přidáno 05.02.2012
hodnoceno 8
čteno 786(13)
posláno 0
11. kapitola

Pomalu jsem otevírala oči a rozhlížela se kolem sebe. Tvář mě bolela od úderu, který jsem neprávem schytala. Ocitla jsem se v miniaturní temné vlhké místnosti, obklopovala mne tma a smrad, jen malým okýnkem vysoko nade mnou procházel paprsek denního světla. Ležela jsem na studené kamenné podlaze. Nebylo tu nic, jen pouhý výklenek ve zdi, který sloužil jako postel, usoudila jsem. Když jsem se posadila, spatřila jsem to nejhorší. Mříže. Postavila jsem, došla k nim a uchopila je pevně oběma rukama. Neviděla jsem nic jiného, než další jim podobné mříže. Jímal mne strach. To ne! Jsem ve vězení. Zkoušela jsem jimi zatřást ale držely pevně, aby ne, když na nich visel obří zámek. Vystrašeně jsem se dívala kolem. S vyděšeným výrazem jsem se otočila k okýnku a hledala nějakou cestu. S obtížemi jsem se k němu vyšplhala, chytla se mříží, které byly umístěny i na něm a vyhlédla ven. Uzřela jsem pouze nohy procházejících lidí, došlo mi, že i kdybych křičela, žádný z těch nabubřelých Angličanů, v této době, mi nepomůže. Bezradně jsem se posadila na nějaký kus cihly, která trčela ze zdi a bezradně jsem hleděla do prázdna. Rty se mi začaly jemně třepat a na tváři jsem ucítila chladivý pocit od slz, které mi zaplňovaly oči. Odsuď se nikdy nedostanu. Nikdy mě tady nemůže nikdo najít. Bůhví kde jsem a jak dlouho tady jsem. Netuším, kolik dní uběhlo. „Já tady umřu,“problesklo mi hlavou. Utřela jsem si slzy a až teď jsem si všimla fialových modřin na zápěstí. Vyhrnula jsem si rukávy a zjistila, že podobné fleky mám téměř po celých rukách. Vzpomněla jsem si na nelidské zacházení, tehdy na Cantuberry. Přiběhla jsem k mřížím, prostrčila obličej a křičela:
„Hej, je tady někdo? Tak je tady někdo, halo!“
Najednou ke mně došel asi dva metry vysoký a tak stejně široký chlap, a aniž by se na mě podíval, se bez zájmu zeptal:
„Co tady řveš?“
„Poslyšte, netuším, jak jsem se sem dostala, ale nic jsem neudělala, já jsem tady neprávem, rozumíte…a…“, než jsem mohla pokračovat, skočil mi do řeči.
„To tu tvrdí všichni, a nikoho to nezajímá. Stejně všichni skončí na šibenici,“a chystal se odejít.
CO??? Šibenice?? Mě čeká šibenice?? Jako poprava? Představila jsem si všechny popravy z filmů, které jsem viděla ale tohle bylo skutečné, hnusně skutečné. Vytřeštila jsem oči a nemohla jsem popadnout dech. Prostrčila jsem ruku a mávla na něj.
„Moment, co mi tím chcete říct? Že mě čeká poprava?“
Znuděně se otočil, „dovalil“ se zpátky a s ignorantským výrazem mi vtiskl do tváře:
„Možná,“sarkasticky se ušklíbl a odešel, „a v noci tady neřvi, jinak to ukončíme dřív,“dodal a ironicky až ďábelsky se zasmál.
„Jak…jak..možná?“
Posadila jsem se, opřela se o mříž směrem k tomu malému okýnku a dala se do pláče. Nedokázala jsem tomu věřit. Nenáviděla jsem sama sebe. Jak jsem mohla být tak pitomá a na tohle někdy přistoupit, ale copak by mě kdy napadlo, že umřu na šibenici? Já? Narozena roku 1986?? Jak se mám s tímhle tím smířit? Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky. Na rodinu, přátelé, na všechny, kteří mě mají rádi. Jestli tady umřu, mí rodiče se nikdy nedoví, jak jsem umřela, ani mě nebudou moct pochovat. Ani jsem se nerozloučila. Pociťovala jsem strach, úzkost, zármutek, vztek, nenávist, všechny nejhorší pocity, které člověk může cítit. Všechny tyto pocity, vedly k záchvatu, který jsem v sobě držela, bylo mi jasné, že tady mi to je prd platné. Nikdo mi tady nepomůže, nikdo mě neuklidní, nikdo mě neobejme. Myslela jsem si o sobě, že jsem silná, že hned tak mě něco neporazí, ale situace, v jaké jsem se ocitla, to všechno mění. Mění celý můj pohled na život. Došla jsem do nejtemnějšího koutu, který v tomto malém prostoru byl, schoulila jsem se a položila hlavu na kolena. Tiše jsem vzpomínala a modlila se, doufala, že se stane zázrak a někdo mi pomůže. Takhle to přece nemůže skončit…


Nevím, kolik dní jsem tu trčela, už jsem to ani nepočítala. Jestli to byly dny, týdny…nezajímalo mě to. Byla jsem špinavá, dehydrovaná, hubená na kost, jelikož jídlo se nedalo jíst a voda byla odporná, z krásných šatů, co jsem měla, zbyly jen cáry, smrděla jsem tak, že jsem se až sama sobě hnusila. Bylo mi vlastně jedno, jestli mě popraví, stejně jsem už byla mrtvá. Neměla jsem celé dny nic na práci, jen tupě čumět do stropu, nebo do okna.
Jednou v noci jsem zase koukala z okýnka a sledovala hvězdy, krásně se třpytily a já cítila, jak jejich zář vráží do mých očí. Každou noc tohle bylo to nejkrásnější, co jsem viděla. Z mého filosofického hledění mě vyrušil zvuk klíčů cinkajících v zámku. Prudce jsem se otočila. Spatřila jsem tam muže, jak se rychle snaží odemknout mi mříže. Byl celý zahalený v plášti, takže mu nešlo vidět do obličeje. Nevěděla jsem, jestli se mám bát, nebo být ráda. Pomalu a opatrně jsem přistupovala k mřížím a snažila se rozpoznat, kdo to je. Victor to určitě není, nemá takovou postavu. Jakmile se mu podařilo odemknout, sykl na mě:
„Poběž, rychle!“
Byla jsem tak překvapená, že jsem nebyla sto reagovat. Cítila jsem, jak se ve mně probouzí nedůvěra v lidi. Bála jsem se, co ode mě chce, a co mám od něj očekávat já?
„Agnes, není moc času, tak poběž!“
Zná mě. Proboha kdo to je? Hlavu měl neustále sklopenou, aby mu nešlo vidět do obličeje. Nechtěla jsem umřít, tak jsem překonala svůj strach a vyběhla jsem za ním. Chytil mě za ruku a běželi jsme pryč. V tom spěchu jsem zpozorovala bachaře, se kterým jsem mluvila, ležel na zemi v bezvědomí. Lehce jsem se ušklíbla a pomyslela si své. Běželi jsme dlouhou chodbou a ve šli do tajných dveří, které se tyčily ve zdi. Jakmile jsme byli vevnitř, muž pákou zavřel dveře, aby za námi nikdo nemohl. Přede mnou se objevil tunel, zarostlý trávou, která byla jak na zemi, tak trčela ze stropů a podél zdí. Studila mě do mých bosých nohou ale za svobodou mě nic neodradí. Společně jsme tudy utíkali. Doběhli jsme ke schodům, které vedly nahoru.
Muž vylezl nahoru, nadzvedl víko a křikl:
„Pojď!“
Poté, jak jsme vylezli, pochopila jsem, že to nebyl tunel, ale nějaký bývalý kanál. Stáli jsme za nějakým domem, vůbec jsem neměla ponětí, kde jsem.
„Tady máš, obleč si to!,“přikázal mi a podával mi plášť.
Přehodila jsem si ho přes sebe a dále jsem šla za ním. Došli jsme k již připravenému kočáru, pomohl mi nastoupit a sám si sedl namísto kočího.
Konečně jsem měla čas, aby mi došlo, co se právě stalo. Utekla jsem z vězení, ale kdo je ten muž? Proč mi pomáhá? A odkud mě zná? Jak mě tam vůbec našel? Byla jsem tak ponořena do svých myšlenek, až se mi víčka sama zavírala. I přes kodrcání kočáru a dusotu koňských kopyt jsem se ponořila do hlubokého spánku.
Celou cestu jsem prospala, tak jsem neměla tušení, kam jsme dojeli. Probudilo mě až zastavení. Trhla jsem sebou. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe. Najednou se otevřely dveře a muž mi pokynul, abych vystoupila. Odtaženě jsem kolem něj prošla a čekala, kam půjdeme. Rozhlédla jsem se a přede mnou se tyčil krásný dům, žádná barabizna, jak jsem původně očekávala. Muž vešel dovnitř. Odemkl si, z toho jsem usoudila, že se sem nebudeme vloupat, jak jsem předpokládala. Ostýchala jsem se vstoupit, ten dům byl nádherný, přesně v anglickém stylu, byl úžasný, a jak jsem pomyslela na to, v jakém jsem stavu, styděla jsem se vejít, ale muž mě i přesto vyzval.
„Tak pojď, Agnes.“
Vstoupila jsem a až teď mi docvaklo, že ten hlas znám. Celou dobu mluvil jinak, abych ho nedokázala identifikovat, ale nyní promluvil normálním hlasem. To není možné. Problesklo mi hlavou. Muž stál celou dobou otočený zády ke mně, až nyní odhodil plášť, pod nímž se ukrýval dokonale upravený muž. Již ze zadu jsem poznala, kdo to je. Vytřeštila jsem oči, a sotva popadala dech.
„To ne! To není možné, to nejsi ty, to nemůžeš být ty!“, koktala jsem překvapeně a nechápavě.
Muž se pomalu otočil a podíval se mi do očí.
„Agnes, já ti to všechno vysvětlím,“ujišťoval mě Philip.

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času

přidáno 16.07.2012 - 11:12
Asi už vím co bude dál nádhera
přidáno 17.06.2012 - 21:49
Začíná se to zajímavě zamotávat. Za pomoci cestování v čase se dají dělat různé šílenosti.
přidáno 07.02.2012 - 20:47
děkuji mnohorkát :) ale jsem na rozpacích, abych to další kapitolou neshodila :(
přidáno 07.02.2012 - 20:45
ten koniec... Perfect! pre mňa najlepšia z kapitol!
přidáno 06.02.2012 - 13:54
díky, snažím se psát zajímavě :) jsem ráda, že je to čtivé :)
přidáno 05.02.2012 - 22:49
Hodne ctive :)
přidáno 05.02.2012 - 22:15
Hmm....poutavé, dočetla jsem do konce :))
přidáno 05.02.2012 - 22:14
Super, nejhezčí z kapitol, a ten závěr, rozepsala si se. Fakt mě to udržuje v napětí . Moc dobré.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času XI. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Hvězdy
Předchozí dílo autora : V zajetí času - X. kapitola

»jméno
»heslo
registrace
» narozeniny
Mady [11], Miy [9], Kevinar [7], andrearea122 [7], Jera_lu [3], nemesis [4]
» řekli o sobě
derrry řekla o Nikytu :
Moc ráda ji čtu a moc ráda s ní prohodím občas pár písmenek mejlem. Chytrá holka s hlavou v oblacích a nohama na zemi. :-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku