Vyznání bez vyzvání.

Mám strach, že něco není,
v srdci prach a nevím, zda se cení,
když vymluvím se do polštáře,
když nechci hned stát u oltáře,
nezajímají mne známé tváře,
a nechám dýško pro šatnáře.

Mám strach, že ikdyž jsi tu se mnou,
jsi vrah, co ne a ne se zvednout
a probodnout mne všemi šípy
a obráceným listem lípy
mi říct...

Mám strach, že když nevidím ti do očí,
dáš šach a tím hra ještě neskončí,
že miluješ mne jenom jednou,
že tvé obrázky na slunci blednou
a ve vlaku si višichni sednou,
kam chtěj.

Mám strach a sebe se též bojím,
že v hrách, v nihž jen chvíli stojím,
jako ty, ikdyž déle, maličko.
Jako ty, když mne líbáš na líčko,
neviděně saháš pod tričko,
prý stále tluče...