Murrina Uirginis

„Budeš mi chybět,“ položím porcelánovou pannu do skříně a pomalu ji zavírám. Naposledy se podívám na její úsměv a posílám polibek. Ještě než odejdu z pokoje zastavím se u okna. Rozhlédnu se přes ulici a poté řádně zatáhnu žaluzie. Zhasnu světlo a na moment se zahledím do tmy - usměji se. Jsi v bezpečí, řeknu si pro sebe a zavírám dveře.
Seběhnu po schodech a zamířím do kuchyně, kde Klára připravuje večeři. Přijdu k ní zezadu a položím jí ruce na boky a měkce se k ní přitisknu. Přičichnu si k jejím vlasům a vydechnu horký vzduch.
„Co dobrého připravuješ, miláčku?“ zeptám se a postavím se vedle ní.
„Nic co by ti nechutnalo. Tvůj oblíbený jablkový koláč,“ odvětí a s láskou se mi zahledí do očí. Má zlatavé vlasy, které se vlní až k dolíčkům nad zadkem. Oválný tvar obličeje, snědou barvu pleti a plné rudé rty. Oči zářivě modré s přimhouřenými víčky, které dodávají obličeji šarm a inteligenci. Sportovní postava lehce s nohami do X. Stále nemohu uvěřit, že tak krásný člověk, je se mnou.
Pokládá jablkový koláč na stůl a sedá si naproti mně.
„Co si dělal na půdě?“ zeptá se a strčí si kus koláče do úst.
„Pořád hledám tu knihu, nemohu ji nikde najít,“ odpovím rozpačitě.
„Aha… to je mi líto, tak si aspoň dej kus teplého koláče. Snad ti bude chutnat“.
„Jdeš do práce, zítra?“ zeptám se s plnou pusou.
„Ano“.
Klára je dětský psycholog. Jsem pyšný na to co dělá, je opravdu úchvatné, co občas dokáže. Práce s dětmi je pro ní celý život. Jako byl náš Tadeáš…

Jakmile dojím poslední sousto, usměji se na Kláru a jdu do koupelny. Umýt si ruce a opláchnout obličej. To zvládneš, prohlásím nutkavě ve své hlavě a vydám se do obývacího pokoje. Sednu si na pohodlnou pohovku, kterou Klára dostala od své matky. Na moment se zadívám na ruce a povzdychnu si. Před chvíli jsem tě držel a už jsi zase pryč.
Slyším jak si Klára napouští vanu a odchází do ložnice pro věci na spaní.
Když se vrací, zeptá se:
„Půjdeš se mnou?“
„Kam?“ snažím se znít, jakože nevím o co jde.
„Umýt se a…“ zastavila proud myšlenek.
„Ne!“ zakřičel jsem.
„Promiň mi to, ehm, já nechtěla,“ v jejím hlase zní patos.
Po odmlce potichu dodávám:
„Možná přijdu“.
Hned mi padá hlava do dlaní a tiše vzlykám.