přidáno 17.05.2011
hodnoceno 0
čteno 1462(5)
posláno 0
Procházel jsem mezi stany a dostával jsem ze sebe adrenalin. Mé tělo se pomalu uvolnilo a mysl se vyjasnila. Zároveň jsem si začal uvědomovat bolest na hrudi. Byla čím dál větší a velice mě vysilovala. Navíc mě zalila horkost a v puse se mi rozprostřela Sahara. Ušel jsem ještě několik kroků a pak se mi zamotaly nohy. Válel jsem se na zemi a celé tělo mě rozbolelo. S vypětím všech sil, dostal jsem se do stanu, kde jsem záhy tvrdě usnul. Pronásledovaly mě vzpomínky na frontu.
Znova jsem se ocitl v zákopu, nedaleko jezera Piccoto. Bylo nás tam asi pět set, ale proti nám stála minimálně čtyřnásobná přesila. Navíc každý den se k Italské armádě připojovali naši dezertéři i jejich posily. Netrvalo to ani tři týdny, a kompletně nás obklíčili. Nevykonali jsme ani jeden útok, protože by se jednalo o jistou sebevraždu.
Každý den ubývalo zásob. Důstojníci sice měli keci, že se má hned zaútočit, ale nikdo je neposlouchal. I jejich největší přívrženci se po dvou týdnech postavili proti nim. Začali umírat první muži. Většinou nejslabší jedinci. Pár kluků si taky přiložilo pod krk pušku. Taliáni nikam nespěchali.
Drželi nás tam pomalu měsíc, než zahájili útok. Byl rychlý a nečekaný. Byly jen třicet metrů od zákopů, než začali štěkat naši kulometní psi. Měl jsem štěstí. Přestávaly mě poslouchat nohy, tak mě kamarád pustil, abych podával náboje do kulometu. Měl jsem za sebou dva útoky na nepřátelské linie a kulomet se díky tomu stal mým úhlavním nepřítelem, ale teď to byla naše poslední záchrana. Nejtěžší útok směřoval na východní perimetr. Výjimečně jsem byl někde, kde se válčilo a umíralo méně. Západ. Já jsem klečel na západě u kulometu, zatímco většina mých kamarádů čelila nepříteli na východě. Bylo mi hrozně, ale na druhou stranu jsem byl relativně dál smrti.
Kulomet kosil Taliány, ale všiml jsem si i několika světlých mužů, možná dezertérů. Zprvu šlo vše dobře, ale po dvaceti minutách se začal kulomet přehřívat. „Tohle je na nic!“ křičel kulometčík. „Zkusím dojít pro víc nábojů a on zatím vychladne. Občas vystřel, aby nemohli zesílit tlak na naši stranu.“
Poslechl jsem na slovo. Čekal jsem přes dvě minuty, ale déle to nešlo vydržet. Můj první výstřel z kulometu zasáhl cíl. Vysoký muž v Italské uniformě, stojící jen pár metrů od ostnatého drátu, dělícího dvou metrový kus země a zákop, se zhroutil k zemi. Měl jsem moc. S puškou člověk může zabít, ale teď to bylo něco jiného. Začal jsem zasypávat nepřátele pravidelnými dávkami. Většinou se mi podařilo jednoho až dva muže skolit. Přes deset minut to procházelo, ale nešlo to věčně. Tlak nepřítele sílil. Kulometčík nepřicházel. „Hej ty!“ houkl jsem na jednoho mladíka, který právě zastřelil Itala, přestřihujícího náš ostnatý drát.
Jakmile se otočil, vyletěla odněkud kulka a zasáhla toho chudáka rovnou do pravé tváře. Obrovský cákanec krve a kus mozku na mě dopadl celou svou silou. Bezvládné tělo s dírou v hlavě se složilo zcela bez života na zem. Chvíli jsem to v šoku pozoroval. Hlaveň kulometu zatím stihla vychladnout, protože na zem pomalu začaly dopadat kapky deště. Přestal jsem myslet na toho chlapce a snažil jsem se bojovat. Déšť přinesl čerstvý vzduch do zákopů, kde smrděla smrt v podobě krve a vnitřností. Navíc kapky deště zchladili hlaveň kulometů, což nám dalo výhodu.
Naše nadšení netrvalo dlouho. Za chvíli se spustil obrovský liják a nebylo vidět na krok. Museli jsme střílet do míst, kde se mohl někdo vyskytovat, ale zároveň to nesměly být velké dávky, aby nám vydržela munice. Boj zuřil další hodinu a pršet nepřestalo. Půda začala odmítat tolik vody a ze zákopů se staly drobné koryta říček. Začal jsem se bát. Když nepřítele vidíte, máte šanci postavit se mu a využít to, co umíte. Ale když střílíte na slepo, kulky na bojišti pak vede Teta náhoda.
Konečně mě někdo odhodil do říčky. Podle vysoké a mohutné postavy jsem poznal našeho kulometčíka.
„Trvalo ti to“ zakřičel jsem na něj. Začala bouřka. Hromy burácely a blesky občas osvětlily bojiště poseté těly vojáků. Jeden blesk mi také odhalil úšklebek na kulometčíkově tváři.
„Snad sis nenadělal do plínek?“
„Ne, ale mám už vyšší skóre než ty a já myslel, že o sobě tvrdíš, že si nejlepší.“
„Tak nemysli a začni podávat, ať těm makarónům přidáme trochu koření.“
Nevím proč, ale tenhle rozhovor mi dodal kuráže. Rychle jsem k němu přiběhl a chopil jsem se pásu plného nábojů. Netrvalo to ani deset minut a ozvaly se větší rány, než rány hromů. Dělostřelectvo! Ale čí?
Zjistil jsem to, když do zákopu kousek od nás dopadl šrapnel a složil deset Rakušanů. Má morálka opět rapidně klesla. Najednou se za náma ozvaly mohutné výstřely. Pomoc!
„Naši jim vtrhli do zad na východě. Posily jsou tady. Přes pět tisíc chlapů, kanóny a pluk dragounů. Musíme je odrazit a zahnat pryč. Proto mi ta cesta trvala tak dlouho. Pomáhal jsem na východě.“ Tahle slova zněla, jako balzám. Myslel jsem, že je dobojováno, ale brzy jsem se měl přesvědčit o opaku.
Na chvíli jsem se probral. Všude byla tma. Nepoznával jsem svůj stan. Ležel jsem na pevném lůžku a nebyl jsem sám. Museli mě přesunout do polní nemocnice. Chvíli jsem se snažil rozkoukat ve tmě, ale bez viditelných výsledků. Rukou jsem našmátral brýle a posadil jsem si je na nos. Bylo to o něco lepší. Ležel jsem v posteli ve velké místnosti. Byl jsem tedy v budově se střechou a pevnými zdmi. Vedle sebe jsem měl noční stolek a na něm skleničku vody, pár barevných pilulek a kartu s chorobopisem. Byl jsem bezejmenný voják. Ostatní bylo psáno italsky, takže jsem se toho o svém stavu příliš nedověděl. Napil jsem se vody a zalezl jsem pod peřinu. Cloumala mnou zimnice, střídaná s horkostí a hruď mě nesnesitelně pálila. Kapky bezbarvé tekutiny mi pomalu vtékaly do žil. Znova jsem usnul až před východem slunce.
Další výbuch. Tentokrát nedaleko od nás. Radši už jsem se ani neohlížel. Nechtěl jsem vědět, co způsobil. Kulomety znova pravidelně štěkaly a zákopy se plnily posilami. Byla to neskutečně krvavá řež. Voda v zákopech se s každým mrtvým měnila v krvavou říčku, která neměla ani konec ani začátek, protože všechny zákopy jsme udělali tak, že byly vykopány a kruhově uzavřeny. Konečně se nám podařilo nepřítele odrazit. Italové se stáhli do svých zákopů.
A pak to přišlo. Píšťalky. Ten zvuk byl příšerný. Pořád se ozýval a hromady mladých mužů, chlapců i starších a zkušených vojáků začaly opouštět celkem bezpečné zákopy a běželi po území nikoho, aby tam zůstali ležet na vždy. A naše kulomety jim k tomu hrály pohřební písničku. Jenu vlnu zničili nášlapné miny, druhou vlnu zničilo dělostřelectvo, třetí rozdrtila kavalérie, čtvrtou kulomety, pátou zastavil ostnatý drát, šestou krvežíznivé bajonety sedmá zemřela v nepřátelských zákopech a až osmá zahnala zbytek Italů do nedalekého lesa.
Tolik nesmyslného zabíjení. Když se k nám dostala zpráva o velkém vítězství, vyhrnuli se na pole všichni zbylí kluci ze zákopů v marné naději, že jejich přátelé leží ranění někde na poli a oni jim mohou pomoci. Ve skutečnosti se podařilo zachránit jen asi dvě stovky raněných. Ještě tři dny jsme čekali, abychom mohli odrazit případný Italský protiútok, ale žádný nepřišel. O další týden později přišla zpráva, že máme zbudovat tábor, protože se chystá ofenzíva. Nikdo netušil, co se právě chystá. Později se tomu, co mělo následovat, začalo říkat Bitva u Caporetta.

ikonka sbírka Ze sbírky: Za císaře pána!

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Za císaře pána! (4) : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Za císaře pána! (2)
Předchozí dílo autora : Za císaře pána! (3)

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku