil si Simoninu tvář, tak aby si dívali do očí, „probudí se. On jen nemá dost síly,“ utěšoval ji.
„Vždyť už spí víc než dva měsíce. Navíc ani doktoři mu nedávají moc naděje.“
„To je blbost. Znáš ho. On prostě trucuje, ale nakonec stejně přijde, takže i teďka se probudí,“ pohladil ji po vlasech a obejmul ji.
„Tak pojď překvapíme ho, juk?“ usmál se a podíval se jí do očí jako jí chtěl předat sílu-víru ve svých slovech. Ona ho jen němě pozorovala.
„Pojď,“ chytil ji za ruku a šli k autu.
V nemocnici si šla Simona koupit čaj a Viktor řekl Štěpánovi svoje novinky…


přidáno 17.02.2008 - 18:50
Tak tahle část přímo vybízí k pokračování, na které se i já už těším.
přidáno 17.02.2008 - 11:38
těším se na další...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Štěstí chodí po špičkách VII. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Štěstí chodí po špičkách VIII.
Předchozí dílo autora : Štěstí chodí po špičkách VI.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku