tak trochu mišmaš
přidáno 21.12.2007
hodnoceno 1
čteno 717(4)
posláno 0
Sedíme v letadle stejným způsobem, jako když jsme sem přilétali. Akorát s tím rozdílem, že Martinovo místo vedle mě obsadil Jeremy. Roy si vzal nějaký prášek oblbovák ještě v hotelu a teď mluví nesmysly. Ale ví, kde je a zase se mě drží za ruku. Jen už nemá takový stisk. Možná bych ho mohla podezírat, že není až tak oblouzněný a mou ruku drží ve své dlani z jiného důvodu, ale jsou to všechno jen smyšlenky. Mírně se uklidní, až když je letadlo ve vzduchu.
„Proč jsme vlastně nejeli lodí?“ otočí se na mě. Pokrčím rameny.
„Jo, lodí, potom vlakem. Trmácet se jak blbec! Jsi vůbec normální, Royi?“ zaslechne ho Jeremy a patřičně dá najevo, co si o jeho nápadu myslí. Začnou se hádat a já na to teď nemám náladu. Zvednu se, že půjdu na záchod.
Když se vracím, skoro se srazím s Lisou.
„Co se tak řehníš?“ pátrám po důvodu jejího rozesmátého obličeje.
„Zase se mi jednou něco podařilo!“
„Tak se mi svěř, dobrá duše,“ postrčím ji.
„Víš, co to bylo za prášek, co si Roy v hotelu vzal?“ Zakroutím hlavou. „Vitamíny!! Normální vitamíny! A podívej se, jak to na něho účinkuje. Dát mu čajíček a říct, že je to whisky, snad by se byl i opil,“ směje se. Tahle holka je nezmar!
„Jen, Sun?“ otočí se ke mně, když už se skoro rozcházíme. „Dej si pozor, jak se k němu chováš!“
„Jak to myslíš?“ nechápu.
„Možná by k tobě chtěl mít blíž, než má,“ odpoví mi hádankou a zmizí za malými dvířky. Jisté tušení sice mám, ale hodím to za hlavu. Jsem přece zadaná, mám Martina, tak co!

„No jo! Vy jste dobří! Ale já tu mám auto, to jsem zvědavej, jak odsud pojedu,“ vykřikuje Roy, když procházíme celní kontrolou.
„A???“ provokuje ho Lisa.
„Copak můžu řídit po tom prášku?“
„Já si myslím, že vitamíny nejsou nic škodlivýho, ani by neměly mít vliv na řízení,“ triumfálně mu kontruje.
„Co to meleš?? Jaký vitamíny?!“
„Normálně sis vzal v hotelu vitamíny místo nějakýho prášku. Takovej malej placebo efekt, víš?“
„Liso! Tebe já jednou uškrtím!!!“ slibuje jí Roy, když se trošku vzpamatuje z prvního překvapení. Ale my všichni z toho máme druhé Vánoce.
Lisa a Tony odjedou jedním autem, Joe, Simon a Jeremy druhým a jen já tu čekám, až se Martinovi uráčí vyzvednout si mě. Roy si šel taky pro auto, a tak tu stojím nad svými kufry sama. Chvilku zkoumám nápis Heathrow a pak přemýšlím, jak se z letiště dostanu. Jestli se mi Martin dostane pod ruku, provedu mu něco hodně ošklivého! Ještě včera ráno mi do telefonu sliboval, že mě bude čekat, to bylo pořád miláčku sem, miláčku tam a teď tu tvrdnu. Nespolehliví chlapi! Všichni!!!
Najednou u mě zastaví auto a vykoukne z něho Roy.
„Hodláš tu ještě čekat, nebo chceš vzít domů?“
„Jedu domů!!!“ rozhodně k němu nasednu a čekám, až naloží i moje kufry.
„Můžeš mi prozradit, Sun,“ začne hned, jak se rozjedeme, „proč mi dává Lisa tolik zabrat? Je to normální fajn holka, ale jak mi může něco provýst, vždycky toho využije.“
„Nesmíš si to tak zabírat, Royi. Ona to nemyslí špatně, jen dáváš k takovejm vtípkům asi víc příležitostí, než všichni ostatní. Má tě ráda stejně jako třeba Joea, nebo Jeremyho. Copak sis nikdy nevšiml, jak sjíždí Tonyho?“
„Ale jo, všiml, jenže já to vždycky schytám nejvíc!“
Na to se mi už nechce reagovat. Nenapadá mě nic, jak bych ho mohla přesvědčit, že to s ním Lisa nemyslí nijak špatně.
Mlčky dojedeme až před náš dům. Jsem nervóznější čím dál víc, protože tu nestojí ani Martinovo auto. Roy je galantní a donese mi věci až do bytu. Je tam ticho, nikde se nic ani nešustne, jen na stole leží papír.
„Zlatíčko, babička je v nemocnici, přijedu v neděli večer. M.“
„Co budeš dělat?“ nakukuje mi Roy přes rameno.
„Já vůbec nevím, Royi,“ sesunu se na židli. „Martin ji má hrozně rád a kdyby se jí něco stalo…,“ nechci ani domyslet.
„Přece tam nepojedeš, ne?“
„Ne, to ne! Vlakem bych tam byla bůhví kdy, možná by Martin akorát dorazil sem.“ Zvednu k němu oči. „Ale bojím se, víš? Martin už nikoho jinýho nemá…“
Obejme mě a pohladí po vlasech, jako bych to byla právě já, kdo to má nejvíc zapotřebí.
„To bude dobrý, Sunny!“ snaží se mě konejšit. „Určitě to není nic vážnýho.“
Jo! Snad! Už kvůli Martinovi.
Uvědomím si, že mě Roy pořád objímá a teď mě dokonce začíná hladit.
„Já ho tak miluju, Royi. Znamená pro mě nejvíc na světě a nechci, aby ho něco trápilo!“ řeknu mu a doufám, že postřehl dvojsmyslnost mých slov. Spíš bych mu měla říct ‚Royi, okamžitě s tím přestaň! S tebou já nikdy nic nebudu mít, protože bych přišla o kamaráda! A hlavně bych přišla o Martina a to nikdy nedopustím‘. Jenže na to bych musela mít víc odvahy.
Ale zdá se, že Roy to pochopil. Jeho snaha ochladne a odtáhne se.
„Já to vím,“ ujistí mě, ale mám pocit, že to znělo vyčítavě. Proč jsem jen takový zbabělec a nedovedu si s ním o tom promluvit?! Dřív mi to problémy nedělalo, teď ano. Mám ho opravdu ráda, jenže to mu asi nestačí. Chci ho mít za kamaráda, chci mít komu se svěřit. Prohrábne si svoje světlé vlásky a poodtáhne výstřih trička víc od krku. Myslím, že tráví spoustu času cvičením, pod lehkou látkou se rýsují jeho svaly. Nepopírám, že jeho objetí je příjemné, ale ze srdce ráda ho přenechám jiné. A vlastně - nenamlouvám si to všechno? Co je na tom špatného, že mě obejme, když se cítím bezradně? Kdyby nebylo jeho, ještě teď bych tvrdla na letišti.
„No nic, Sunny, pojedu domů. Už mám všeho taky nad hlavu!“ sbírá se k odchodu.
„Jasně. Dík, Royi! Jsi hodnej, že jsi mě vzal domů,“ loučím se s ním ještě mezi dveřmi. Mávne na mě a zmizí.
Rozhlédnu se po bytě. Martin absolutně neuznává něco podobného, jako je skříň, nebo koš na špinavé prádlo. Na pohovce a v ložnici na zemi leží jeho trička, kalhoty a košile. Napřed to všechno posbírám a potom se kouknu do lednice, co tam zbylo. Nic! Evidentně se nenamáhal ani s nákupy. Zajdu tedy já, moc se mi tu nechce sedět a čekat. Až se vrátím, vybalím si kufry.

„Španělsko je úžasná země a Španělé skvělí lidé!“ křičím do mikrofonu. Tedy doufám, že křičím právě tohle, je to jen jedna věta ve španělštině, kterou jsem se naučila teprve dnes ráno a snad jsem neřekla něco jako Španělsko je špinavá země a Španělé odporní lidé. Ale podle reakcí publika to asi nebylo zase tak špatné.
Hala, kde hrajeme, je zaplněná do posledního místa a bouří. Lidé zpívají se mnou. Namířím mikrofon do publika, aby se slyšeli co nejvíc. Teď přijde Tonyho sólo a já se skočím napít. Pokud jsem měla ve Francii pocit, že v halách nefunguje ventilace, tady by se vzduch dal krájet.
„To je katastrofa, Jeremy! Jestli to takhle půjde dál, v Německu už nezazpívám ani ň,“ postěžuju si kamarádovi v zákulisí. Ani trochu se mi nechce na scénu vracet.
„Zkusíme to se Simonem nějak zařídit. Vždyť to snad je proti všem bezpečnostním předpisům, aby tady takhle hulili!“ rozčiluje se taky. Jenže to už musím zase jít, tak jen bezradně pokrčím rameny.
Publikum reaguje jistě výborně, atmosféra je skvělá, ale z tohoto koncertu nijak nadšená nejsem. Ani nemám potřebu vyrazit na túru, což kluky určitě potěší. Nemusí se dohadovat, kdo se mnou půjde. Joe taky vypadá jako zpráskaný pes a všechny židle i reproduktory ho zanechávají zcela chladným. Tony tu Lisu nemá, už zase chodí na přednášky. Takže nakonec skončíme v hotelovém baru a nehodláme se hnout. Tedy aspoň ze začátku máme takové úmysly.
Potichu posedáváme kolem stolu a upíjíme ze skleniček. Tony na svou poklepává prsty a Joe už na něho nevrle pokukuje.
„Jakej je ten džus?“ optá se mě Jeremy.
„Jde to,“ odpovím neutrálně. Docela zajímavá konverzace.
„Co Martinova babička, Sunny?“ ozve se i Roy.
„Jo, už je dávno doma. Byla to jen srdeční slabost.“ Vzpomenu si, jak tenkrát přijel Martin domů. Bylo to až kolem půlnoci a já byla mrtvá strachy. Omlouval se, že na mě nečekal na letišti a viděla jsem na něm, že za ty dva dny, co byl pryč, si užil taky dost starostí a problémů. Tentokrát se ke mně přitulil on a usnul mi v náručí. Velice zajímavý pocit!
„Jdu spát,“ zvedne se Tony a já se k němu přidám. Pozítří máme další koncert, je to fofr. Ale ostatní sedí pořád dál, tak se jen ve dvou odebereme ke dveřím.
„Nechceš se jít ještě projít, Sunny?“ zeptá se. V první chvíli odhaduju, že myslí moje manévry, ale když se na mě prosebně podívá, kývnu.
„Je to blbý být tady sami, co?“ začne rozhovor.
„Lisa ti asi chybí.“
„Hm... Tobě Martin ne?“
„Jasně, že jo. Jenže já jsem asi víc zvyklá na jeho nepřítomnost. Nedá se nic dělat, každej máme svoje povinnosti,“ rozumuju a doufám, že vlastním slovům uvěřím.
„Ale kdybychom nezačali hrát, nenahráli tu první desku, seděli bychom teď s nima.“
„To víš, že jo. Lisa na koleji, ty s Joem a Royem v jedné místnosti a my s Martinem u mě v mým starým bytě. Všechno zlý je pro něco dobrý,“ snažím se ho ukonejšit.
„Máš pravdu. Ale myslím, že mě chápeš, ne? Prostě se mi stýská a je to teprve druhej den, co jsme pryč. Joeovi je jedno, kde sbalí nějakou holku, a Roy... je prostě Roy.“ Kývnu jako že mu rozumím.
„Stejně je zajímavý, Tony, jak ses změnil. Lisa s tebou udělala zázraky.“
„Často vzpomínám, jak jsme se seznámili,“ zasní se. „Já si jí v Greenvillu všimnul hned a ona mi celej večer dávala najevo, že absolutně nemám šanci. Byla úplně jiná, než ty ostatní holky, na který stačilo jenom kývnout.“
„A všem těm ostatním jsi zlomil srdce,“ zazubím se na něj.
„Vždyť ony ani žádný srdce nemají! Podívej na Joea. Každou noc u něj spí jiná a nikdy nebude mít nouzi. Někdy mám pocit, že v celým Londýně jste jenom vy dvě, který za něco stojí.“
„Nech takových řečí, Tony! Můžu já za to, že si neumíte vybírat? Nebo třeba nechcete! Joe i Roy jsou sympatičtí kluci, stačilo by jenom přehlídnout ty první řady, který se nabízejí samy.“
Tony kývne a pak ho napadne něco jiného: „Myslíš, že s Martinem budeš napořád?“ Tím mi trošku vyrazí dech. Už jenom když vysloví jeho jméno, cítím, jak se mi do tváří hrne krev.
„Nedovedu si představit, že bychom se rozešli. Na druhou stranu si musím připustit, že Martin je pro mě příliš atraktivní. Vůbec bych se nedivila, kdyby mi ho nějaká odloudila,“ svěřím se se svými obavami.
„Teda, Sun, nedá se říct, že bys sršela extra velkým sebevědomím. Myslím, že Roy i Martin moc dobře věděli, co dělají,“ nahodí vítězoslavný úsměv.
„A to jako proč???“ nechápu jeho větu.
„Ty si myslíš, že to nikdy mě ani Joea nenapadlo? Jako začít si s tebou? Jsi strašně zvláštní člověk, působíš naprosto vyrovnaně. Když zpíváš, je na tebe náramně hezkej pohled. No a taky nemůžu popřít, že byly doby, kdy nás docela vytáčelo, že v nás nevidíš... jak vy to používáte - chlapy!“
„Já a vyrovnaná?“ pominu ostatní věci, co říkal. „To sis mě asi s někým spletl! Mám pořád v hlavě takovej zmatek!“
„Ale nemůžeš popřít, že na scéně tak vypadáš!“ To nevím, tam se nevidím. Kromě pár fotek. Poslední dobou jsem si na fotografy zvykla, už mi nevadí ani blesky. Člověk si zvykne i na šibenici! „Sakryš, mně se tak stýská!“ zaúpí.
„Máš choutky, co?“ rýpnu si. Taky bych je měla, kdyby tu byl...
Podívá se na mě trošku překvapeně, asi nečekal, že bych mu něco takového mohla říct.
„Lisa mi prostě vyhovuje, no!“ zazubí se.
„A ty si myslíš, že spolu budete napořád?“ oplatím mu jeho otázku.
„Doufám! Nic jinýho mi ani nezbývá. Co já vím, jestli Lisa vydrží pořád na mě čekat? Mám teď hrozný dilema, jestli si udržet ji a přestat hrát, nebo hrát dál a vědět, že mi jednou třeba uteče.“ Žasnu nad jeho rozpoložením.
„Já vím, Tony, že jsem sobecká, ale ty nesmíš přestat hrát! Slyšíš? Nesmíš!!!“
„Teď to ani nemám v úmyslu, buď v klidu. Ale čert ví, jak se to vyvine dál.“
„Mám taky takový myšlenky. Vím, že by se Martin nikdy nesmířil s tím, že by měl s náma jenom jezdit po koncertech, čekat na nás ve studiu. Má svou práci, která ho baví a taky nevíme, jak skloubit všechno dohromady.“
Náš rozhovor se zase začne ubírat směrem k naší práci, k našim písničkám a snažení. Je už dost pozdě, když se vrátíme do hotelu. V baru najdeme tu čtyřku totálně opilou a postupně jim pomůžeme do postele. Ti chlapi jsou příšerní!!!
Tony mi naším rozhovorem udělal velkou radost. Myslím, že se mezi námi zase něco uvolnilo. Je zvláštní, že jsem s klukama už tak dlouho, známe se víc než dobře, ale čas od času se mezi námi objeví nějaká zeď, kterou potom překonáváme docela dlouho.
Jako třeba Roy. No jo, poslední dobou ho zmiňuju častěji! Jenže on mě tak plete!! Ve Francii bych byla řekla, že se se mnou opravdu chtěl sblížit víc, ale teď je to zase ten pravý kamarád. Smějeme se spolu, probíráme spoustu věcí a taky jeho srdeční problémy. V letadle se mi svěřil, že by si rád našel někoho pro vážnější vztah, že už ho nebaví každé ráno se probouzet vedle někoho jiného. Dělá mi velkou radost!
Dnes usnu naprosto bez problémů, až se sama ráno divím. Jenže na to nemám moc času, naházím věci do kufru a hurá do dalšího města, na další koncert.

Tedy nedá se říct, že bychom měli za celý měsíc víc času na přemýšlení. Aspoň já ne. Spíš bych řekla, že jsem chvíle mezi koncertováním prospala. Maximálně mi zbyla chvilka na prohlídku města, kde jsme zrovna byli.
Postupem času jsme si dokázali vydupat zákaz kouření v místech, kde jsme hráli. Člověk by ani nevěřil, co všechno je možné! Ale myslím, že nám to dokázalo jediné - ještě nejsme takové hvězdy, aby naše požadavky byly splněny bez protestů.
S klukama jsme se shodli, že tohle turné bylo nejhorší, co jsme absolvovali. Zvlášť Německo bylo jako zlý sen. Lidi tam stáli a koukali na nás, byli naprosto chladní. Vyčerpávalo nás to naprosto šíleným způsobem a měli jsme chuť se vším skončit. Nějak jsme nemohli uvěřit, že právě v Německu se naše desky prodávají skoro nejlíp. Tak, jak jsem byla vždycky u vytržení, když jsem se dívala z podia dolů na zvednuté ruce, plamínky zapalovačů a slyšela, jak s námi lidé zpívají, tady jsem se koukala na chladné obličeje a jen občas si všimla někoho, kdo si s námi trošku brouká. Bylo to jako studná sprcha!
Asi jediný, s kým jsem zatím neprobírala srdeční záležitostí, je Joe. Ten nejspíš žádné srdce nevlastní! Roy i Tony už jsou na něj docela naštvaní, protože celý měsíc nedělal nic jiného, než naháněl holky, nebo se opíjel. Simon na něho jednou dokonce vyloženě řval, aby se vzpamatoval, jinak se mu může stát, že s muzikou u nás skončí, ale on jen mávl rukou, otočil se a odešel. Chtěla jsem tenkrát zachránit situaci a jít za ním, ale brzo jsem zjistila, že o mou společnost nestojí. Možná teď, když se vrátíme, trochu se uklidní a bude zase takový smíšek, jako byl dřív.
Unaveně procházíme pasovou kontrolou a myslím, že by nikdo nepoznal, že jsme skupina, která se vrací z evropského turné! Nečiší z nás jako vždycky nadšení, štěstí, elán, ale deprese a výčitky svědomí, jestli jsme udělali opravdu všechno, co bylo v našich silách.
Už z dálky vidím, jak na nás mávají Lisa a Martin. To jsou ale světýlka! Oba už vědí, jak jsme dopadli, ale smějí se na nás a myslím, že jsou v celé letištní hale nepřehlédnutelní.
„Promiňte, slečno,“ směje se na mě celník. „Vy jste Sunny z Victory, že jo?“ Vydoluju úsměv a kývnu. „Mohla byste se mi, prosím, podepsat?“ strká mi na pultík papír a tužku.
„Pro koho?“ vezmu tužku do ruky a snažím se vypadat co nejvíc přívětivě. Nemůžu popřít, že mě to těší, ale přece jenom bych už nejradši byla u Martina, abych se mohla schoulit do jeho náruče a na všechno zapomenout.
„Napište tam pro Toma a Ritu, půjde to?“
„Samozřejmě. Rita je vaše přítelkyně?“ snažím se udržet rozhovor.
„Zatím ano.“
„Zatím?“
„Příští týden máme svatbu, takže už brzo bude moje žena,“ nadme se pýchou. Proč mě najednou do srdce bodne osten závisti?
„Tak to vám přeju hodně štěstí, ať vám to vydrží.“ Na papír vykouzlím věnování ‚pro Toma a Ritu ze srdce hodně štěstí na společné cestě Sunny Thomsonová‘. Taky jsem si mohla vymyslet něco lepšího! „Víte, že můj bratr se taky jmenuje Tom?“ optám se ho ještě, i když tohle jméno není neobvyklé.
„Vážně?“ prohodí řečnickou otázku a papír si schovává. „Děkuju moc, Rita se zblázní, až to uvidí. Máme vás hodně rádi, děláte vážně skvělou muziku!“ rozplývá se.
„Těší mě, že se vám líbí. Přijďte se podívat na náš koncert,“ pozvu ho nakonec a sbírám se k odchodu.
„Jasně! Chodíme vždycky!“ ubezpečí mě a rozloučíme se. Tohle potěší.
„Vy jste Joe Brightman, že?“ slyším ještě. Ale neotočím se, jen si představuju Joea, jak i on tvoří na papír nějaké věnování. A myslím, že stejná věc potká i Tonyho a Roye. Jen Jeremy a Simon, kteří odvádí svůj díl práce také skvěle a bez kterých bychom nikdy nebyli to, co jsme, projdou kontrolou anonymně.
Ale teď už svou pozornost obrátím k tomu tmavovlasému nakrátko ostříhanému klukovi, který se na mě směje jako sluníčko. Zpod bundy zase vytáhne růžičku, já ho prostě miluju!
„Ahoj, srdíčko,“ obejme mě. Tohle mi tak strašně chybělo! „Jaká byla cesta?“
„Šlo to. I Roy už byl docela v klidu. Akorát jsem hrozně unavená,“ svěřuju se.
„Však pojedeme hned domů, odpočineš si. Budu se o tebe starat, jak nejlíp dovedu,“ rozplývá se.
Ani se s klukama nerozloučím, stejně se uvidíme hned zítra. Radši jdeme rychle k autu a co nejkratší cestou domů. Domů!!!

Zase se procházíme s Lisou v Soho. Ale tentokrát máme možnost víc nakupovat. Na třetí desku jsme podepsali s 4Stars o hodně lepší smlouvu a rozhodně nemáme finanční nouzi. Chceme si teď pořídit něco na sebe, abychom kluky dostatečně reprezentovaly, jak si samy zdůvodňujeme naše stále častější návštěvy zdejších butiků.
Čas od času se přesvědčujeme, že se vlastně nemáme proč obhajovat, protože kluci taky nijak nešetří. Nová auta, lepší sterea, dokonalejší nástroje, spousta večírků a zástupy holek. Dopřávají si taky všechno a myslím, že mnohem víc, než my šatů, botů a kabelek. To, že budu o sebe pečovat, se stejně projeví jedině kladně.
„Sun? Všimla sis té skupinky, co jde za námi už dva obchody?“ šeptá mi Lisa a s obavami se ohlíží. Samozřejmě jsem si jich všimla a samozřejmě cítím mrazení v zádech. Je to pár kluků, pět, nebo šest. A opravdu nás už sledují docela dlouho. Nepředpokládám, že by chodili po obchodech s dámskou konfekcí! „Sunny, já mám strach!“ Já taky!! Nechám si to ale pro sebe, abych ještě víc kamarádku neznervózňovala.
„Kolik je hodin?“ optám se celkem zbytečně, protože to přesně vím. Držíme se uprostřed ulice, abychom byly co nejvíc mezi lidmi. Zbývá nám ještě zhruba půl hodiny, než nás Martin vyzvedne, abychom se všichni setkali v Dark Rocku. Nevím, proč se na něj tak spoléhám, protože je mi jasné, že proti těm klukům by neměl nejmenší šanci.
Zastavíme se u výlohy jednoho obchodu, abychom co nejvíc natahovaly minuty, než půjdeme na smluvené místo. Vyděšeně sleduju odraz ve skle. Vidím skupinku puberťáků, kteří se na nás taky dívají. Najednou mám pocit, že mě sledují snad všichni! Připadám si, jako kdybych šla po ulici nahá. Vůbec nevadí, že mám na sobě teplý zimní kabát a pod ním spoustu vrstev, abych se chránila před lednovým mrazem.
Potom jedna holka přistoupí k nám. „Dala bys mi autogram, Sunny?“
„Jasně. Jak se jmenuješ?“ přijmu tužku a blok, který mi podává.
„Jane.“
Napíšu nějaké věnování a to už se k nám nahrne celý dav lidí. Pomalu z nich začínám mít strach. Lisa se mě snaží držet, ale moc se jí to nedaří. Lidé překřikují jeden druhého, že oni chtějí taky podpis.
Už mě docela bolí ruka, když mě někdo z davu vytáhne.
„Tak dost! Stačilo!“ křičí ten někdo. Chvilku mi trvá, než se trochu vzpamatuju a poznám Jeremyho hlas. A než se vzpamatuju docela, sedím v našem autě.
„Co to bylo, holky?“ vyděšeně se vyptává Martin.
„Katastrofa!!!“ zhodnotí situaci Lisa. Já nemůžu vůbec promluvit. Šáhnu po kabelce, abych si vytáhla aspoň žvýkačku. Třeba mě uklidní.
„Panebože!“ polije mě horko. „Já přišla o peněženku!!!“ Martin zabrzdí tak prudce, až s Lisou málem přepadneme na přední sedadla.
„Cože??? A kolik jsi tam měla?“
„Nejmíň šest set padesát liber...,“ pípnu.
„Ty si snad ze mě děláš srandu?! Proč sebou nosíš tolik peněz??“
„No šly jsme na nákupy...“
„Nechci dělat paniku,“ ozve se Lisa, „ale já měla podobnou smůlu.“
Martin se chvilku vydýchává, otočí se na Jeremyho a potom zase zpátky dozadu na nás.
„Takže, děvčátka moje! Je vám jasný, že od teďka se samy nehnete ani na krok?“
„Kvůli pár librám?“ odvážím se. Tentokrát reaguje Jeremy.
„Ne, kvůli pár librám ne. Ale teď to jsou peníze a příště se něco může stát vám!“
V Dark Rocku se na nás domluví všichni včetně Simona a do týdne nám doprovod dělá hromotluk Ian.

Od té doby se v našem životě mění všechno a strašně rychle. Ohromný úspěch naší třetí i čtvrté desky, které přišly velice rychle po sobě. Úspěšnější turné po Evropě s více koncerty a tentokrát halami s fungující ventilací. Taky stihneme odpromovat, z čehož má především Martin obrovskou radost. Slaví to snad týden a po vystřízlivění se zapřísáhne, že už nikdy nebude pít. Ale hlavně přijde náš nový dům...

Zamilujeme si dům na okraji Kensingtonu. Všichni se nám smějí, že se z téhle čtvrti prostě nehneme.
„Tak co, Sunny? Vezmeme ho?“ procházíme se po prázdných místnostech. Koukám ven na zahradu. Je to prostě nádhera. I velká terasa, prostorná kuchyň, ložnice s obrovskou koupelnou, které vévodí ta největší vana na světě. Prostě je to ten nejlepší dům, jaký jsme si mohli přát! Kromě toho má ještě i samostatný byteček pro hospodyni, ale to asi zatím nebudeme potřebovat. A myslím, že Martinovi bude mimořádně vyhovovat krásná světlá pracovna.
On má teď práce až nad hlavu. Je z něj konstruktér leteckých motorů. Je to nimravá a hodně odpovědná práce, ale on se v ní vyloženě vyžívá. A já z něj mám radost! Vidím, že ho to opravdu baví a tím víc baví mě zpívání.
Nahoře jsou dohromady čtyři ložnice a dva menší pokoje. Z jednoho tedy bude zmíněná Martinova pracovna a s druhým máme zřejmě každý své plány.
„Podívej! Tenhle pokoj je jako stvořenej pro klavír, co ty na to?“ rozplývá se. Sice jsem původně měla na mysli poněkud jiný účel pro tuto místnost, ale zdá, že Martin už má ve všem jasno.
„Rozhodně,“ přitakám. “Myslím, že to můžeme podepsat, ne?“ Zástupce realitní kanceláře si radostí promne ruce. S podepsanou smlouvou v aktovce se rychle spakuje, ale ještě předtím nám předá klíče.
„Ještě se zajdeme podívat nahoru, jo?“ prosím Martina. Stoupáme po schodech a přemýšlíme, jak všechno zařídit. Nábytek z těch našich dvou pokojů se sem vůbec nehodí. Budeme muset pořídit nový.
„Nelíbí se mi ty barvy na zdech. Chtělo by to jiný, Marťo, ne?“
„Jaký chceš! Prostě si řekni, není to problém.“
Začnu se smát. „Asi se sem zase tak brzo nenastěhujeme...“

No brzo... trvá to tři měsíce, než je všechno přesně podle mých představ. Ale zdržení určitě stálo za to! Máme nový masivní nábytek, na schodech nahoru leží běhoun, v obýváku stojí nová krásná pohodlná sedačka. A teprve naše postel! Když pro mě Martin přijel ke studiu, že se na ni musím okamžitě zajet podívat, byla jsem trošku nevrlá, protože nemám takové přepadovky ráda. Zvlášť, když na mě čeká šest dalších lidí. Jenže on si nedal říct a doslova mě unesl. Ale měl pravdu, že tahle vážně stojí za to!
Ovšem nový dům neznamená jen radosti, ale taky spoustu starostí. Ze studia letím rovnou domů, nachystat Martinovi něco k večeři, pouklízet pár věcí, umýt potom nádobí a když miláček dorazí a nají se, oba padneme do postele unavení k smrti.
Zrovna teď se snažím vyluxovat obývák a setřít tu prach. Je už po půlnoci a já dnes ráno vstávala před osmou. Od té doby jsem pořád na nohou. Cestou z nahrávání jsem skočila koupit pizzu, abych se aspoň dnes nemusela zdržovat s vařením. Jsem vyždímaná jak citron, čert nám byl všechno dlužen!
Ale proč se vlastně vztekám? Splnila jsem si přece svůj sen, ne? Zpívám, zkoušíme s klukama nové věci do zásoby na desku a starší na turné, mám vlastní dům a spoustu peněz, za které bych si mohla koupit téměř všechno. A přece nejsem šťastná! Nemám teď po boku toho, s kým je mi nejlíp, jsem pořád unavená a podrážděná a přemýšlím, jestli právě tohle je to, co jsem chtěla.
Vypnu vysavač a jdu se do kuchyně napít. Celá tahle místnost je tak obrovská, že absolutně nejsem schopná najít ve všech skříňkách aspoň blbou skleničku! Mám celkem tři tipy, kde by se mohla nacházet, ale ani jeden mi nevyšel. Tohle prostě není kuchyně pro mě!! Jsem zvyklá na stísněné prostory!
V zámku zarachotí klíče a do domu vejde Martin. Zabouchne za sebou dveře a slyším, jak praští aktovkou na zem hned při prvním kroku. Trošku mě to nadzvedne, protože jsem dnes strávila spoustu času uklízením jeho svršků, které nechává všude po domě.
„Ahoj,“ nakoukne do kuchyně. Žádné srdíčko, zlatíčko, lásko! Prostě jen 'Ahoj!'. „Máme něco k jídlu?“ Zcela přesně dá najevo, co ho zajímá až v první řadě!
„Pizzu!“ pokouším se zachovat klid.
„Hm...,“ zavřou se za ním dveře a zvuk jeho kroků napovídá, že jde do obýváku. Před chvílí jsem tam uklidila, tak proč by tam nemohl udělat nepořádek, že?
Nemýlila jsem se ani trochu, protože se vrátí zpátky jen v kalhotách. Živě si dovedu představit, jak sako přehodil přes křeslo, kravatu pověsil na lampu a košili pohodil na zem. Schválně kde budu mít příležitost zakopnout o boty?!
„Mluvil jsem s Ianem,“ začne, když si vytahuje talíř. Jak on to dělá, že se tu vyzná? „Prý jsi mu už týden nezavolala! Myslel jsem, že jsme se na něčem domluvili!“ Asi nemá moc smysl mu vysvětlovat, že mám tolik práce, že nestíhám myslet ještě na telefonát bodyguardovi, kdy hodlám vyjít z domu.
„Stejně chodím jen do studia,“ pokouším se o chabou obranu. Proč to vždycky skončí tak, že se musím ospravedlňovat? Vždyť jsem přece byla naštvaná já na něj!
„Sunny! Nezáleží na tom, kam jdeš, ale že jdeš sama!! Pochopíš to už konečně?“ uhodí na mě. Sice nekřičí, ale tón jeho hlasu se mi nezamlouvá ani trochu. Otevře šuplík s příbory a vteřinu do něj kouká. „Panebože, Sun, tady je prachu!! Nemohla bys to...?“ nedořekne, protože mu skočím do řeči.
„Nemohla!!! Co kdyby ses taky jednou zapojil ty?!“
„Já? A kdy tak asi? Jestli sis nevšimla, právě jsem přišel z práce!“
„A já před hodinou a půl, ještě jsem byla nakoupit a teď jsem tu luxovala a uklízela obývák. Copak jsem robot?“
„Ale! Takže tys nebyla jen ve studiu! Tys byla i nakoupit, jo? A bez Iana! Chodíš sama po tmě! Jsi snad vážně cvok?!“
„Jo, jsem! Nemůžu za to, že ode mě očekáváš, jak dobře budu plnit roli hospodyně! Ale já mám taky svou práci! Jsem už přes šestnáct hodin na nohách a tobě je to evidentně jedno!!!“ zakřičím na něj a prásknu za sebou dveřmi.
Vyběhnu po schodech nahoru a pro velký úspěch si to prásknutí dám ještě jednou. Tentokrát v ložnici. Shodím ze sebe šaty a v rychlosti se osprchuju. Vztek mě přechází pouze pomalu. Nedokážu pochopit, co ode mě očekává! Přitom nikdy se ani slovem nezmínil, že by chtěl, abych se o domácnost starala. Přece by mi nikdy tolik nefandil, když jsme někde koncertovali, nebo nahrávali desku?!
Osuším se a obléknu do noční košile. Myslím, že spím ještě dřív, než dolehnu.

Ráno se probudím, ale Martin už tu není. Aspoň že tu byl a nespal dole na gauči, nemám tyhle trucy ráda. Ale postel je rozestlaná a to dokonale! Nezbývá mi čas na lenošení, a tak všechno alespoň trošku porovnám, obleču se a vyrazím za kluky do studia.
Stejně jsou tam všichni dřív, než já. Dnes dokonce dorazila i Lisa.
„Panebože, Sun! Ty vypadáš!!“ užasle na mě zírá.
„Tak ti pěkně děkuju!“ odpovím jí a nechci se tím dál zabývat. Ona mě ale chytne za loket a vede stranou.
„Povídej!“ přikáže mi.
„A co jako?“ dělám nechápavou. Nemusím se přece zrovna chlubit s tím, že se nedokážu postarat o svůj vlastní dům.
„Nedělej, Sunny! Vidím ti to na očích. Martin nějak zlobí, nebo tak něco?“
Zavrtím hlavou, ale ona se nechce nechat odbýt. „Tak se mi přeci svěř!“ Chvilku se rozmýšlím, ale pak jí přece jenom vypovím o naší včerejší hádce, o tom, že nic nezvládám a o tom, že jsem utahaná jako pes.
„Nechápu, proč si to vy dva tak komplikujete!“ řekne nakonec.
„Jak to myslíš?“
„Podívej, ty vyděláváš spoustu peněz, Martin vydělává spoustu peněz a ani jeden nemáte čas všechno stíhat.“
„No a?“
„Opravdu jsem si myslela, Sunny, že ti to pálí rychlej! Co takhle najmout si hospodyni?!“

Večer přijdu domů dřív než obvykle a dokonce se nechám dovézt Ianem. Mám v úmyslu vysvětlit Martinovi, že opravdu nejsem schopná všechno zvládat a že by asi bylo nejlepší přibrat do naší domácnosti člověka, který se bude o spoustu věcí starat a který bude obývat malinký byteček v přízemí.
Svezu se do křesla s pevným odhodláním vyčkat, než můj miláček dorazí. Jenže záběr posledních dní si vybere svou daň a já během chviličky usínám.

„Probuď se, Sunny!“ třese se mnou někdo. „No tak, zlatíčko, otevři očička.“ Zamžourám proti světlu a kouknu rovnou do tváře Martinovi.
„Co se děje?“ nehodlám ani trochu přemýšlet, proč mě nenechá spát. Spát!!! Ano, zavřít oči a spát!
„Ne, Sun, zůstaň vzhůru! Prosím!! Jenom chviličku...“
Narovnám se v křesle a pokouším se udržet oči otevřené. Kouknu na hodinky. „Tři ráno! Asi tě zabiju, Martine, že mě budíš!“ On se jen zazubí. „Kde jsi vůbec byl tak dlouho?“ zajímám se, když vidím, že ještě má na sobě oblek.
„S Royem v Dark Rocku,“ osvětlí mi tu záhadu.
„Nějací kamarádi, ne?!“ hrabu se nahoru a pokouším se vstát. Hodlám se přesunout do postele, z křesla jsem celá rozlámaná.
„No když on tě Roy zná nejlíp.“
„Takže vy jste se na mě zase domlouvali, co? Jako vždycky, že se já husa hloupá divím! A na copak jste přišli, páni tvorstva?“ jsem sarkastická až hrůza. Supím si to ke schodům.
„Najmeme si hospodyni!!!“ vítězoslavně rozhodí rukama a chytí mě na prvním stupni.
Chvilku na něj koukám jako z jara a on se výborně baví.
„Přesně to samý jsem ti chtěla navrhnout taky!“
Zasměje se a strhne mě k sobě do náruče. Nemám v úmyslu se bránit ani když mě nese nahoru a nepochybně směřuje do ložnice. Přece jsem tam chtěla, tak se aspoň nemusím sama namáhat po schodech. Jenže když mě potom začne líbat a svlékat mi oblečení, jsem už svolná míň.
„No tak, Marťo! Dneska ne! Ráno musíme vstávat a já jsem opravdu unavená!“
„Je vidět, že tu hospodyni opravdu potřebujeme,“ směje se mi drze do očí.
„Proč?“
„Protože zítra je neděle...!“

Koukám na sebe do zrcadla už pěkně dlouho. Přemýšlím, jestli osoba, kterou tam vidím, jsem opravdu já. Moc si nejsem podobná! Musím přiznat, že na tuhle akci se mi nechce, koho by to taky bavilo! Velký dobročinný ples v hotelu Hilton. Bude tam spousta lidí, kteří o naší hudbě nemají ani ponětí, ale protože se poslední dobou objevujeme celkem často na titulních stránkách, musíme tam být! Alespoň tenhle důvod nám sdělil Simon. Jiná pravda je, že právě my držíme 4Stars nad vodou a Fielding si od naší účasti slibuje získání nových koní. Nechápu sice, jak na to přišel, ale nemíním se tím zaobírat. Asi by mi to naši povinnou účast ještě víc znechutilo.
Na sobě mám červené šaty ze splývavé látky dlouhé až na zem, s krátkou vlečkou. Kolik bych si mohla tipnout, že bude lidí, kteří mi ji během večera přišlápnou? Na ruce mi vizážistka natáhla sněhově bílé rukavice nad lokty a na krk připnula jemný náhrdelník z bílých korálků. Uprostřed na řetízku z malinkých kamínků visí ještě jeden větší a ztrácí se ve žlábku mezi mými ňadry. Vlasy mi kadeřnice vyčesala do složitého drdolu a ozdobila drobnými bílými kvítky nevěstina závoje. I kosmetička se na mě vyřádila. Sice dodržela můj požadavek jemného a střídmého nalíčení, ale přece jen mám pocit, že ze zrcadla na mě kouká někdo úplně jiný.
Brzy se otevřou dveře a do místnosti vstoupí Lisa. Ona zvolila lehounké téměř vílí šaty v kombinaci pastelově růžové a zelené barvy. Na boku mají zajímavý rozparek a svůdně odhalují ramena i záda. Už jsem si zvykla, že jí sluší skoro všechno, ale tohle je naprosto úžasné!
„Liso! Ohromně ti to sluší!“ vydechnu. Taky bych jednou chtěla vypadat jako ona!
„Tedy Sunny! Otoč se!!“ pobídne mě. Předvedu ukázkovou piruetu. „Vypadáš jako královna!!!“ vykřikne.
„Ale nech toho...,“ ohradím se, jen nemůžu popřít, že její uznání mě potěšilo. Ráda bych mu věřila!
„Vážně, Sunny! Počkej, až tě v tomhle všichni uvidí! Martin by si měl sebou vzít přinejmenším vzduchovku, aby mohl odhánět zástupy chlapů, co se k tobě pohrnou! A já tam vůbec nemusím chodit!“ gacne si na židli.
„V tom případě nejdu taky!“ udělám to samé. V tom někdo zaklepe na dveře a do místnosti vejde náš řidič Benjamin.
„Promiňte, slečny. Chtěl jsem jen upozornit, že je nejvyšší čas vyrazit.“ Ano! Je nejvyšší čas. Nejvyšší čas sednout do limuzíny a projet Londýnem až k Hiltonu, sejít se tam s Martinem, Tonym, Royem, Joem, Jeremym a Simonem a celý večer se bavit. Nebo to aspoň předstírat. A před tím utratit spoustu peněz v tomhle salonu, který z nás na pár hodin stvořil dámy z vyšší společnosti. Všichni ti lidé, kteří kolem nás od oběda běhali, věděli, že tahle iluze skončí dřív, než bys řekl švec, ale přesto se snažili, abychom na pár hodin dělali výborný dojem. Je pravda, že jsem zvědavá, jak budou vypadat kluci, ale přece jenom od nich můžu čekat pouze smoking. Co jiného na takovou slávu? Jenže dřív jsem nikdy neměla příležitost. Martina sice v obleku vídám denně, ale tohle je přece jenom něco jiného.
Scházíme s Lisou k autu, ale boty na vysokých podpatcích nepříjemně kloužou na namrzlých schodech. Ještě dostaneme záchvat smíchu, jak budeme vypadat, až se v tomhle oblečení složíme k zemi!
V limuzíně se držíme za ruce, jako bychom jely na popravu. Vím, že ani Lise se na ples nechce, nikdy neměla ráda oficiální příležitosti, což se ovšem nedá říct o její zálibě v krásných šatech. Vím, že ty, co má na sobě, by si klidně vzala i jen tak na večeři.
Vůbec je zajímavé, jak se náš život změnil za ty tři roky. Limuzína, řidič, bodyguard. Najednou mi to připadá zbytečné a přehnané. Jenže stejně dobře vím, že to není pravda. Dala jsem se na válku, a tak musím bojovat, i když to nejsou všechno právě ty nejčistší metody. Chtěli jsme dosáhnout něčeho jiného, než jen hrát po klubech. Chtěli jsme na turné, chtěli jsme tisíce fanoušků. Teď to všechno máme a musíme z toho odvádět daň v podobě minimálního soukromí, ohrožení vlastní bezpečnosti a nutnosti účastnit se podobných akcí. Navíc jsem zvědavá, co novináři udělají z toho, že napřed přijedou kluci sami a potom my s Lisou. Určitě budou psát o ochladnutí vztahů mezi mnou a Martinem. Kdyby tak věděli, že všechno je právě naopak.
Mám pocit, že ho miluju den ze dne víc a víc. Žijeme si ve svém domě spokojeně a šťastně. Najednou máme pro svou lásku čím dál víc prostoru a taky toho řádně využíváme. Jediné, co mně mrzí, je skutečnost, že se dosud nevyslovil co se týče budoucnosti našeho vztahu. Tři roky a půl by mu na rozmyšlení mohly stačit, ne?
„Už zase přemýšlíš, Sunny?“ vytrhne mě z myšlenek Lisa.
„Jo, už zas,“ usměju se na ni.
Vyšle ke mně smutný pohled. „Mně se tam vůbec nechce! Co kdybychom se na všechno vykašlaly a jely do Dark Rocku?“ navrhne. Vyloženě skvělý nápad!
„Jenže my tam musíme! A co by tak asi kluci řekli, kdyby tam museli tvrdnout sami?“ snažím se v ní probudit trošku soucitu a svědomí.
„Já vím, máš pravdu,“ uzavře prozatím naši debatu, stejně už zastavujeme před hotelem. Benjamin vystoupí a otevře dveře u auta. Oběma nám pomůže vystoupit. Když se venku objevím já, hned začnou cvakat fotoaparáty a blesky vytvoří iluzi bílého dne. Na tohle si asi nezvyknu nikdy! Jeden, dva fotoaparáty klidně, ale tohle je moc! A teprve až zítra uvidím titulky v novinách, to bude radost! Na druhou stranu už jsem si zvykla přečíst si ty žvásty a hodit je do koše bez reakce. Stejně to nemá žádný smysl, budou si pořád psát, co chtějí.
„Něco ti povím,“ nahne se ke mně Lisa, ale pořád se nepřestává usmívat. Je dokonalý profesionál. Od té doby, co se stará o naši finanční stránku, spolu s kamarádem právníkem Donem tvoří výborný manažerský tým a s Tonym jsou pořád nerozlučná dvojice, je ve středu zájmu novinářů taky. „Jestli tady ještě nebudou, Tony si to pěkně schytá!!!“
Zmizíme za dveřmi a tím unikneme i dotěrným objektivům. Vejdeme do sálu, kde je už určitě většina hostů. Marně mezi nimi hledáme někoho ve svém věku, nebo aspoň někoho z té naší šestky.
Prvního zahlédneme Simona a hned se k němu vrhneme. Chvilku na nás kouká, než se vzpamatuje.
„Jste to vůbec vy?“ vysouká ze sebe nakonec.
„Ne, jsme naši duchové!“ nevrle do něj strčí Lisa. Ráda by našla Tonyho. „Kdo tu s tebou ještě je? Nebo spíš, kdo ještě chybí?“
„Jsme tu všichni. Fakt! Ale kde přesně se ti vaši dva holoubci nacházejí, to opravdu nevím. Zkuste bar, nebo stoly s občerstvením, tam je, myslím, pravděpodobnost výskytu nejvyšší.“ Je fakt, že má bystrý úsudek, nebo mu spíš výborně fungují podmíněné reflexy.
Jdeme se tedy podívat doporučeným směrem. Orchestr na podiu vyhrává valčíky a na parketu se už dokonce tančí.
„Sunny, pojď si zatancovat!“ chytí mě za ruku Roy. No jistě, Roy! Páni, vypadá ve smokingu naprosto úžasně!
„Ale my chtěly najít Martina a Tonyho,“ snažím se mu vysvětlit.
„Jen běžte, děti,“ shovívavě nás postrkuje Lisa. „Však já je najdu sama.“ Otočí se a odejde.
Roy mě vede na parket a já mám co dělat, abych si dala dostatečně pozor na vlečku. Že jsem se nechala přemluvit!!!
„Nechceš si to nějak... zvednout?“ ukáže Roy na můj problém. Skvělý nápad! Trošku si látku přitáhnu k tělu. To už mě ale Roy drží pravou rukou pod lopatkou a levou svírá mou dlaň. Jeho je příjemně teplá a suchá. Zvednu k němu oči a pokusím se usmát. Ze všeho nejvíc mě ale zajímá, jak dlouho mi bude trvat, než se sesunu k zemi! „Úžasně ti to sluší, Sunny!“ pochválí mě.
„Tobě taky,“ špitnu a upřu zrak na jeho rameno.
Kroužíme sálem a já musím uznat, že Roy je muž mnoha umění. Je výborný tanečník! Na okamžik nás vyruší fotograf a my se mu společně zazubíme do objektivu. Dávno naučený úsměv, který občas spíš bolí. Usmívat se na lidi, na které bych se nikdy v životě ani mile nepodívala, kdybych je potkala při jiné příležitosti.
Uvědomuju si Royovu dlaň na svých zádech a donutí mě to vzpomenout si na poslední dobu. Dá se říct, že on se nezměnil. Pořád mívá období, kdy je s ním veselo, má dobrou náladu a hýří vtipem. Ke mně se chová jako k dobré kamarádce a všichni jsme spokojení. Jediné, o čem se nebavíme, jsou jeho známosti. Je to sice už dávno, co si předsevzal najít si někoho na stálo, ale zatím se tak nestalo.
No a potom se najednou všechno obrátí. Je nevrlý, nikdo na něj nesmí skoro ani promluvit a ke mě vysílá zoufalé pohledy. Jenže jakýkoli můj pokus o rozhovor naprosto bojkotuje. Jak se v něm člověk může vyznat?!
Nemám tušení, jak dlouho spolu tančíme, když nám někdo zastoupí cestu a poklepe Royovi na rameno.
„Promiň, kámo, ale rád bych se přivítal se svou přítelkyní,“ uslyším důvěrně známý hlas a zvednu k jeho majiteli zrak.
„Ahoj, lásko,“ přivlastní si mě a Roy se ztratí. „Jak se cítí královna plesu?“ zašeptá mi do ucha.
„Nevím, neviděla jsem ji,“ odpovím a přitisknu se k němu víc.
„A dívala ses dneska do zrcadla?“
Nechám se jím unášet a poslouchat lichotky, které se mu snažím taky oplatit. Ovšem v mnohem menším měřítku. Znovu se k nám vrhne fotograf a tím mě přestane tanec bavit. Odejdeme z parketu mezi ostatní hosty a jdeme si pro něco k pití. Cestou nás zastaví několik lidí, aby se s námi pozdravili, ale většinou nás přehlíží, což mi momentálně vyhovuje. Opravdu tu není moc přítomných našeho věku, spíš starší, kteří mezi sebe rockery nikdy nepřijmou. Všechno je to omyl!
Kde jinde by bylo možné najít ostatní, než u baru. Kluci na mě chvilku koukají, než ze sebe vysypou další lichotky.
„Dejte s tím pokoj! Vždyť to ani nejsem já!!“ protestuju a u číšníka si objednám džus. Nemám zájem se tu ještě ke všemu opít! „Do kdy tu musíme vydržet?“ zjišťuju u Simona. Tedy aspoň si myslím, že ten člověk za mnou je on, ale spletla jsem se. Na otázku mi tedy nikdo neodpoví.
Najednou vidím, jak se tu všichni ostatní výborně baví. Lisa se směje vtipům, co jí vykládají Jeremy a Joe, Tony diskutuje s nějakým mně neznámým klukem o málo starším než my a Roy a Martin si vysvětlují něco o elektronice. Čert aby jim rozuměl. Jediný, kdo tu chybí, je Simon, ale vsadím se, že se brzo objeví. Je zajímavé, jak držíme pohromadě. Jsem jim za to hrozně vděčná. Všem.
„No tak, Sun, uvolni se trošku,“ šťouchne do mě Martin. Koneckonců má pravdu. Přece si nenechám zkazit večer. Nechám si přinést skleničku martini a hned potom jdeme zase tančit. Tentokrát sice s Joem, ale taky to stojí za to. Hrají zrovna tango a on se mnou smýká sem a tam. Chybí nám jen růže v ústech. Smějeme se tomu docela dost a já už si vůbec nevšímám, že nás opět někdo fotí.
„Promiňte. Smím prosit?“ zarazí nás někdo a já se podívám kdo. Je to nějaký blonďatý manekýn, vůbec ho neznám. Joe by ho určitě nejradši poslal někam hodně daleko, ale tady si to nedovolí. Proto mu ustoupí a já to holt budu muset přetrpět.
„Pozoruju vás celý večer,“ začne konverzaci. Zřejmě bude hodně inteligentní! „Člověk by nevěřil, jakou krásu může potkat na takovém nudném dobročinném plese.“
„Opravdu? Člověk nemůže uvěřit spoustě věcí. Jako třeba, že se tu ocitne!“ prohodím k němu a musím svůj sarkasmus hodně krotit.
„Myslím, že naše rocková scéna postrádala takovou osobnost, jako jste vy. Rozhodně jste zčeřila vody. Taková krása se hned tak nevidí!“ Hodlá mi lichotit ještě chvilku, nebo už mě konečně propustí? Odporně se mu potí ruce!
Kde je Roy??? Vždycky mě zachraňoval a teď mě tu nechá on i Martin!!! Určitě do sebe lijí gin a na mě se vykašlali!
„Mohl bych vás někdy pozvat na večeři?“ slyším zas. On se mi ani nenamáhá představit a už mě zve na večeři? Kdo si vůbec myslí, že je?! A proč neřekne někdo jiný 'Promiňte. Smím prosit?'
„Promiňte! Rád bych si zatančil se svou přítelkyní,“ poklepe mu konečně na rameno Martin a já jsem vděčná, že se nemusím vymlouvat.
„Kdes byl tak dlouho?!“ vyčtu mu, když zase tančíme.
„Sunny, proč mi to děláš?“ odpoví mi otázkou. Nechápu ji. „Vypadáš tak strašně úžasně, určitě jsi to udělala schválně! Dovedeš si představit, jak žárlím?“
„Ty žárlíš?“ nemůžu uvěřit, že to přiznal. „Nechal jsi mě jít tancovat s Joem a potom tady s tím a vůbec jsi mě nehledal!“
„Joe je mi jedno, jeho znám, ale tamten mi vadil docela dost. Proč jsi s ním tančila?“ zeptá se vyčítavě, ale jen mírně. Rozhodně nemáme ani jeden potřebu teď se tu hádat.
„Copak jsem chtěla? Joe mě tu s ním nechal! Ale víš co? Nebudeme se tím už zabývat, jo?“ nabídnu smír.
„Srdíčko,“ řekne jen a já vím, že je všechno v pořádku. Miluju ho!

Ostatně Martin se tento večer musí smířit ještě několikrát, že budu tančit s někým cizím. Nejhorší jsou ti staří páprdové, kteří obcházejí všechny mladé holky v sále. I Lisa si tím projde. Vlastně jak to myslím i Lisa? Ona především!! Jenže ona se s nimi dovede vypořádat podstatně rychleji a s neuvěřitelnou grácií.
„Představte si,“ přižene se Jeremy k nám, „na parketě se nějakej ožralej radní rozčiluje, že mu už nechtějí nalít a řve na svou ženu, že je stará blbá kráva!“ směje se.
„No a pak kdo dělá ostudu, že? My to rozhodně nejsme,“ ulevím si. Myslím, že získat pro nás pozvání muselo dát Fieldingovi řádně zabrat.
Tenhle incident nás zbaví i posledních iluzí. Zjistíme, že všichni ti naškrobení límečkáři jsou ve své podstatě daleko horší, než my. A teprve ty nadřazené dámy na toaletě, které si nás měří od hlavy až k patě asi proto, že nejsme stejně otylé jako ony. Ale přesto většina z nich má podstatně vyzývavější šaty, než já a Lisa.
„Co to s nima je, Liso? Nemám ráda, když si mě někdo takovým způsobem prohlíží!“ svěřím se své kamarádce.
„Sunny, já se z tebe vážně jednou zcvoknu! Copak ty se opravdu nikdy nepodíváš do zrcadla? Jsi tu nejhezčí a ty babizny prostě závidí!“ Víc to nehodlá komentovat a vyrazí zpět do víru zábavy.
Je pravda, že teď po půlnoci je podstatně příjemnější tu pobývat. Většina lidí se pod vlivem alkoholu začne chovat podle své opravdové nátury a zapomene na zásady společenského chování. Orchestr začal hrát už i jiné kousky, než jen valčíky, waltzy, slowrocky a tanga. Z parketu se teď už nehnu vůbec, kluci se u mě střídají jako na běžícím pásu. S každým z nich si zatancuju víc než dost, jen Martin si dává pozor, abych dlouho nebyla s nikým cizím. Musím se smát jeho starostlivosti. Novináři si teď můžou napsat, co chtějí, já budu stejně vědět, že mě miluje a nikdy na to nezapomenu.
Po jedné hodině ráno se sál začíná vylidňovat, ale nám se najednou nikam nechce. Užíváme si luxus tohoto večírku. Že je dobročinný? Tak leda pro hosty! Podávají se tu nejvybranější lahůdky a prvotřídní pití.
„Nedáš mi košem, Sun, že ne?“ vyruší mě a Tonyho Roy.
„To víš, že ne,“ usměju se na něj. Vezme mě do náruče a vteřinu vyčká na takt.
„Dneska ti to ohromně sluší,“ polichotí mi.
„To jsi mi tento večer řekl už nejmíň desetkrát,“ směju se. Opravdu se mnou dnes nemluvil na jiné téma.
„Však je to taky pravda! Nezbývá mi nic jinýho, než Martinovi závidět!“
„Ale no tak, Royi! Nech takových řečí,“ pomalu zvednu oči, abych se mohla podívat do těch jeho. Ale to, co v nich vidím, mi klidu vůbec nepřidá, spíš ubere.
„Kdybych si tenkrát pospíšil, Sunny....,“ nedořekne.
„Jak pospíšil, kdy?“
„Půjčíš mi moje zlatíčko, Royi?“ přimíchá se nám do hovoru Martin v ten pravý čas. Neumím si vybrat, jestli chci slyšet odpověď na mou otázku, nebo ne.
Orchestr hraje pomalé kousky a my teď nekroužíme sálem, ale jen na místě. Martin mě objímá oběma rukama. Hlavu má skloněnou k mému rameni.
„Víš, že tě miluju?“ zeptá se mě najednou.
„Nevím, neřekl jsi mi to už strašně dlouho.“
„Hm... poslední dobou jsem tě zanedbával, je mi to jasný. Ale za čtrnáct dní doděláme tenhle projekt a já si vezmu na půl roku volno, jo? Pojedu s váma na turné a pak si v létě zajedeme na pořádnou dovolenou. Jenom my dva. Co ty na to?“
Usměju se na něj. „Že tě miluju!“ Má pravdu. Poslední rok se honí víc, než je zdrávo. Odtud pramenily všechny ty články o konci našeho vztahu. Žádný novinář nechtěl pochopit, že Martin tráví veškerý čas nad projektem nového leteckého motoru a proto s námi nemůže jezdit na turné. Pár kratičkých dnů, co jsme byli jen spolu, to nemohlo vynahradit. Jenže on byl zavázaný své společnosti za možnost dostudovat a vlastně i za tuto příležitost.
No a pokud mám vylíčit, v čem všem mě zanedbával, musím vzpomenout i naše soukromé chvilky. Hm... moc jich nebylo. Jenže pokud je Martin tak zaměstnaný, nejsem já o nic míň, takže na tom máme oba svůj podíl viny. Kdy vlastně naposled...? Ani si nemůžu vzpomenout. Copak jsme tak staří, nebo tak zaměstnaní, abychom přišli i o tuto součást života?
Přes jeho rameno zahlédnu Roye, jak nás pozoruje. Je mi ho strašně líto. Sedí tam na židli a je sám. Co mám jenom s tebou udělat, Royi?! Zvednu pár prstů a zamávám mu. Jsem si jistá, že moje gesto viděl, ale nereaguje. Jen na nás pořád zírá. Martin mě vezme pod rameny, zvedne do výšky a zatočí se se mnou.
„Miluju tě, Sunny!“ zakřičí. Je nás tu pár posledních hostů, tak co? Neřekl nic, co by nikdo z nás nevěděl. Jen Roy se zvedne a odejde. Ale brzy na něj zapomenu, když mi Martin zašeptá: „Pojedeme domů, zlatíčko?“ Přikývnu. Ještě nám chvilku trvá, než se se všemi rozloučíme. Roye se ani nesnažím hledat, určitě je už venku.
Počkáme za dveřmi, než přijede Benjamin s naším autem, abychom nemuseli do té zimy. Dokonce začalo sněžit.
„Jdete pryč?“ ozve se nám za zády. Otočím hlavu k Royovi. Má už červené oči, určitě toho vypil víc, než je zdrávo.
„Vezmeme tě domů. Pojď, Royi. Nenechám tu kamaráda,“ zve ho Martin.
„Ne, dík,“ zatváří se nevrle.
„Neblbni!! Vždyť se sotva držíš na nohách!“ trvá na svém můj miláček.
„Mám tu společnost!“
„Myslíš tu flašku whisky? Vykašli se na chlast, nemá to cenu,“ snažím se ho taky přemluvit.
„Že to nemá cenu? Neříkáš mi žádnou novinku! Můj život nemá cenu! Nikam to nevede a ty se tu se mnou ještě otravuješ! Máš svýho chlapa, tak si mě vůbec nevšímej!!“ vyjede na mě a já nejsem schopná nijak reagovat.
„Tak dost!“ dojde Martinovi trpělivost. „Zavři hubu a jdeme! Seš ožralej! Hodíme tě domů a ty se ze všeho vyspíš.“ Aby dokázal, že svoje slova myslí vážně, vezme jednou rukou Roye za límec a druhou mě za loket a vede nás k autu.
„Napřed Feltham, Benjamine!“ oznámí našemu řidiči zatímco pěchuje Roye dovnitř. On se už moc nebrání a taky nemluví.
Chvilku trvá, než dojedeme před Royův dům. Tedy spíš domek. Je malý, má jen tři pokoje, ale jemu to stačí. Vlastně proč by nestačilo? Je sám, do třetího pokoje si nastěhoval bicí soupravu a cvičí tam. Jen sousedi ho asi nemají moc v lásce.
„Vydrž, Sunny, jen ho dotáhnu do postele,“ nechá mě Martin na chvíli samotnou. Rozhodně nemám v úmyslu jít s nimi, v lodičkách a s vlečkou by se mi ve sněhu moc dobře nešlo.
Zamrzí mě, že mi Roy neřekl ani ahoj. Co se to s ním děje, proboha? A kde je Martin takovou dobu?
„Mám se za nimi zajít podívat, slečno?“ otočí se na mě Benjamin.
„Už byste taky rád domů, co?“ Je mi to jasné. Doma má ženu a dvě děti. Určitě mu není moc příjemné trávit tu s námi poslední hodiny dnešní noci.
„To je v pořádku, slečno. Já jsem moc rád, že můžu u vás pracovat.“
„Nepovídejte....,“ chce se mi vyzvědět proč.
„To víte, že ano. Asi bych to neměl říkat,“ zasměje se, „ale nejste moc nároční. Sem tam na nákupy, sem tam na návštěvu. Potom odjedete na měsíc pryč a já jen ziglím auto.“
Zasměju se taky. Vlastně má pravdu. Ale peníze se mají točit a jeho rodina z těch našich aspoň bude mít užitek.
„Doufám, slečno, že jsem se vás nějak...“ nedořekne.
„Nedělejte si starosti, Benjamine. To je v pořádku. Jsme s vámi spokojení.“
„Děkuju, slečno.“ Nemohl by si tu slečnu nechat od cesty?!?
„Já děkuju.“ Konečně vidím Martina, jak vychází z Royova domku. Vypadá nějak divně.
„Taky se chovám jak debil, když se napiju?“ ptá se hned, jak nastoupí.
„Někdy,“ utáhnu si z něj. „Co se stalo?“
Mávne rukou. „Nemá cenu to rozebírat!“ No asi se s tím budu muset smířit.

Když dojedeme domů, rozloučíme se s Benjaminem a Martin ještě vytáhne z peněženky nějakou bankovku.
„Mimořádná prémie!“ strká mu ji do kapsy u saka.
„Děkuju, pane,“ sklapne podpatky.
„Už je nad ránem, Benjamine, mohl byste si tu přehnanou slušnost nechat od cesty,“ plácne ho po zádech. „Zítra nemusíte chodit, stejně se asi dlouho nevyhrabeme z postele.“ Víc už se s ním nebaví, protože se otočí na mě.
Jdeme po schodech nahoru a já si musím zvednout sukni, abych se nezabila. Martin mě pohladí po bocích. Jeho dotyk je tak strašně příjemný!
Dorazíme do ložnice a on sebou ještě v oblečení bací na postel.
„Sunny, ty v těch šatech vypadáš opravdu neskonale nádherně! Kdo ti poradil tu barvu? Víš, když jsem tě v nich uviděl, vzpomněl jsem si na My Fair Lady. Znáš ten muzikál? Jak je tam Audrey Hepburnová na tom plese, vypadá jako princezna. Sice měla šaty trochu jiný, ale ty jsi mi ji připomněla. Jsi ještě krásnější.“
„Vy mi dneska všichni tak lichotíte, že tomu snad začnu věřit,“ směju se. Ale všimnu si jeho pohledu. Ten znám a vím, co bude následovat.
„Proč si nevěříš?“
„A proč bych měla, Martine? Nikdy o mě nikdo nestál, dokud jsi nepřišel ty.“
Vstane a pomalu se ke mně blíží. „Aby ses nepletla!“ řekne jen a pak se zakousne do jedné mé rukavičky. Zuby ji stáhne a následuje i druhá.

Mimořádně se probudíme skoro zároveň. Martin má zase přese mě přehozenou nohu a já se v jeho náruči úplně ztrácím.
„Dobré ráno, polštářku,“ zakření se na mě. Ten polštářek přesně trefil!
„Dobré…. Nemohl bys mě pustit?“
„Ne!“ odpoví jednoduše a ještě víc mě k sobě přitiskne.
„Tak to je dobrý! Jen si nejsem jistá, že tě nepočůrám,“ pokouším se vyhrožovat, ale zdá se, že mi to není nic platné.
„V tom případě se přesuneme na tvou půlku postele!“
Jenže se rozezní zvonek a já musím vstávat. Lucy má dneska taky volno a odjela za svou rodinou. V rychlosti na sebe hodím župan a seběhnu ze schodů. Kukátkem zkontroluju, kdo je za dveřmi. Lisa!
„Asi ho zabiju, Sunny!“ začne bez pozdravu a hned se hrne do obýváku, kde se složí na gauč. Je ubrečená, to je vidět.
„Co se stalo?“
„Jak jste odjeli, dal si ještě nějaký pití a začal být divnej. Tak jsem chtěla, abychom taky jeli domů a on najednou že ne. Že ho prej dusím! Chápeš to??? Já ho dusím!!!“ vytáhne kapesník a otře si nos.
„Dáš si kafe?“ přeruším ji na chvilku a ona jen přikývne. Odběhnu do kuchyně, ale pořád ji slyším.
„Tak jsem šla za Jeremym a chvilku jsme spolu seděli u stolu. Abych ho teda nedusila. Za chvilku přiběhl a vyjel na Jeremyho, ať mě nechá být! Tak se tam pohádali, div ne poprali!!! Vpadla jsem jim do toho a Tonymu oznámila, že jedu domů a pokud chce, může se přidat. Sice se chvilku zdráhal, ale když jsem šla k našemu autu, rozhoupal se teda taky. Casper nás odvezl a když jsme vystoupili, řekla jsem mu, že ho už nebudeme potřebovat, ale Tony na mě zase vystartoval, že ho platí on a on mu řekne, kdy může jít domů. Naštvala jsem se a šla spát, ale ještě jsem slyšela, jak auto odjíždí pryč. A Tony nikde! Nevrátil se doteď!!!“ brečí už nešťastně. Vůbec se jí nedivím.
„Nevěděla jsem, že Tony umí takhle vyvádět,“ řeknu si spíš pro sebe. Vždycky se mi zdálo, že by Lisu nosil na rukách, nikdy jsem ho neslyšela trošku ostřeji na ni promluvit. Oni se i hádali v klidu.
„Však to nikdy nedělal, Sunny,“ vzlykne. Na schodech se ozve zadupání a dolů seběhne Martin v trenýrkách a tričku. Podrbe se ve vlasech a kývne na mě a potom na Lisu. Vykulím na něj oči a pokrčím rameny. Co mám tak asi dělat?
Zatlačím ho do kuchyně a šeptem mu všechno vypovím. Obrátí oči v sloup jako vy s tím naděláte! Zase se ztratí a já ani nevím kam.
„Na, Liso! Vypij si to kafe,“ nabídnu jí hrnek. Obejmu ji a vůbec nevím, co jí na to mám říct, jak ji utěšit. Brečí a brečí a brečí.
„Vy mě nemít...,“ ozve se zase od dveří. „Tony je u Jeremyho v bytě i se Simonem a Joem.“ Opravdu, my ho nemít, tak snad Lisa i přestane bulet!
„Ježíši!!!“ zaúpí. Martin se na nás dívá poněkud nechápavě. Posunky mu dám najevo, že Tony není v moc dobré společnosti lamačů dívčích srdcí a co si asi tak o tom Lisa může myslet.
„Ale, Liso, neboj. Oni tam jsou sami!“ pokouší se zachránit situaci. „Víte co? Udělejte něco k obědu a já je zatím dotáhnu všechny sem, jo?“ Zase odkluše oblíct se a za chvilku za ním zaklapnou zadní dveře ke garážím.
„Tak se dáme do toho, ne?“ zvednu se od Lisy. Ráda bych ji přivedla na jiné myšlenky.
„A máte tu vůbec něco?“ vzlykne zase.
Zasměju se. „To víš, že jo! Od té doby, cos nám navrhla hospodyni, máme pořád narvanou ledničku. Jenže dneska má Lucy volno, tak se musíme postarat samy.“
Chopíme se práce a než bys řekl švec, klokotá nám to v hrncích na plotně. K Jeremymu to Martinovi určitě bude chvilku trvat a než všechny ty ožraly naloží...

„Už jsou tu,“ otočím se ke dveřím. Lisa sebou trhne, ale ke vchodu se ani nepodívá. Myslím, že se mezi nimi stalo ještě něco, co mi nedokázala říct. Přece ho obě známe moc dobře, abychom věděly, že takováhle roztržka neznamená zase tak moc.
Do kuchyně první vletí Simon.
„Tak, holky moje,“ šveholí hned, „copak jste nám uvařily?“ Plácnu ho přes ruku, aby nechal hrnce na pokoji.
„Kde je Martin?“ zjišťuju, když se zatím nikde neobjeví.
„Jel ještě pro Roye.“ S Lisou se na sebe podíváme, že jsme ráno opravdu netušily, že budeme chystat oběd pro osm lidí. A tak přihodíme ještě misku zeleniny do hrnce k masu. Tedy spíš už je to teď zelenina s masem. K tomu těstoviny, musí se spokojit s málem.
Tony za námi vůbec nepřišel, usadil se v křesle a zarytě mlčí. Určitě se mu sem moc nechtělo. Zato Joe je ve výborné náladě a obě nás baví. Vypráví nám spoustu vtípků a ne vždycky zrovna slušných.
Netrvá dlouho a Martin se vrátí i s posledním členem téhle sebranky. Roy je zelený a vypadá to, že každou chvilku bude zvracet.
„Jestli máš touhu podívat se na obsah svýho žaludku, tak se odstěhuj nahoru do koupelny, jo?“ zavrčí na něj Martin. Zajímalo by mě, co se mezi nimi v noci, nebo dnes stalo, ale asi mi to neřeknou. Znovu žasnu nad Martinovou povahou. Je vidět, že se na Roye hodně naštval, ale přece jenom ho přiveze k nám mezi ostatní.
„Bez obav, mám fyzičku,“ odpoví mu Roy jakoby nic, ale já to prostě mezi nima cítím!
Za moment sedíme u velkého dubového stolu v naší jídelně. Na tuto část zařízení jsme obzvlášť hrdí, dalo nám docela práci sehnat přesně takový stůl, jaký jsme si představovali.
Z talířů se kouří a všichni, až na Tonyho, jídlo chválí. Vlastně to jsou jen těstoviny se zeleninou a trochou masa, ale asi jim to na žaludky vypláchnuté alkoholem pasuje.
Tony s Lisou se sobě navzájem vyhýbají, až mám pocit, že jim musíme pomoct malou pubertální lstí.
„Liso, je mi nějak těžko,“ otočím se na kamarádku. „Nemohla bys mi, prosím, skočit nahoru do koupelny pro pilulku?“ Vysvětlím jí ještě, kde má hledat a to tak, aby tam strávila co nejdelší dobu. Pro jistotu jí ještě naložím pár talířů, aby to vzala přes kuchyň.
Stejnou fintu použije Martin u Tonyho, akorát s tím rozdílem, že se s nádobím nemusí obtěžovat. Chvilku čekáme, co se z toho vyvine.
„Víš co, Tony? Trhni si nohou! Sbohem!!!“ práskne nakonec Lisa dveřmi a Tony se vrátí k nám. Hm... tak tohle se nám nepovedlo! Nechce nám vůbec říct, co se stalo a za malou chviličku taky mizí.

přidáno 21.12.2007 - 14:37
díky za pokračování... vyhlížela jsem ho už pěkných pár dní... prostě super ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sunny a spol. - kapitola osmá : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Sunny a spol. - kapitola devátá
Předchozí dílo autora : Sunny a spol. - kapitola sedmá

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku