"Popel vše srovná, nerovni se rodíme, rovni umíráme." Lucius Annaeus Seneca
přidáno 01.03.2012
hodnoceno 6
čteno 694(15)
posláno 0
Kdesi Tam

„Ne!“ vykřikl David a skácel se z postele. Křeč mu svírala hrudník jako chobotnice svoji kořist a s nehty zarytými do dřevěných prken čekal, až bolest pomalu ustoupí.
Všechno kolem něj se točilo a netušil, co se děje.
„Sakra,“ nahmatal okraj postele a pokusil se vstát. Chvíli trvalo, než mu zmizly poslední mžitky z očí a on si uvědomil, že není doma.
„Málem bych zapomněl,“ usmál se a s úlevou si sedl na lůžko, „mám volno.“

Konečně cítil onu vytouženou úlevu, kterou už dlouho potřeboval. Celý týden odpočívat. To je snad sen.
A kde jinde si vyčistit hlavu, než v domě zesnulých rodičů. Jezdil tu s rodinou vždy, když se jen naskytla příležitost. O tak čistém vzduchu a lesech kolem, jaké nabízela tato samota, si totiž lidé ve městě mohli nechat jenom zdát.

Po příjemné ranní sprše zašel do kuchyně, aby si uvařil silné kafe. Hned s příchodem do místnosti jej ale zarazil pohled z okna. Obrovská chumelenice bičovala okolí a vše pokrýval bílý závoj.
„Do města se asi brzo nedostanu,“ pronesl. Vůbec mu to nevadilo. Do práce nemusel a včerejšek se nenesl zrovna v duchu rodinné pohody. Škoda jen, že s ním není malá Klárka, ta mu chybět bude… ale ona je přece rozumná a těch pár dní bez něj vydrží. Možná i déle, než pár dní. Včera se k ní taky nechoval zrovna mile.

Raději si sedl za stůl a za příjemného doprovodu vůně kávy pozoroval tu krajinu za oknem. Ty nekonečné zástupy stromů a zamrzlou říčku, která tekla kousek od domu, také mladou srnku, která se z lesa brodila sněhem přímo k domu.
„Kam má asi namířeno?“ pomyslel si David.

Byla jako poblázněná. Neustále se hnala kupředu tak podivně, že musel vstát a přijít blíž k oknu.
S hlavou až křečovitě napřímenou pořád zdolávala kopy sněhu, každým skokem rychleji a rychleji, až se dostala k oknu a zastavila se. V tu chvíli doslova ztuhla.

Položil kafe na kuchyňskou linku a přiblížil k ní tvář.
To zvíře se mu dívalo do očí. Celou dobu. A on zase do jejích. Byly zvláštní, černočerné, bez nádechu života.

Pozorovala ho a její dech mlžil sklo, které je od sebe dělilo. David zvedl ruku a pomalu ji přisouval k záhadné společnici. Srna se ale nehnula ani o píď. Upřeně na něj zarývala svůj pohled.
Po chvíli se probudil z počátečního oblouznění a zrakem zavadil o velkou hnisající ránu na jejím boku. Červi lezoucí z rány mu převrátili žaludek, škubl sebou a naposled o ni zavadil pohledem.
„Co se to, do prdele, děje?“ vykřikl.
V mžiku se jí křečovitě rozevřela čelist, z níž vytékaly potůčky tmavého oleje.

Rychle couvl o několik kroků zpět.
Srna vyvrátila svoji hlavu dozadu a za hlasitého praskání vazů jí vší silou mrštila do skla. Okno se rozsypalo a do místnosti vrazil sněžný vír.
David s hrůzou skočil o několik kroků pryč a utíkal na chodbu. Dveře od kuchyně za sebou rychle zabouchl a s třesoucíma se rukama je zamknul.

„To mně nikdo neuvěří.“ Pronesl a rychle vyběhl schodiště nahoru do ložnice. V hlavě se mu neustále opakoval ten bizarní okamžik a chladný pohled černých očí, které tak upřeně zíraly. Cítil prázdnotu, kterou vysílaly až do jeho nitra.

Zběsile běhal po místnosti a obrátil vzhůru nohama vše, co se dalo. Konečně po pár minutách vytáhl z pod postele cestovní tašku, kterou si vždy bral s sebou a nahmatal mobil. Vytočil manželčino číslo a čekal.
Z mobilu ale nevycházel jediný zvuk. Při zhlédnutí displeje se mu udělalo špatně ještě více - ŽÁDNÝ SIGNÁL.

„Nenávidím tuhle díru!“ zařval, aby aspoň trochu snížil tu horu nervozity, která v něm rostla. Podíval se z okna, jestli ho nečeká ještě další překvapení a přemýšlel, jak se odsud dostat.
Příjezdová cesta nebyla ani vidět, vlastně nebylo vidět téměř nic, jen nekončící haldy sněhu. Pochodoval po místnosti a stále přemýšlel, co bude dál, co asi teď dělá Klárka, a koneckonců taky jeho žena Lucie. Včera to asi přehnal. Ale nemohl za to, je přece tvrdohlavý cholerik a při sebemenší zámince hned vybuchne.
Ano, potřebuje se své rodině omluvit, hned, jak odsud vypadne.

Mnoho možností ale nepřicházelo vhod. Autem nevyjede nikde a nikomu se nedovolá, aby pro něj přijel. Nezbývalo tedy než sejít do nedaleké vesnice pěšky. Asi tak hodinka cesty, pomyslel si. Stmívat se bude trochu později, to musí stihnout.

Mobil hodil zpátky do batohu, zazipoval ho a vyšel ze dveří.
Srdce se mu zase více rozbušilo a lýtky projel jemný mráz. Potichu přešel přes chodbu a zabočil ke schodišti.

Okamžitě ztuhl.
Dolů někdo stál. Stará paní s holí, asi osmdesát let. Byla k němu otočená zády a pozorovala vstupní dveře, jako by někoho čekala.

Hrdlo měl sevřené hrůzou, ale i tak musel promluvit: „Haló, paní, prosím vás, jak jste se sem dostala?“
Nic. Nepohnula se. Pořád stála jako socha. Možná ani nedýchala.
„Slyšíte mě? Haló! Proč tam stojíte?“ doufal, že konečně odpoví, ale zároveň se bál toho, co bude následovat.
„Tak hej, už se sakra otočte!“ zvýšil hlas.
Mírně pohnula hlavou a v Davidovi škublo.
Otáčela se. Konečně, už bylo na čase.

„Pane Bože, … co tu…. Mami?“ nemohl polapit dechu.
Stařena se na něj usmála.
„David… ach ano….“ Linulo se jí pomalu z úst.

Pomyslel si, že se asi zbláznil. Ano, hned se otočí a zamkne v ložnici, nějaká pomoc už přijít musí.

Chmat!
Celá noha mu rázem zledovatěla.
„Kriste!“ zařval a otočil se za sebe.
Držela ho malá holka.
„Né!“ zařval.
Neměla tvář! Jen černé nic. Zlověstnou prázdnotu bez náznaku obličeje.

Podlomily se mu kolena a spadl po schodech až dolů. Přímo pod nohy jeho mrtvé matky.
Cítil, že má zlomenou snad každou kost v těle a ta stařena se k němu skláněla!
Přemohl bolest a vyhrabal se na všechny čtyři.
Poohlédl se.
To malé stvoření běželo po schodech dolů přímo za ním.
Musí zrychlit!

Běžel ke koupelně a v mžiku se v ní zamknul. Byla tam tma, rozsvítil si a sesunul se ke dveřím. Bolest zase ustoupila. Nic necítil. Žádná zlomenina.
Uvědomoval si, že je to při nejmenším velmi zvláštní.

Ty dva zjevy z chodby se už neozvaly. Srdce mu ještě tlouklo jako o závod, ale i přes to vstal z podlahy a zavěsil se v umyvadle. Potřeboval pořádně zchladit vodou. Prohrábl si vlasy a podíval se do zrcadla.

„Sakra!“ u dveří stálo to malé dítě.
Tma.
Světlo zhaslo.
Zády se přitiskl ke stěně a zhluboka oddychoval.

„Co chceš? Proč mi to děláte? Nech mě na pokoji. Já chci žít. Prosím!“
„Žít?“ ozvalo se z opačné strany místnosti, „ale já tě nechci zabít. Chci se rozloučit.“
„Rozloučit? S kým? Se mnou? Proč? Neznám tě… nikdy jsem tě neviděl.“
„Zase jsi zlý!“ dítě začalo vzlykat, „zlý! Mám tě tak ráda… a ty…“ rozbrečelo se.

„Odkud mě znáš!“ musel polknout, „a jak se jmenuješ?!“ třásl se mu hlas.
Holčička se ještě víc rozplakala: „Jsem přece Klára! Klára! Klára!“ křičela rozzuřeně.

Žaludkem mu projela tupá bolest.
„Proboha…“ kvůli třesoucí se bradě mluvil s odmlkami, „Klárko… jak ses tu… dostala? Co to máš s obličejem?“

Rozsvítilo se.
Holčička seděla s hlavou v kolenou a podívala se na Davida.
Obličej měla v pořádku. A v ten okamžik ji poznal. Byla to jeho dcera a strašně plakala.

Z vodovodních kohoutků začala tryskat voda.

„Jak ses sem dostala? Klárko…“
Podívala se na něj.
„Tati, jsem tak ráda, že tě ještě můžu vidět. Ale často se tě bojím. Já… kde je máma?“ zase se rozplakala.

David přistoupil k dceři a chopil ji kolem ramenou: „Neboj se, Klárko… vždycky jsem tě miloval. Vždyť víš. Já… já jenom někdy… někdy se nezvládám, ale napravím to, vážně! To ti přísahám.“

Příval vody už umyvadlo nestíhalo pojímat.

„Opravdu? Tati… mám tě tak strašně ráda… a nikdy nepřestanu, slibuju. Ale babička říkala, že už máš jít… už je čas.“
„Kam? Kam mám jít? Já tu s tebou zůstanu, dostaneme se domů… ale teď musíme pryč, teče tu voda.“
„Ne! Musíš zůstat… a vyřiď mamince, že jí mám hrozně moc ráda.“
„Ach, Bože, o čem to mluvíš?“ Davidovi vytryskly slzy. Pevně dceru objal a plakal.

„Musíš zůstat… na shledanou. Zase tě uvidím, i s maminkou! Určitě…“

Hladina vody jim stoupla po pás.

„Proč? Co se to děje? Co?“ plakal.
„Ahoj, tati… ahoj.“
Hlavou mu projel záblesk.

***

„… a tehdy jsi říkal, že určitě pojedeme k moři… já vím, že pojedeme, někdy…možná.“
Řasami mu prosvitly paprsky světla. Tělo mu bránilo v pohybu, podíval se kolem sebe.
Byla tam Lucie, seděla u postele, držela jej za ruku a hlavu položenou na jeho nohách.
„Br-broučku…“ procedil mezi zuby.

Lucie okamžitě zbystřela a pohlédla mu do očí. Byla uplakaná a od té doby, co ji naposledy viděl, zestárla snad o patnáct let.
„Miláčku, konečně… děkuju, Panno Maria, děkuju.“ Políbila jeho dlaň.

„Klár-ka… Klárka… kde je?“ vydechoval ztěžka.
Tvář se jí zkřivila do bolestné grimasy. Strašně vzlykala a mezi nádechy se mu snažila vysvětlit, co se stalo: „Hádali jsme se… po cestě na venkov a… a před auto…vběhla srna…ach Bože, proč! Už ji… neuvidíme, Davide, už nikdy!“

Nebylo třeba dalších slov, pochopil.
přidáno 29.12.2012 - 12:38
Lusy: Děkuju. I když se obávám, že si to moc poklony nezaslouží :-)
přidáno 29.12.2012 - 10:54
Hmm... Kloubou dolu...
přidáno 04.03.2012 - 12:43
uživatel smazán
dobře šurdo :)
přidáno 01.03.2012 - 20:43
Vir: Cvokhauz: Děkuju mnohokrát :-)
přidáno 01.03.2012 - 19:55
Páni...
přidáno 01.03.2012 - 19:38
Psát tedy umíš ... :-)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kdesi Tam : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Ponurá hodina
Předchozí dílo autora : O vědění, přemýšlení a podstatě

Soutěž

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku