přidáno 18.05.2011
hodnoceno 1
čteno 966(7)
posláno 0
Nevím přesně, jak dlouho jsem byl mimo sebe. Hlavou se mi honily vzpomínky na domov, rodinu a moji Terezku. Znovu jsem procházel naší vesnicí a zdravil jsem všechny sousedy. Jakmile jsem však došel ke kapličce, najednou byla všude tma a já cítil strašnou bolest po celém těle. Nevěděl jsem, jestli jsem mrtvý a jsem v pekle. Nebo se mi podařilo získat na krátké okamžiky vědomí?
Jenže, jaký je rozdíl mezi peklem a tím, co se děje nahoře? Snad jen, že v pekle je v noci tepleji. Navíc, máte jistotu, že v pekle vás všude nečeká smrt a nemává na vás výsměšně kosou. Zato tam je to jiné. K nám Čechům se poslední dobou chovají strašně. Vlastně od té doby, co pár našich přeběhlo k Italům. Rakousko-Uhersko jim nevonělo. Bodejť by jo. Smrdí až na kost, ale dává to snad smysl, že oni mohou bořit monarchii a právě jejich kulky zabíjí jejich krajany. Nemůžeme přeci všichni k Italům. Onehdy jsem se bavil s jedním Brňákem. Prej tahle válka bude poslední hřebík do rakve staré monarchii. Když jsem ležel v kráteru a hledal jsem vodu, bylo tam i tělo v rakouské uniformě. Leželo na zádech a bylo pobodané od bajonetů. Tvář mělo bílou, jako křídy pana učitele Hořáska.
Když vypukla válka, povolali do zbraně všech pět jeho synů. Ještě než jsem se dostal na frontu, přišly mu zprávy, že dva z nich zabili. Jejich první boj byl jejich poslední. Když mi to řekli, nechápal jsem, jak je to možné. Dnes vím, že není na světě nic lehčího.
Když jsem tedy viděl tělo s křídově bílým obličejem a očima, které odrážely hrůzu posledních okamžiků jeho života, poznal jsem toho Brňáka. Měl pod nohama pohozenou láhev. Bohužel byla otevřená a všechnu vodu, ten božský dar, si vzala země, která pod údery granátu trpěla. Když mluvil o rakvi, netušil, že on sám ji nikdy mít nebude. Nepřijdou sem v čas, aby ho mohli pohřbít. A i kdyby, stejně ho jen zakopu pod zem s dalšíma klukama.
Všechno tohle mi drásalo hlavu, když jsem pozbyl vědomí. Nevím, jak dlouho trvalo, než se mi zase navrátilo, ale když se tak stalo, byl slunný teplý den. Ležel jsem velice nepohodlně, na kusu látky, kterému se ani neodvažuji říkat lehátko. Někdo mi navlíkl bílou plátěnou košili, staré otrhané kalhoty a vedle mě se povaloval párek dřeváků. Hodnotil jsem situaci. Byl jsem ve stanu, zřejmě v zajateckém táboře. Stan byl neprostorný a měl jsem ho jen pro sebe. Trochu mi ten luxus zvedl náladu. Oproti zákopům, to bylo posvícení. Nazul jsem si střevíce a rozhodl jsem se pro průzkum nejbližšího okolí.
Celý tábor se rozkládal na obrovské planině bez stromů a tráva zde rostla jen místy. Typoval jsem, že právě stojím uprostřed, ale ani na jeden konec jsem nedohlédl. Bylo zaviněno tím, že se jednalo opravdu o obrovskou plochu a druhý problém byla ztráta mých brýlí. Oči postižené krátkozrakostí mi umožňovaly vidět věci jen pár metrů ode mě. Zkusil jsem prohledat stan, jestli tam nebudou, ale bylo to zbytečné. Musel jsem doufat, že nějaké získám.
Znovu jsem tedy stan opustil. Nevěděl jsem přesně, kam bych tak mohl jít, proto se mi jevila nejlepší cesta, za nosem. Dovedla mou maličkost ke kuchyni. Byl to obrovský stan, ze kterého se linula příjemná vůně. Normálně by se člověku z toho zápachu zvedal žaludek, ale můj nutně vyžadoval příjem jakékoliv potravy. Pochválil jsem svůj frňák a zamířil do stanu. Všude se to hemžilo muži ve stejném, nebo hodně podobném oblečení, jako jsem měl já, proto jsem pochopil, že místní si na vaření nepotrpí a nechávají to raději na turistech. Přišel jsem k tlustému chlapíkovi, který zrovna krájel mrkev. Zřejmě to byl Ital, protože byl do hněda opálený a česky neuměl ani slovo. Pravda, mohlo se jednat o Srba, nebo někoho podobného, ale když začal křičet Italsky, bylo mi vše jasné.
Zřejmě mě právě zaregistroval, protože se na mě podíval a zatímco si mě měřil pohledem a jeho očka schovaná za vrstvou sádla jezdila po mé osobě a analyzovala, jeho ruce zabodly nůž do dřevěného prkénka a začaly se hadrem sušit a čistit. Když tohle všechno dokončil, houkl na mladíka, který právě házel zeleninu do kotlíku. Rychle mu něco italsky řekl. Na jeho tváři se tetelil úsměv. Když domluvili, plácl tlouštík kuchtíka po zádech a pokračoval v práci.
Mladík mě chvíli zkoumavě pozoroval, a pak už to nevydržel. „Jakube, což mě nepoznáváš? To jsem já, Vašek ze samoty!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Byl to opravdu on. Když jsem se pořádně podíval po kuchyni, zahlédl jsem další staré kamarády od nás, nebo ze zákopu. Slzy radosti se mi draly do očí. Objal jsem starého kamaráda a dalším přátelům jsem kývl na pozdrav.
Vašek se mě hned ujal. Byl o pár let starší než já a rozhodně byl pohlednější. Několikrát se i motal kolem Terezky, ale ačkoliv je starší, rozhodně není silnější než já, proto jsem mu vysvětlil, že se mi to nelíbí. Po pár pádných argumentech to pochopil. Nevyvolalo to mezi námi nepřátelství, ba naopak, naše přátelství to upevnilo. Vašek žil na samotě v lese. Byl synem hajného a nejmladší kořenářky v okolí. Od mala jsme si spolu hrávali, a když povolávali do války, dostali jsme dopis ve stejný den. Dokonce jsme spolu bojovali bok po boku, než Vaška při nějaké akci chytli.
Můj starý kamarád se mě ujal a domluvil mi místo v kuchyni. Zatím to nebylo nic moc. Měl jsem umývat nádobí. Říkal, že to je funkce, která mi stačí na přežití, ale že se v noci dá přijít k různým věcem, které zpříjemňují život.
„Všechno ti ukážu, kamaráde. Někdy mi přijde, že je to tady lepší než v zákopech. Místo v kuchyni je to nejlepší, co můžeš mít. Posílají nás kopat, nebo dělat těžké práce, ale v kuchyni je docela lehárko. Jen si to musíš umět zařídit. Navíc tady potkáš plno krajanů. Představ si, že několik stráží, co jsou tady, tvoří Češi. Jsou to většinou Pražáci, ale dá se s nimi dobře vyjít.“
„Díky Vašku. Ani nevíš, jak jsem rád, že tě vidím. Když mě dostali, vedli jsme zrovna útok a Petr s Vaškem Kovářem byli blízko mě. Nevím, jestli přežili. Nikde jsem je pak neviděl. Nedostali se sem?“
„Pokud vím, tak ne. Zatím jsem tady potkal pár kluků z Újezda a Dobrovic. Ale od nás jsme tu jen my dva a Alois Vešklík je u kopáčů, viděl jsem ho u výdeje jídla. Vypadá hrozně. Asi to tam nemají lehké.“
„Asi ne. Kdy nastupuju?“
„Až ti někdo řekne. Mám ve stanu místo, mého společníka někdo zabil. Našli jeho tělo před dvěma dny a zatím ke mně nikoho nedali. Můžeš se nastěhovat. Já to pak nahoře domluvím.“
Kývl jsem souhlasně hlavou a pokusil jsem se vyhledat starý stan. Jak jsem chodil po táboře, uvědomil jsem si, že nejsem v táboře zajateckém, ale ve vojenském ležení. Rovnou mě poslali do práce.
Tábor se rozprostíral těsně pod vrcholky Alp a všude byl příjemný vzduch, pokud tedy nepočítám místa, s větší koncentrací stanů. Odtud byl cítit zápach potu a dalších tělních tekutin. Zřejmě to byla přestupná stanice na frontu.
Po pár minutách jsem svůj starý stan objevil. Když jsem se do něj vsoukal, zjistil jsem ke svému úžasu, že jeho vybavení zmizelo. Můj křížek, co mi darovala máti i stříbrná krabička na cigarety byli pryč. Měl jsem vztek. Zloba mnou lomcovala a já dostal chuť někoho zabít. V návalu vzteku jsem došel k vedlejšímu stanu a nenápadně jsem nahlédl dovnitř. Byli tam! Dva Maďaři si prohlíželi mé věci a leželi na mé přikrývce! Rychle jsem se schoval a doufal, že si mne nevšimli. Zamířil jsem do kuchyně. Rychle jsem Vaškovi vše vylíčil a chopil jsem se nože. Přišlo však něco, co jsem nečekal.
„Nech to být. Teď se to řešit nebude. Časem to dostanem zpátky, ale teď by to byla sebevražda. Jak jsem řekl, večer se dá přijít k různým věcem. Jen musíš vědět, jak.“
„Když o tom mluvíme, nevíš, jestli se dají někde sehnat brýle, jsem bez nich slepý, jak kotě.“ Doufal jsem, že neřekne, že večer se to sežene, protože jsem je potřeboval hned. „Myslím, že u doktora by to šlo. Zavedu tě tam.“

ikonka sbírka Ze sbírky: Za císaře pána!
přidáno 08.09.2013 - 20:39
Franz Josef říkal: Jsem tu proto, aby můj lid byl uchráněn před politiky a bankami.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Za císaře pána! (2) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Pod křížem Templářů- Kapitola 13
Předchozí dílo autora : Za císaře pána! (4)

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku