Holčička

už je to pár let,
co jsem (byla) člověk…

nahé porcelánové holčičky
a jejich roztříštěné hlavičky
co u nohou mi ležely,
dětskou naději mi však už vrátit nemohly…

na vratké židličce,
na vysoké houpačce.
se sebevražednými sklony,
a ruce plné špinavé nevinny ,
co klepaly se mi,
jako ta křídla motýlí,
když jejich pel se rozptýlí.

zkoušela jsem lítat,
ale prý se to nesmí…

roztoužený svět,
bez neukojeného chtíče,
svět, co už nesní
a jen každý den svoje štěstí ,
na dně sklenice od vína loví
a při tom neví,
že já jsem byla ten člověk, co se každý čas rodí…