Kosmonautovi, jemuž stejně patří většina mé modré "poezie".

Jednou,
až se můj mozek utrhne ze řetězu
smyslu,
budu pít, dokud nepolezu
po čtyřech.
A až se vzchopím, a rozželím
světa,
půjdu za tebou a vše ti vysvětlím.
Takhle-

Ahoj, držko, co ti je?
/neodpovím/
...
/a pak nastane chvíle ticha/
Martine, pamatuješ si, kdy jsme se poprvé potkali?
Jo.
Když se mi v hlavě chlast a tráva míchaly?
Jo.
To je ono.
Co?
Ten den jsem se zabouchla do nejzajímavějšího kosmonauta na Zemi.
Aha, do koho?
Tys to nikdy nepoznal, to jsme byli dva roky němí?
No, možná...
Jak jsi mi říkal Puso, pamatuješ?
Protože to zní jako Johny od benzínky.
A já probulela tolik nocí.
Ale vždyť jsi pak chodila s Petrem...
Jo. Když jsem se vzdala nadějí (zjistila jsem cosi).
Co?
Marii. Do prdele.
/Ticho/
Pamatuješ, jak jsem ti pomáhala, abys jí zase měl?
V létě?
Jo. Já nevim. Jsem blbá.

"Milionkrát se modlit pro nic,
štěstí vdechovat přímo do plic."