DRAK

Jsem černým svědomím s bílou duší,
čtu ti teď myšlenky, co nevím, tuším.
do očí dívám se, ať bolí tě o to víc,
že z nich krom krve, neteče vůbec nic.

Vidět chceš budoucnost, stále jen mluvíš,
odstup od ostatních, snít o tom umíš.
Některé touhy nech raděj uspané,
po věštbě nedoufej, že se tak nestane

Zná víc než zítřek, své nadání popírá,
proč ho teď probouzíš, drak už křídla rozpíná.
Snad celé měsíce pod ledvinou dřímal,
spokojen, netečný, jen záblesky vnímal.

K prostupu časem nestačí kávová sedlina,
je třeba nahoty, je třeba zdechlina.
Nutné je rozříznout, co mělo být spojeno,
není pak návratu, ve vztahu zdvojeno.

Proto se nedivíš, že z břicha krvácíš,
přesto, že nedýcháš, odvahu neztrácíš,
ve střevech, vnitřnostech dokáže číst,
do břicha se nevrátí, teď chce jen jíst.