Praha

Samozřejmě jako obvykle sedím v metru začtená do knihy. Vždycky si tak krátím cestu domů. Nevnímám okolí ani ty lidi kolem mě. Kde jsou ty časy, kdy jsem měla napnutý každý neuron v těle, když jsem jela metrem. Teď už mi ani nepřijde, že je kolem mě tolik cizích lidí. Ani mi dokonce nevadí, když si ke mně někdo sedne. Jako se to stane právě teď. Sedl si vedle mě nějaký kluk aniž by se zeptal. Vím, že je to kluk jen z toho, že tak voní. Nezvedám hlavu jako obvykle. Ale pochvíli ucítím pohled, takový ten který vypaluje do obličeje díry. Zvednu tedy hlavu, abych se mohla rozhlédnout kolem. Nespatřím nic zvláštního, jenže když se podívám vedle sebe, ztuhnu. Ne, že bych nikdy neviděla „slavnou“ osobnost, ale je fakt, že tak blízko jsem vedle nikoho neseděla. Nevím jestli je Jakub Prachař až tak „ slavná“ osobnost, ale z blízka vypadá fakt dobře. Plaše se usměji a sklopím zrak do knihy. V hlavě mi šrotují snad všechny kolečka co tam mám. Pořád cítím ten jeho pohled. Přemýšlím proč pro boha, na mě tak kouká.
„ Je zajímavá ta knížka co čteš?“ zajímá ho, po nějaké chvíli. Zvednu oči z běloby papíru.
„ Ano, je velice zajímavá.“
„ Nějaké dívčí čtení co?“ ptá se s úsměvem.
„ No, jestli říkáš Sofiině volbě čtení pro dívky, tak potom ano!“ odpovím mu poněkud jízlivě. Nesnáším totiž lidi, co si myslí, že holky čtou jen knížky z červené knihovny.
„ Aha, tak to se omlouvám!“ řekne a mě neujde ten povrchní tón. Nemám mu na to co říct. Raději se ponořím do děje, což se mi samozřejmě nedaří. Vrtá mi hlavou, proč tak hezký kluk, muž dalo by se říct, je tak omezený a hloupý, to snad nikdy nepochopím.
„ Jezdíš tady často?“ vyhrkne na mě, což vůbec nečekám.
„ Ano, každý den, aspoň dvakrát tuhle trasu jezdím. Proč tě to zajímá?“ odpovím, ani nevím proč mu to vykládám. To, že se občas vyskytne v televizi, mu nedává žádná privilegia.
„ No, jako že bych si tak hezké holky musel všimnout! Takže jsem si to chtěl ověřit.“ Vysvětluje, sympaticky. Ale já mu na špek neskočím.
„ No tak sis nevšimnul! Jezdím tu vážně denně. Ale ono při četnosti vagónů a spojů se není čemu divit. Ono tohle je stejně naše první a poslední setkání. Praha je tak velká, že tady člověka dvakrát nepotkáš.“ Pronesu svou již ověřenou teorii. Chvíli na mě hledí, div mu oči nevypadnou.
„ Že ty nejsi pražanda?“ vyptává se dál.
„ Ne to nejsem. Jsem z Moravy, a nejsem tady moc dlouho!“ přiznám původ. Taky jsem na něj náležitě pyšná.
„ No, myslel jsem si to! Nejsi taková typická, no. Možná proto je na tobě něco, co člověka přitáhne, aniž by chtěl.“ Vytasí zuby v hezkém, milém úsměvu.
„ Em, to jako mluvíš o mě, bav se na můj účet jak chceš, tady v Praze je to fuk, jak říkám pokud budu mít štěstí nepotkám tě.“ Naštvu se, protože mi připadá jakoby si ze mě utahoval.
„ Proč se tak čertíš? To si vždycky taková?“
„ Jak taková? Především se nikdy s nikým v metru nebavím!“ uzemním ho. No spíše bych ho chtěla uzemnit, ale ještě více ho rozesměji.
„ Jsi milá. Víš co, v pátek se budu potloukat v tuhle samou dobu v tomhle stejném metru, v tom samém vagóně. Pokud budeš mít stejnou cestu, najdi si mě.“ Navrhne. To tak, ještě budu tvou přítomnost vyhledávat. Nejsem třináctiletá nanynka, co tě bude žádat o autogram, pomyslím si. Pcheee, to víš, že jo.
Pak vystoupí z metra a jde si po svých.

Doma v bytě o tom přemýšlím, vůbec nechápu co to mělo znamenat. Chtěla bych to s někým probrat, jenže Sába se učí a Báře mi přijde trapné se svěřovat s takovými hloupostmi. Tak tedy ležím v posteli a myšlenky lítají pořád někde po stanici metra. Usnout se mi nedaří, přestat myslet taky ne. Napadne mě, že mám přece Petra na telefonu. Že když se potřebuji vykecat, on mě vyslechne, i když se to většinou zvrtne tak, že můj drahý kamarád přejde na vlastní problémy a tím moje smete z povrchu zemského. Na druhé straně se mi volat mu nechce, protože dělám vědu z toho, že jsem někoho potkala v metru, co z toho že to byl Jakub Prachař. Je to člověk jako my, tak sakra proč jsem z toho tak moc rozhozená. Nechápu se a musím přiznat, že mě to docela dost rozčiluje.

Den na to se probudím v dobré náladě, už mě netrápí vzpomínka na předešlou událost. Asi jsem ji poodsunula, někde do pozadí mé mysli. Ospale se došourám do koupelny. Ranní hygiena je samozřejmostí. To sice ano, ale koupelna je obsazena. Ale ani to, mi náladu nezkazí. Dneska ve firmě nebude šéf a já budu mít klid na své věci. Nikdo mě nebude rušit nějakými příkazy. I když mě ani nevadí, že po mě chce něco šéf, spíše mi vadí, když za mnou pořád chodí jiní kolegové z firmy a něco potřebují. Šéfa mám ráda, je to docela mladý muž, ale dost náročný na pracovníky a to znamená, že na svou osobní asistentku ještě víc. I přesto si myslím, že by mě za jinou nevyměnil.
„ Čau Veru, tak co jak ses vyspala?“ vytrhne mě z uvažování Bára.
„ Ale jo, musím říct, že fajn, co ty? Valíš za chvíli do práce, co? Chce se?“ ptám se.
„ Ty jseš zase plná elánu co? Ne, nechce sem hotová jako každý ráno.“ Odpoví poněkud sarkasticky. Vím však, že mě má ráda, to je naše oblíbené laškování.
„ Kde máš Michala, myslela jsem, že tady spí.“ Zeptám se v náhlém vnuknutí.
„ Ale ten ještě spí, ale ať si.“ Řekne a pustí mě se konečně umýt.

Jako každé ráno sedím v metru začtená do knihy. Miluji svůj ranní rituál. Při kterém mě nikdo neruší i když je kolem mě plno lidí. Do práce dorazím okolo deváté. Sednu si k počítači a udělám práci, kterou mi šéfík zadal. Čím dříve s tím budu hotova, tím dříve se budu moct pustit do rozepsané povídky. Práce mi jde vcelku od ruky, když mě taky neruší různé přání šéfa, pana Johana.
Asi kolem jedenácté hodiny mě vyruší telefonát od Danušky. Pozve mě do Divadla pod Palmovkou. Tohle samozřejmě nemohu a nechci odmítnout. Návštěvy divadla jsou moje vášeň. Domluvíme se tedy na místě schůzky a na čase. Celá natěšená a usmátá se těším na večer a lámu si hlavu s tím co si obleču na sebe.

Když mi hodiny oznámí svým časovým údajem konec pracovní doby, letím na tramvaj a pak na metro tak rychle jako bych měla u zadku vrtulku. Připravit se do divadla není žádná sranda a člověk potřebuje dost času na dobrý výběr róby a makeupu. Stíhám to tak tak. Ve smluvenou dobu jsem na smluveném místě přesně na čas. Na Danku musím chvíli čekat, ale ne dlouho. Tramvaj nás zaveze k divadlu, kde korzují davy dovnitř i ven z předchozího představení. Plna úžasu koukám kolem sebe. V divadle pod Palmovkou jsem poprvé za celý svůj pobyt v Praze. Musím říct, že toho lituji. Je to tady takové hezké, příjemné. Už se nemůžu dočkat až se zabořím do křesílka a budu pozorovat představení. Miluji tu atmosféru v divadlech, kdy jsou všichni krásně a elegantně oblečeni. Všichni se chovají tak galantně, to prostě člověka uchvátit musí.

Už usazená do svého sedadla, hned vedle elegantní Danušky vstřebávám to neuvěřitelné kouzlo. Po chvíli se otevře opona. Uchváceně hledím na repliky nábytku a scénu. Zanedlouho se na scéně začnou mihat herci a herečky, známí i méně známí. V jednom z nich samozřejmě poznám Jakuba. A jelikož sedíme ve třetí řadě, můžu si dovolit ten přepych pořádně si ho prohlédnout při práci a to dost z blízka. Jelikož se ve hře objeví můj nejoblíbenější český herec Ivan Trojan, Jakub mou pozornost brzy ztratí. Fascinovaně hledím na to jak hraje svou roli, tak autenticky a důkladně. Jsem unešená, po představení si musím stoupnout, abych tak vzdala hold a tleskala do vyčerpání sil. Neodolám, abych se nezařadila do řady nadšenců, čekajíc na autogram. Všimnu si, že nejvíce mladých dam, touží po autogramu od Jakuba. Mě však zajímá pouze Ivan Trojan. Než se na mě dostane řada, bolí mě nohy ale stojí to za to. Setkám se tváří v tvář Panu Herci.
„ Dobrý den, pane Trojane, já, víte já,“ zakoktám se, „ chtěla jsem vám říci, že vás obdivuji, jste úžasný herec a proto bych vás chtěla požádat o autogram!“ dostanu ze sebe nakonec a připadám si jako nějaká ulétlá puberťačka.
„ Oh, od tak krásné ženy takový kompliment vždy potěší.“ Vrátí mi můj kompliment jako smeč a podepisuje mi vstupenku. Zase ucítím ten pálivý pohled, ale nedonutím se neotočit hlavu. Samozřejmě narazím na ostré modré hroty Jakubových očí. Ten jen lehce potěšeně kývne. Oplatím mu stejnou mincí aniž bych hnula brvou. No dobrá, cítím jak mi buší srdce jako splašené ale navrch to nedám znát. Protože se nechci ztrapnit, a navíc to beru jako vlastní slabost. Jsem na sebe zase naštvaná.
„ Teda, málem jsem tu vystála důlek. Cos tam tak dlouho dělala?“ ptá se znechucená Danka.
„ Promiň Danuško, ale neodolala jsem a musela si dojít pro autogram pana Trojana.“ Omlouvám se kajícně. Pak mávne rukou, jako že je to v pohodě.

Rozloučíme se poněkud chaoticky, protože je pozdě a zítra obě vstáváme do práce. Do bytu dorazím něco kolem půlnoci, celá zchvácená vlezu do sprchy, nechám se hýčkat malými horkými polibky, které s radostí laskají mé unavené tělo. Po sprše jdu okamžitě do postele aniž bych se o cokoli jiného zajímala, což je chyba, zapomenu si nařídit budík.

Ráno mě tudíž zastihne celou znechucenou a rozhozenou hloupým zaspáním. Nestihnu svůj ranní rituál, který mě tolik uklidňuje. Dát si kafe, napsat SMS mamce, prostě nic. Jen si v rychlosti vyčistím zuby a valím na metro, později se divím, že jsem si vzala jednu punčochu černou a jednu hnědou. Ještě, že se to pod černými kalhoty schová.

„ Pane řediteli, moc se vám omlouvám, ale včera jsem přišla pozdě z divadla a ráno jsem zaspala.“ Vypotím omluvu na přivítanou. Ředitel jen mávne rukou, jako že si s tím dělám starosti zbytečně.
Později si v práci uvědomím, že je pátek. Pohrávám si s myšlenkou nastoupit do toho samého vagónu, v tu samou dobu co ve středu. Ráda bych ho zase viděla, ale jak to udělat tak, aby to nevypadalo, že to bylo schválně. Knížku jsem si samozřejmě zapomněla doma. Tím pádem nemůžu dělat zaneprázdněnou. V hlavě mi to šrotuje jako v nějakém starém zaprášeném stroji. Div že to pan šéf neslyší.
„ Prosím Vás, Veroniko, neseďte tady a utíkejte taky domů.“ Řekne můj náročný, leč hodný mladý šéfík.
„ Ano pane Johane, už se chystám. Co vy tady ještě budete dělat?“ ptám se ho s úsměvem.
„ Myslím, že spolu pracujeme už docela dlouho, Veroniko, a tak by bylo hezké a rozhodně příjemnější si tykat, nemyslíte? Vždyť jste má pravá ruka a jsem s vámi častěji než se svou přítelkyní.“ Navrhne bodře, nezbývá tedy než souhlasit. A vlastně jsem jedině ráda, je to sympatický člověk a přijde mi naprosto normální mu tykat.
„ Tak já jsem David!“ podá mi symbolicky ruku a přidá polibek.
„ Veronika!“ nepokazím formu. Největší legrace je, že ten polibek asi není jen tykací. Až se za sebe zastydím. A za Davida taky, protože sám před chvíli říkal, že přítelkyni má.
„ Jejda, Veroniko, omlouvám se, nechal jsem se trochu unést! Doufám, že to nebudeš brát jako sexuální harašení.“ Lekne se.
„ Neboj se, dobře se mi pod tebou pracuje, takže pokud se to nebude opakovat, tak je vše ok.“ Usměju se a vezmu si tašku přes rameno, rozloučím se a fičím na metro. Schválně si hlídám abych to stihla a když metro přijde, odpočítávám vagóny, abych nastoupila do toho pravého.
Nervózně se postavím k jedné tyčce a přidržuji se, poslouchám mp3 a pokyvuji do rytmu techna hlavou. Schválně se nerozhlížím, abych nebyla moc nápadná. Co kdyby tu vážně byl.
Na další zastávce ho spatřím v davu tlačících se lidí do kabiny metra. Vidím na něm jak mu záleží na tom, aby se vecpal právě do toho kde jsem já. Zahlédl mě. Protlačí se ke mně.
„ Ahoj, ani jsem nedoufal, že se tu vážně ukážeš!“ řekne Jakub.
„ Vždyť jsem říkala, že touhle dobou jezdím vždy a nedívala jsem se do kterého vagónu nastupuju!“ Lžu jak když tiskne. Nedivila bych se, kdyby to poznal z výrazu mé tváře, ale netváří se divně, ani nijak pohrdavě.
„ Včera jsi v tom divadle vypadala úžasně. Nemohl jsem se soustředit na roli, když jsem si tě v té třetí řadě všimnul.“ Řekne po chvíli ticha.
„ To si děláš srandu, jak si mě mohl v té tmě vidět? To je zhola nemožné.“ Podivím se. Ten kluk na mě něco hraje. Svítí mi v zadu v hlavě varovné světélko.
„ Vážně! Ty si vážně pořád myslíš, že si z tebe dělám srandu, že? Čeho se tak bojíš?“ zajímá ho. Prokoukl mě. Dobrá jak chceš, pomyslím si v duchu.
„ Jako promiň Jakube, ale ty jsi herec, docela známý aspoň teda v republice, a tvoje avantýry a úlety zná celá Praha a široké okolí. Nezlob se na mě, ale jak tě může zaujmout úplně obyčejná holka, co si žije svůj klidný život. Jedině tak, že si na ni ukojíš své ego, nemyslíš, že by to přišlo divné každé holce?“ řeknu natvrdo co si myslím.
Chvíli na mě hledí s otevřenou pusou. Pak se pousměje a řekne že jsem úžasná.
„ Nepochopils mě, že?“ řeknu otráveně.
„ Víš co taky není fér? To, že znáš mé jméno, dejme tomu mé avantýry, a já neznám ani tvé jméno a už vůbec ne tvoje avantýry a tvůj život.“ Pozastaví se na skutečnosti Jakub.
„ A tak to taky zůstane!“ potvrdím s úsměvem. Pořád v tom tuším nějakou čertovinu. Podívá se na mě tak smutným pohledem, že se mi nad ním ustrne srdce.
„ Jsem Veronika!“ řeknu a podávám mu ruku. S potěšeným a trochu nevěřícným pohledem ji příjme.
„ Jakub, můžu ti lípnout jemnou pusu na seznámení?“ raději se zeptá. Na to nic nenamítám. Lehce se sehne aby se mohl jemně dotknout mých rtů. I když je to fakt kamarádská pusa, tak musím říct, že tak silný zásah „elektřiny“ mě snad v životě nepraštil.
Nevěřícně se na něj podívám. Ráda bych zjistila, zda ho to taky tak praštilo.
„ To, to…cítila jsi to taky?“ ptá se užasle. Je odvážnější než já, prostě se zeptá a zní to tak přirozeně, že se musím smát.
„ Jo to si piš.“ Řeknu okouzleně, jenže pak mě praští do hlavy jako palicí ženská, co oznamuje zastávky, samozřejmě jsem tu svou přejela a Jakub zřejmě taky.
„ Tak teď ti nezbývá nic jiného než jít se mnou na kafe, nebo chceš čekat sama na další metro?“
„ Dobrá, tak s tebou půjdu,“ svolím nakonec, „ ale podnik vybírám já!“ stanovím si podmínku. S tou souhlasí, což mi nahraje. Nechtěla bych se dostat do nějakého bulvárního časopisu.

Vyberu tedy malou útulnou restauraci, kde je málo lidí, ale za to soukromí. Posadíme se do útulného boxu, objednáme si kafe a ponoříme se do příjemné debaty. Nečekala bych, že herci můžou být tak zábavní a nenafoukaní. Mám pocit, jako bych ho znala roky a jako bych tu seděla s úplně normálním klukem a ne s Jakubem Prachařem.
„ Ty Kubo, jsi fajn, musím se omluvit, že jsem byla ze začátku tak protivná. Ono já moc lidem nedůvěřuji, natož tak klukům.“ Omlouvám se v náhlém záchvatu vstřícnosti.
„ To je v poho, možná proto si mě tak zajímala, teda opravuji se, možná proto mě tak zajímáš.“ Vysvětlí a hodí do placu tak hezký úsměv až mě zamrazí.
„ Em, tak teď si mě dostal.“ Přiznám barvu. Vypadám totiž jako červené rajče, já taková suverénka ve vztahu k chlapům, klukům, či mužům. Na konci naši schůzky mě požádá o telefonní číslo. S radostí, ale nedůvěrou mu ho dám. Pak nastoupíme do metra, chvíli si povídáme načež musím vystoupit první. Ještě mi v té rychlosti stačí mávnout, a zmizí za obzorem.

Nemohu tomu vůbec uvěřit, ještě doma když zapaluji svíčky kroutím nechápavě hlavou. Mě, že by se stalo něco výjimečného? To není možné! Svou těžkou hlavu uložím na polštář, jemně pustím Massive Attack, a pokouším se vyhnat z hlavy veškeré myšlenky, ty hezké i ty méně hezké. Protože potřebuji prostě na chvíli vypnout a jakoby nebýt. Což přiznejme si, není tak lehké. Jakub Prachař pozval na rande MĚ! A vůbec, bylo to rande? Napadne mě v duchu.
Klep, klep, klep.
Vyruší mě z rozjímání zvuk, klepání na dveře.
„ Ano, dále!“ pozvu vetřelce do svého soukromí.
„ Veruš, máš tu návštěvu. Je u hlavních dveří.“ Oznámí mi Sabina. S úsměvem ji poděkuji a zvednu se z postele. Odevzdaně se ploužím ke dveřím, ne že bych toužila po něčí společnosti, když nemůžu vydržet ani sama se se sebou a svými myšlenkami.
„ Jéééé, ahoj Luku, pojď dál,“ překvapí mě můj nový pražský kamarád. Vlastně skoro soused.
„ Čau, tak jsem si říkal, že beztak budeš ležet sama doma a budeš se nudit, že je to tak?“ prohodí, cestou do pokoje, který je osvětlený pouze svíčkami a vonnou lampou.
„ No sama sem, to je fakt, ale že bych se nudila to říct vážně nemohu.“ Přiznám, s údivem na mě hledí.
„ To nechápu, nesnáším, když musím být sám, to raději půjdu ven a budu se snažit s někým se seznámit.“
„ No, ty si takový a já jsem zas taková, každý má svoje, stejně si myslím, že je důležité mít chvíli čas a klid na sebe. No ale jak říkám, podle gusta žádný dišputát. Navíc mám dost námětů na přemýšlení.“ Vybuchnu v hurónský smích, když si připomenu svou naivitu.
„ Čemu se tak směješ?“ nechápe mé chování. Vysvětlím mu tedy celou tu situaci s Jakubem, to jak jsme se potkali, ten polibek na tykání, prostě všecko. Neskutečně se mi uleví. Smějeme se u toho oba, i když nevím, ale jako bych v Lukášově tváři postřehla náznak žárlivosti. Možná už mi ale začíná harašit z toho všeho co se v Praze děje.

Po příjemné hodince se se mnou Luk rozloučí. Pak už mi nic nebrání v tom, dát si sprchu a zalézt si do peřin, zachumlat se a jen tak nezávazně bez studu snít. No, kdybych aspoň to snění stihla. Ani ne do minuty spím jako špalek. Neprobudí mě ani SMS, co si ráno vyzvednu. Ospale mžourám na displej svého mobilního telefonu.
Odesílatel: Jakub P.
AHOJ KRASKO, DOUFAM, ZE UZ LEZIS V PELISKU A USINAS S MYSLENKAMI NA ME:) DIKY ZA FAJN ODPOLEDNE. NEKDY TO ZOPAKUJEM. JAKUB:-*
Tak to tedy zírám jak z nebe spadlá, takovou sentimentální a užvatlanou SMS napsal Jakub Prachař? Ten namyšlený floutek, střídající holky jako na běžícím pásu? Po chvíli uvažování musím uznat, že je to přeci jen člověk a může dělat normální věci, jako normální lidé. Tudíž i psát užvatlané SMS. Neříkám, že mi neudělala radost, ale i tak mě to prostě zarazilo.

Mátožně vstanu z postele, rozhlídnu se po bytě. Barča je u Michala, to vím od včerejška a na stole v kuchyni mě čeká vzkaz od Sabiny, že jela narychlo domů do Brna. Takže mám byt pro sebe. To je krása. Naplánuji si celý den, zajdu do obchodu a celý den nevytáhnu paty z domu. Je sice hezky, ale mám rozečtenou super knížku, takže mě ven nedostane prostě nic. Ani do toho obchodu se mi nechce, ale je to nutnost, nemám tu ani suchou kůrku chleba.
Neodolám, přečtu si tu SMS znovu, a už mi vůbec nepřipadá tak užvatlaná. Kruci, co to se mnou je? Děsím se, tuhle svou tvář, jež sem kdysi dávno zasunula někde dozadu mého já, přesně tuhle tvář mě, to citlivé a citové já, tuhle tvář jsem zapomněla. Zapomněla jsem na to, že mám city, že jsem schopna milovat, mít radost a prostě žít. V poslední době mě zajímala jen práce, mé koníčky, mí přátelé, ne láska, tak moc jsem si chtěla vytvořit ten svůj milovaný stereotyp a za každou cenu jsem se snažila z něj nevybočit. No, hold stane se, že do toho někdo, nebo něco vstoupí a je to všechno v koncích. Jednou jsem četla, že jediná jistota v životě je změna. A je to tak. Tak se přizpůsobíme, ne? Řeknu si v duchu a utíkám se převléct, abych mohla jít do toho obchodu.

Z obchodu přijdu nejen rozladěná, ale i naštvaná, copak musí všichni nakupovat v sobotu ráno. Spravím si náladu tím, že si rozbalím tabulku čokolády, vezmu mobil a napíšu Jakubovi zprávu.
AHOJ NO VČERA JSEM BYLA TAK HOTOVA, ZE JSEM USLA ANIZ BYCH SI STIHLA PRECIST TVOU SMS. TAKY SE MI TO LIBILO A RADA NĚCO NEKDY PODNIKNU. VERA

V rychlosti nadatluji SMS a vrhnu se na Kafku na pobřeží, děj se začíná pomalu zamotávat, tudíž mě to zajímá. Ani pět minut neuběhne od toho, co jsem odeslala textovku a už mi mobil brní na stolku. Celá natěšená chňapnu po mobilu. Odesílatelem není nikdo jiný než Jakub. Obsah mě samozřejmě potěší. Takže místo, abych strávila příjemné dopoledne u knížky, strávím ho u mobilu. Musím přiznat, že mě ten kluk dostává víc a víc. Což se mi na jednu stranu líbí a na druhou se toho bojím. Jenže když mi nabídne schůzku v centru města, nemohu jinak než souhlasit.