Jed

Nevěřícně brejlím na kus dřeva, co mi trčí z těla. Ještě se chvěje. Jeho rychlost byla příliš velká a jeho přítomnost naprosto nečekaná. Nikdo mě nevarovat a ten špalek mi ani neposlal navštívenku. Zapejkám na krvavou skvrnu, jež se mi vpíjí do látky. Rozšiřuje se do všech stran a nic jí nezastaví. V dlaních si schovám vražedný nástroj, ale bojím se ho vytáhnout.
Amorovo hihňání mi rve uši.
Ten baculatej zmetek si našel terč už i ve mně. Díky letité praxi trefil střed mistrovskou elegancí. Bravo, mistře, to se vám povedlo. Bolí to jak prase a nezmůžu se ani na volání o pomoc.
Proč já?
Naháčův šíp mi v srdci provrtal tunel, do kterého se začíná valit prudký jed. Tahle nevítaná řeka si bude razit cestu do zbytku mého těla a já jí tak dokonale podlehnu.
Bezva.
Hajzl se tam nahoře pořád směje a dělá kiš kiš. Naser si, blbečku, mě jen tak nedostaneš. Krev odkapává na zem v pravidelném rytmu a já si tak svým výrokem přestávám být jistá. Srdce, které až do teď energeticky pulzovalo, zpomaluje. Asi to nedám.
Kruci.
Je mi zima, ale zároveň cítím teplo jedu, jenž se mi rozlévá do žil. Tu tolik opěvovanou nákazu cítím už i v konečcích prstů. Dochází mi dech, slábnu. Přestávám vzdorovat a poddávám se účinkům jedu. Stojím tu, dívám se na Tebe a na rtech mi visí věta:
Miluju Tě…