natankovaná energie

Jako kdyby na zemi ležel písek ze zlata,jako kdyby místo chladivého sněhu někdo vysypal prach z diamantů.
Lidi si snad ani nevšímají toho bohatství,které si jen tak na zemi leží a nepřikládají mu nějaký význam.
Jenže ona patřila k té hrstce vyvolených,kteří ovládali umění číst mezi řádky.Pro někoho se třpytil sníh od mrazu a slunce,pro ni to však byla neobyčejná nádhera,kterou si se zaujetím prohlížela jen z okna MHD nebo vyhřátého pokoje protože zimu vyloženě nesnášela a kdyby nemusela,tak se vyhne všemu tomu mrazu a bílému odrazu na zemi.Ale jako každý člověk musí zajistit přísun peněz...
Opravdu musí?Je dost hezká,inteligentní a navíc hodná holka aby jí zajistil ten přísun peněz někdo jiný.Někdo,kdo by se k ní rád choval jako ke křehké,vzácné,porcelánové panence,jako k nejcenějšímu pokladu...Ona to věděla,že plno chlapů by se snažilo jí k nohám snést i ty nejvzdálenější hvězdy.Jenže právě proto,že byla hodná,tak toho nevyužívala,a také proto,že milovala.
Láska je tyran slepý,a člověk je její mučedník.Vytrpí si skoro všechno,jen aby mu zůstala nakloněna.Ten,kdo ji někdy v srdci měl,tak mučení lásky zná.Tomu,komu láska ještě nikdy nemučila jeho svět,neukázala svou pravou moc...
Jenže jak moc velké mučení je schopna ještě vydržet?Každý mučedník přeci dřív nebo později podlehne bolesti.A ona cítila,že se ten její prách podlehnutí blíží.....
Už nemohla být v tom vědomí,že snahu o ten normální život má jen ona.Pochybnosti jí doháněly k šílenství.Miluje ji vůbec,když ji nechá samotnou na to trápení dospělého člověka??
...Chtěla jeho štěstí.Nic víc,jen jeho úsměv na tváři!!
Tenkrát,před půl rokem ho litovala,když se jí svěřoval s jeho únavou.Tenkrát chodil do práce-ne sice pravidelně,ale nějaké peníze měl.Tenkrát investoval,veškerý svoje "maníky" investoval,ale ne do osoby kterou,jak přesvědčivě tvrdí,tak moc miluje,ale sám do sebe.
Ona tenkrát cítila krutou lítost,ale snažila se dál.Dál chodila do práce,dál utrácela za oba,dál mu dopřávala všechno co chtěl-jen pro ten jeho úsměv!....Dál doufala,že jí to rád oplatí a čekala plná těšení ale pořád naivně,až ten den nastane.Je toho názoru,že -TO,CO DÁVÁŠ DOSTANEŠ ZPÁTKY-Myslela si,že to tak funguje...věřila v to!
A teď?Dál se starala o jejich život,dál se mu snažila dopřát to,co má rád.....
Už mu sice denně nemůže dát peníze na gram vysmátý zeleně v sáčku,ale minimálně 2x do týdne ten gram proletěl vzduchem...Dopřála mu to.
Ona sama si nešla do obchodu s oblečením už snad věčnost udělat maličkou radost...
Všechno vlastně bylo stejné,ale jen navenek.-Jen ten,kdo neovládá to umění číst nepsané si může myslet,že ona je dál plná očekávání na den,kdy bude na řadě se svým štěstím.
Pochybnosti jí přinesly spolu s nedůvěrou a beznadějí i noční můry,které nešly potlačit.Ikdyž se snažila zlé myšlenky odehnat na míle od těle,stejně našly způsob jak jí trápit.

Na ulicích leží zlato.Lidi okolo něj chodí a dělají jako kdyby tam nebylo.Ale je tam-ona ho vidí...

Zapadlá do sedadla autobusu se snaží nevnímat ty kyselé obličeje spolucestujících.
Snaží se ignorovat egoický a neohleduplný pražáky.Potichu se vysmívá kufříkářům,kteří se ze svého státu přikufříkovali podívat se na Prahu prolezlou krysama.

Třpyt toho pokladu na zemi jí místama oslepuje,ale neoslepí jí to tak intenzivně,aby se i mysl stala oslepenou a ona nemusela na nic myslet.Jenže myšlenky si i přez překážky,které se jim snažila vytvořit, našly cestu a pomalu ale za to detailně jí ničí.

Miluje jí vůbec,když se nesnaží o nic?Vůbec o nic,co by se týkalo jejich společného života!!!!Vnímá jí jako svojí součást,když ho nezajímá co a jak se cítí?Kašle na její pocity a upřednostňuje sám sebe!
Může mu věřit,když jí zradil?Řeči o plánování společného života byly jen pohádky,kterýma jí ujišťoval o citech,které byly další nitě z pavučiny lží!
Ty slzy v jejích očí které pomalu ztékají po její tváři jsou důsledky intenzivního třpytu pokladu na zemi,nebo bolesti způsobené myšlenkama?Lehkým pohybem dlaně je utře.Smaže je,jako kdyby nikdy nebyly a stejně tak smaže i ty myšlenky.

Vystupuje z autobusu aby šlápla na ten bílý poklad a svý kroky vedla rovnou do práce.Vydělávat korunky...Jen tak pro štěstí.
Je si jistá,že dnešní den bude stejně náročný jako včerejší,že dnes musí zase vymáčknout maximum z těla i mozku.Ale má vůbec takovou zásobu síly,když jí ty myšlenky tak ubíjí?
Na nikoho se nepodívá,ikdyž stahuje pohledy kolemjdoucích.Muži se za ní dívají se zaujetím a kluci se jí snaží zaujmout trapnými výroky,které má naučené přeslýchat.
Zavřely se za ní dveře výtahu a stoupal s ní do posledního patra vysokého domu...Až při pohledu do zrcadla si uvědomila,že na pozdrav recepčního neodpověděla a jako namyšlená fiflena okolo něj bez povšimnutí prošla...Zastyděla se sama za sebe.

Pozdravila vedoucí a sedla si ke svému stolu.Ten narozdíl od jejího života byl úhledně poklizený umístěný ve světlem prosluněné kanceláři,která nevypadala vůbec jako klasická kancelář,ale spíše jako obýváček,kterému dominuje masivní černý stůl,plný papírů.Uprostřed počítač a za ním starší bruneta s brýlema.Zaujatě kouká na monitor a zapisuje cosi na papír.Její silnější tělo není za tím masivem skoro vidět.Okolo ní jsou jen samé skříňky a v nich spousty papírů,vysoká tmavá obývací stěna a její prosklená místa v ní dělají dojem té domácí kanceláře.U balkonových dveří,za menším a světlým stolem sedí ona.
Zapíná počítač a otevírá ventilaci okna.Rozhrne dlouhý vínový závěs a chvíli u okna tiše stojí.Netěší se tak ani z výhledu 15.patra jako z toho,že ta zima je za sklem a ona si ráda udělá v teple kafe a pustí se do práce.
Štrachá se v kabelce,hledá cosi...vyndá zrcátko a z peněženky nenápadně bankovku.Zeptala se té brunety za stolem,jestli by jí měla také udělat kávu.Bruneta pozvedla hlavu směrem k ní a poděkovala za její zájem.Kofeinová siesta podle brunety zněl jako nápad,který potřebovala.S úsměvem se k brunetě otočila zády a otevírala dveře.Na slova od brunety o dnešním náročném dnu,který je čeká už nestihla reagovat.

Na záchodě otevřela zrcátko ve tvaru srdíčka.Zkrývalo totiž maličký zmuchlaný sáček...Vysypala obsah sáčku na zrcátko a srolovala bankovku do tenké rulky.
Krásně to štíplo a pocit vyčerpání okamžitě zmizel,jako kdyby nikdy neexistoval. Postavila další zábranu těm zlým myšlenkám a byla si jistá,že náročný den zvládne s úsměvem.

Vůně kávy prolila celou kancelář.Bruneta stále zabraná do papírů na stole a čehosi na monitoru počítače.Nesnažila se jí rušit,akceptovala její poučení o tom,jak důležité je soustředění a dodržení doby,kdy si klient přál mít vše v pořádku u sebe na stole.
Jindy by to byla pro ni chaotická náročná práce,kterou by nezvládla,ale teď?..Ten bílý prášek jí udělal energii díky které to zvládla.Vykouzlil jí přesně takové myšlenky,které chtěla mít-myšlenky na práci.Bavilo jí to.Na instantní energii si zvykla,nechtěla se toho štěstí v prášku vzdát...Potřebovala ho.Už ho potřebovala!