Po dlouhé době jsem se k tomu zase vrátila :)
přidáno 03.02.2012
hodnoceno 7
čteno 779(14)
posláno 0

10. kapitola

Vše jsem sledovala půdním oknem. Místo aut přijížděly krásné bohatě zdobené kočáry, ze kterých vystupovaly nádherné ženy a muži byli galantní a upravení. Vše byl jako sen, cítila jsem se jak v nějakém historickém románu ale byla to skutečnost. Jakmile dojel poslední kočár, odhodlala jsem se a vyšla. Zespod jsem uslyšela hrát hudbu, valčík, waltz, apod., nedokázala jsem pochopit, že to všechno opravdu zažívám. Zastavila jsem se u schodů a sledovala tančící páry. Bylo to krásné. Pomalu jsem scházela dolů. Šaty jsem měla až na zem, musela jsem si dávat pozor abych nezakopla a nespadla. Tam kde původně byla u nás kuchyň, tam byl další pokoj, ve kterém byla kapela a hrála právě zmíněný valčík. Vše bylo tak úžasné. Opatrně jsem procházela mezi tančícími páry, kteří si mě se zájmem prohlíželi. Byla jsem polichocena. Pod schody stál malý kulatý stůl, u kterého seděli postarší dámy, ovíjející se krásnými vějíři a něco si šeptali. Pousmála jsem se ale jediné co mě v tu chvíli zajímalo, bylo, kde je Victor. Přijde? A co když už je pozdě? Co když už je dávno mrtvý?Mé černé myšlení narušil Victor, který se objevil ve dveřích. Hosté se otočili jeho směrem, a začali jej vítat. Já stala na jednom místě a popíjela víno. Přemýšlela jsem, co mám udělat. Philip to opět vyřešil za mě. Došel ke mně, přísným pohledem mě uchopil za ruku a táhl mě do chodby, která se táhla pod schody.
„Co tady děláš, Anabell?! Řekl jsem ti snad dostatečně jasně, že tě už nechci vidět!“, pronesl naštvaně mezi zuby, a já dostávala strach.
„No…já…víš…ehm..“,koktala jsem vystrašeně.
„Zmiz!“, vyhrkl na mě a trhl se mnou tak nešťastně, až mi upadla sklenka s vínem na zem a rozbila se. Intuitivně jsem se pro ní sehnula a to byla chyba. Z pod výstřihu mi vyklouzl medailon. Jakmile jsem se narovnala a podívala se na Victora, jeho pohled ovládl medailon. Jeho úsměv zmizel. Naprosto vážným pohledem se na mě podíval. Znejistila jsem. Netušila jsem, co říct, a byla jsem nervózní, jak se zachová. Beze slova se díval střídavě na mě a na něj. Cítila jsem, že má tendenci jej uchopit ale dobře věděl, že nemůže.
„Kde si k tomuhle přišla?“, zeptal se mě přísným hlasem.
Tušila jsem, že musím s pravdou ven.
„Victore, musím ti něco říct, já nejsem Annabell,“započala jsem a čekala jeho reakci.
Svraštil obočí, odstoupil ode mě a uhýbal pohledem. Věděla jsem, že teď jsem vše pokazila ale musela jsem to udělat.
„Co to povídáš? Vždyť si stejná jako ona,“odmlčel se. Než jsem stačila cokoliv odpovědět, vyhrkl:
„Kdo jsi?“
Kousla jsem se do rtu a odvětila:
„Jmenuji se Agnes, a přišla jsem z budoucnosti, abych tě zachránila.“
Odvrátil se. Vyděšeně a opovržlivě se na mě díval, nemohl popadnout dech. V jeho očích jsem cítila tak silné opovržení, že mě to bolelo. Bylo mi do pláče. Chtěla jsem mu to vysvětlit ale on se rozběhl pryč, po schodech nahou, běžela jsem za ním. Hudba přestala hrát, hosté přestali tančit a nechápavě zírali kolem sebe. Jejich udivené pohledy mě již nezajímaly.
„Victore stůj, prosím, zastav se,vysvětlím ti to,“křičela jsem za ním. Otočil se a začal na mě křičet.
„Co mi chceš vysvětlovat? Oklamala jsi mě, a jak je možné, že máš ten medailon? A proč jsi ji tak strašně podobná? Hm? To mi vysvětli!“, křičel na mě, jak smyslů zbavený.
„To já nevím, měla jsem tě jen zachránit!“
Nic ho nezajímalo. Naštvaně odešel do pracovny a já běžela za ním.
„Victore, prosím, musíš mi věřit, chci ti jen zachránit život!“
Přistoupil ke mně, silně mě uchopil za ramena, až to zabolelo a uraženě mi vtiskl do tváře:
„Nikdo mě nechce zabít, rozumíš!“
Jakmile to dořekl, ozval se výstřel a těsně kolem nás proletěla kulka. Oba jsme se lekli a otočili se na místo, odkud se výstřel ozval. Já byla vyděšená, dech se mi zrychloval a srdce mi bušilo jak splašené. Victor se na mě šokovaně podíval a pomalu se sunul na zem, dívajíc se mi vyděšeně do očí.
„Vi…Vic…Victore,“vykoktala jsem.
Chytil to do ruky. Sedl si na zem a držel si krvácející ránu. Posadila jsem se k němu. Byl v šoku, zpocený se třásl po celém těle. Z pracovny vyběhl kolem nás člověk, než však vyběhl z místnosti, zahodil k nám zbraň. Instinkt mi napovídal běžet za ním, ale Victor mě zastavil, uchopil mě za ruku.
„Stůj, zůstaň tady!“
Zmateně jsem se dívala na něj a na chodbu. Snažila jsem vzpamatovat, utrhla jsem ze šatů kousek látky a silně mu ovázala ránu.
„Zachránila jsi mi život,“řekl a provinile se na mě díval. Opřela jsem si hlavu o knihovnu, u které jsme seděli. Podívala jsem se na své zakrvácené ruce, setřela pot z čela pousmála se. Žije. Já ho zachránila. Já to dokázala! Zachránila jsem mu život. Pohlédla jsem na něj, a zeptala se:
„Tak co, už mi věříš?“
Victor, držíc si ránu, mě jednou rukou uchopil jemně za ruce, a odvětil:
„Já nevím, co říct…tak strašně se teď stydím, Agnes, odpusť mi.“
Řekl mi jménem. Mým jménem. Ví, že jsem to já. Žádná Annabell. Jsem to už já. Míchaly se ve mně smíšené pocity, ale byla jsem šťastná, že žije.
„Žiješ, a to je hlavní,“špitla jsem a souhlasně pokývala. Pohlédla jsem na něj a v jeho očích bylo cosi krásného. Něco, co jsem nikdy nepoznala. Místo odpovědi jsme na sebe hleděli bez mrknutí oka. Přibližovali jsme se k sobě a chtěli se políbit. Zavřela jsem oči a vychutnávala okamžiky ale místo krásného polibku, jsem uslyšela:
„To je ona, chtěla ho zabít! Vidíte, je tady i zbraň!“
Lidé zespod slyšeli výstřel a všichni se nahrnuli do pracovny. V mžiku u nás bylo plno lidí. Byla jsem zmatená a šokovaná. Všechno se seběhlo tak rychle. Najednou mě za ruce uchopili dva chlapy tak silně, že jsem zaúpěla bolestí. Chtěla jsem se vymanit z jejich područí ale drželi mě příliš pevně. Chtěla jsem vyklouznout a utéct, ale škubli se mnou tak prudce, že jsem myslela, že mám zlomené ruce, vyhrkly mi slzy do očí a mé tělo se začalo bolestí svíjet. Jak se mnou různě cloumali, spadl mi z krku medailon, chtěla jsem se pro něj sehnout ale nedovolili mi to. Naopak, ještě víc mě sevřeli Všichni stáli u Victora a ošetřovali ho.
„Jsi v pořádku? Odveďte tu vražedkyni,“ukázali na mě.
„Ne, tatí, ty to nechápeš, to nebyla ona!,“křičel na všechny vyděšeně Victor, „pusťte ji, slyšíte! Pusťte ji!,“řval na chlapy, kteří mě odnášeli po schodech pryč. Chtěl za námi běžet ale rodiče jej zastavili.
„Victore, jsi v šoku, to je normální uklidni se!“
„Victore, pomoc, prosím, pomoc! Ty víš, že já to nebyla! Řekni jim, že jsem to neudělala,“křičela jsem přes celý dům. Snažila jsem těm "gorilám" utéct ale drželi mě pevně, smýkali se mnou, jako bych byla kus hadru. Všechno mě bolelo. Byla jsem vyděšená a měla strach. Neustále jsem se otáčela za sebe a křičela na Victora. Snažil se běžet za mnou ale lidé a jeho rodiče jej nepustili.
Victor se po marných pokusech vymanil z davu, který ho obklopoval a běžel za námi. Za ním se rozběhli rodiče.
„Pusťte ji! Vy to nechápete, pusťte ji! Agnes!,“křičel na muže, ale ti jej vůbec nevnímali.
Byla jsem tak vysílena, že jsem se už nedokázala bránit. Pohlédla jsem za sebe a spatřila Victora mezi dveřmi, jak se pokouší ke mně dostat ale dav lidí mu v tom bránil.
„Agnes, já ti pomůžu, nenechám tě v tom! Agnes! Pusťte mě!“
Střetli jsme se pohledem a já se rozplakala. Sebrala jsem poslední sílu, která mi zbyla a křikla na něj:
„Victore, prosím, prosím. Pomoz mi!“
To bylo poslední, co si pamatuji. Jeden z chlapů mě silně udeřil do tváře, až jsem ztratila vědomí. Jediné, co jsem zaslechla jako poslední, byl Victorův hlas.

ikonka sbírka Ze sbírky: V zajetí času

přidáno 02.11.2014 - 19:17
Amelie M.: O:)
přidáno 02.11.2014 - 19:15
ach ta gramatika, tady dostala řádně na prdel :-D ... a nahoře se ti vloudil Phil místo Victora :-) baví mě to..
přidáno 16.07.2012 - 11:04
No ten konec je tedy dost drastický pěkné zpracování až na gramatické chybičky
přidáno 04.02.2012 - 10:14
Myslela jsem rozeběhla, už si to ale změnila. Rozutéct je jako do všech stran, ale ne za někým. Pro mě je tohle ale nepodstatné. Nehledám chyby.
přidáno 04.02.2012 - 08:27
Yana:díky, a co by si místo toho navrhovala? :)
přidáno 04.02.2012 - 07:59
tak tak, už aby bola ďalšia časť ;)
přidáno 03.02.2012 - 22:43
Už je po zkouškách zřejmě. Tak moje dávka tvého románu mě uspokojila, díky, zase se těším co bude dál. Jediné, rozutekla jsem se za ním, to je divné myslím.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
V zajetí času - X. kapitola : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : V zajetí času XI. kapitola
Předchozí dílo autora : Malá víla

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
štiler
» narozeniny
Strakatý pes [13], Kadluna [9], Thx [9], asylum [5], Marian [4], Nathalion [1]
» řekli o sobě
SOUZNÍLKA řekla o taron :
VELMI VNÍMAVÁ BYTOST S HLUBOKOU DUŠÍ, ÚPRIMNÁ A BEZELSTNÁ BYTOST NEVYSLOVITELNĚ VZÁCNÝCH ROZMĚRŮ VNITŘNÍ KRÁSY... :-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku