2. Kapitola

Cesta ubíhala pomalu. Steve nemohl kouřit, jeho šéfka si ještě pudrovala nos a dům, do kterého jeli, byl na míle daleko. Taxikář si tiše pobrukoval nejnovější muzikál a sledoval silnici.
-Doufám, že moc nechlastal…-
Řekl si Steve, když viděl mužův obrovský červený nos. Celý taxikář byl jaksi obrovský. Měl obrovské čelo (až na temeno hlavy), obrovské břicho, uši a tak dále. Jediné co neměl obrovské, byly oči. Ty měl malinké jako krtek. To Steva také trochu znervóznilo. Vypadal jako slepý, ale očividně viděl, co dělá.
Jejich „limuzína“ zastavila před impozantním panstvím Brackinstormových. Miss vystoupila a Steve za ní poslušně kráčel. Zazvonila u veliké brány a po chvíli se u brány objevil starý, dobře upravený sluha.
„Miss Carpenterová, detektive,“ pozdravil je, „Lady vás již očekává.“ řekl hlubokým ustaraným hlasem.
„Co se tady vůbec stalo?“ zeptala se šéfová.
„Nechám Lady, aby vám to řekla, ale všichni jsme z toho úplně v šoku.“ odpověděl.
„Steve už si s tím poradí.“ řekla šéfová rozhodně.
„Tomu zajisté věřím, ale pro lásku boží, buďte diskrétní, pane detektive.“
Steve moc neposlouchal (nutno podotknout, že on nikdy moc neposlouchal, pokud ho to opravdu nezajímalo), protože byl zabrán do zapalování svého doutníku, ale přikývnul, jako, že je to samozřejmost. I když tedy vlastně nevěděl, na co kývá. Sluha je zavedl do předsíně. Krásně vyzdobené zelenými tapetami a loveckými trofejemi. Celé místnosti pak vévodil obrovský lustr, skládaný z paroží.
„Je to starožitnost, pane detektive.“ Ozvalo se před nimi. Ve dveřích stála nevysoká, čile vypadající šedesátnice ve zdobených černých šatech.
„To jistě,“ prohlásil detektiv „ale nepřijeli jsme sem jen proto, abysme omrkli váš barák, že jo?“
„Lady Brackinstormová, jak ráda vás zase vidím!“ Šéfová vrhla ošklivý pohled na Steva a ten se zatvářil nechápavě.
-Co jsem zase provedl?-

Víte, Steve nemá moc zkušeností s ženami. Celý svůj život věnoval svojí práci a do baru chodil jen proto, aby zahnal žízeň.

„Liz, jak je skvělé, že jste přijeli!“ odpověděla na pozdrav Lady.
-Dneska to bude krušný…- napadlo Steva, když kráčeli po dlouhých lakovaných schodech do dalšího patra. Za ním poslušně cupital sluha s popelníkem a takřka chytal každý padající popel. Před ním zase šli Lady a Miss a tiše o něčem promlouvali.
„Tady je jeho pokoj,“ řekla lady a otevřela dveře „pojďte dál.“
Vstoupili, Lady rozsvítila, Miss vykřikla, sluha omdlel, Steve obdivně vyhvízdl. Na zemi před nimi, ležel mrtvý pan Brackinstorm. Ležel jako žába rozpláclý na zemi. Na hlavě a na zemi byla zaschlá krev.
„Kdy jste ho takhle našli?“ zeptal se detektiv a vytáhnul si svůj notýsek.
„Dnes, když jsem volala tady Liz.“
„Jak jste ho našli?“
„Víte můj manžel je- byl velice přesný muž. Vždycky chodil na odpolední čaj včas. Tak jsem poslala služku, aby se podívala, kde je. Našla ho tady.“
„Nevíte o někom…“
„Kdo by ho chtěl zabít? Ne. Můj manžel byl velice oblíbený ve společnosti a měl spoustu přátel. Nevím o nikom, kdo by ho chtěl zabít.“
Steve si udělal pár poznámek a podíval se na svoji šéfovou.
„Jste v pohodě?“ zeptal se jí.
„Vydýchám to…“ odpověděla a odešla z místnosti.
„No, optám se ještě služebnictva, proč jste nevolali policii?“ zeptal se ještě Lady.
„Nechtěla jsem, aby smrt mého manžela narušovalo stádo dusajících, uřvaných a hloupých zvířat v modrých uniformách. Proto jsem volala vám.“
„To je v celku pochopitelný… No nic, vomluvte mě. Jdu na slovíčko s tou služkou. Kde ji najdu?“
„Po schodech nahoru, je ve svém pokoji, třetí z leva.“
„Dík a upřimnou soustrast.“ Steve si konečně sejmul klobouk a podal Lady ruku. Ta ji přijala a opustila detektiva.
-Tak dobrák…- Pomyslel si Steve, -no podíváme se, co tu měl…-
Jal se prohledávat pracovní stůl. Mezi dokumenty o bytech a továrnách našel jeden dopis. Přičichl k němu.
-Dámská voňavka?-