JEZEŘÍ

Nad Jiřetínem stále žije zámek na muří nožce,
měsíční krajinou ořezán až do špičaté věže.
Smutnokrásná ta návrší, jež zrcadlí se mu v očích,
v oknech jen matný lesk, jako u lidí, co žili příliš dlouho.

Vzpomíná na listnaté lesy, ach, jak málo je jich
a potají slzy roní, ty kastelán při úklidu neuhlídá.
Vyprávějte mu o osamění, zatímco hrdě stojí
již dny, měsíce a roky v němé izolaci a svém poblouznění.

Utopen v hnědošedém moři, kde žízní prosychá,
ve své jasnozřivé tváři snaží se hrát si na ticho,
zarmoucen člověkem, svým stvořitelem,
hledá ranní otisky tlapek liščích v čerstvém popílku.