Krev Deprimovaného Válečníka

Ztracený polibek prořízl tmu
letěl a ztrácel se několik dnů,
a vodové dělo slaných slz
zničilo několik přesladkých snů.

A on seděl shrbený a zničený,
schovaný v koutě,
neschopný jak ryba,
co chybí jí ploutev.
A krev mu z rukou tryskala,
z rozřízlé žíly,
odcházel do nebe,
páč zmizely mu síly.

Své trable co měl,
v mozku si promítal.
Litoval svých činů.
Plakal a naříkal.
Tiše se smál,
přeci jen to sám o sobě věděl;
Byl planety král,
jen to prostě neříkal.

Tělo jeho bezvládné sklouzlo po bílé zdi,
vlastně už zčásti červené a ne na pár dní,
krev deprimovaného válečníka, co za lásku bojoval
na tom místě od teď věčně spí
tak věčně, kolik jeho duše v nebi plakat bude.