Leden

Černý smogový dým se válel po domech a ulicích.
Zima nepatřila nikomu.
Nebylo co dělat.
Okna zatažená.
V krbu oheň.
Viděla,
jak sedí v křesle a přemýšlí nad právě přečtenou knihou.
Byl strašně krásný.
Jak může být někdo tak krásný.
Pomyslela si.
Překřížila si nohu přes nohu
a jemně se kousla do rtu.
Není můj.
Není.
Byl její přítelkyně – spolubydlící.
Nechala ho tam s ní čekat jako nevinné štěně.
Zvedla se ze své židle a přešla k oknu,
aby se podívala, jestli náhodou někdo nejde okolo
a vysvobodí ji ze spárů tohoto pokoje.
Stála na špičkách,
její košile se nenápadně vyhrnula natolik,
že odhalila malé kraťásky,
ze kterých jí čouhal kus masa.
Když si toho všimla,
rychle se otočila a stáhla košili.
Pohlédla na něj, jestli ji neviděl.
Viděl.
Jeho prsty byly zamáčknuté do knihy a těžce dýchal.
Viděl ji.
Chtěla utéct.
Proto se svižným krokem rozešla do svého pokoje.
Když procházela kolem něho,
ucítila lidský dotek na zadní straně stehna.
On se jí dotknul.
Okamžitě se na něj podívala.
Kniha byla složená vedle něj, on ruku nataženou, chamtivou po jejím teple.
Ta chvíle, kdy se na sebe dívali, byla nekonečná.
Ale pravdivá.
V moment, kdy se se zbytkem soudnosti chtěla otočit a odejít z jeho přítomnosti,
jeho velké ruce ji chytily za pas a shodily k němu na klín.
Začal ji líbat.
Hladově.
Ona ho popadla za tvář a nechala jeho jazyk zápasit s tím svým.
Cítila, jak je mokrá.
Vlny rozkoše zmáčely vše, co měla na sobě,
jakoby spadla do hlubokého moře.
Cítil to.
Cítil, co s ní dělá.
Zatímco ji objímal a mačkal zadek,
jeho prsty se pomalu proplížily přes kraťásky až ke kalhotkám.
Odrhnul je a nechal do ní zaplout jeden prst.
Zasténala mu do pusy.
Tak to mám rád.
Řekl.
Nabral si její vlhkost na dva prsty
a přiložil ke svým rtům.
Takhle chutná nebe.
Se vší divokostí ji celou otočil
a hodil na křeslo.
Nechtěl na nic čekat.
Sundal její šortky.
chytil ji pevně za stehna, která už stejně byla celá umačkaná,
kalhotky dal na stranu
a zabořil do ní jazyk.
Buď hodná holka
a poslušně drž,
dokud mi nepotečeš po bradě.