Tajný svitek

Po louce v lese,
běží člověk,
a ten v ruce své,
něco nese.

Ruka se mu přitom třese,
nedívá se,
hned se hná,
za most, pod most,
stojí.... zůstává....

Srdce jako plamen svíce,
dohasíná velmi silně,
už nestačí mu věčné plíce,
nepokoj se šíří pilně.


Bojuje s emocemi,
křičí do oblak,
proč zrovna má v své mošně,
to co přišlo cizí poště.

Musí to ukrýt, musí to skrýt,
nebo nebude více žít.
Na seznamu v prachu,
v barvě červivého nachu,
je to, co hledat by se neodvážil.

Vzal to rychle, než to zvážil.
Problém si s ním marně hraje,
však okradený si ho brzo najde.


Utíkal přes vodu,
krvavé boly si tam zmáchal,
a hupsnul na druhý břeh.
Tu za ním, další zvěd.

Pak bylo pozdě,
pak bylo marno,
on k němu rychle,
stáhnul mu ryfle.

Sápal se po něm,
sotva ho zmoh,
vzal si ten list,
a zase hop....

Už byl fuč.

Zvědavý zloděj,
však vše si pamatuje,
běží dál k mostu,
neváhá ani nelituje.

Doběhl tam,
papír získal,
zvěd už v křoví pouze vřískal.

Však náhle tu změna,
přišla k němu divná žena.

Kvapivě mu došlo, co a jak...
Že za ním stojí jeho vrah.
Jeden řez a jeden škráb,
a zloděj byl zašlápnut, jako šváb.

Seznam spiklenců byl dobře střežený
a úkladní vrahové,
nehnijí ve vězení.

Bohužel...