přidáno 14.02.2011
hodnoceno 3
čteno 1009(14)
posláno 0
Ze zamračeného nebe spadl anděl.
Nevěděl proč, ani jestli právem. A nevěděl ani, kde je.
Ležel a sledoval mraky nad sebou. Jak se honí po obloze a mění barvy, jak se předhánějí ve svém věčném závodě bez konce a smyslu. Ležel v kaluži plné špíny a bylo mu to jedno. Stále jen myslel na nebe a na to, co tam zanechal.
Pršelo.
Byl mokrý a vlasy se mu lepily na posmutnělé tváře plné bolesti z probuzení. Probuzení do bouře a deště, do neznáma. Jako by tu už někdy byl, ale nemohl si vzpomenu kdy nebo s kým. Ta obloha mu něco připomínala, cosi známého a přec tak vzdáleného. Zíral na ní a nechal vodu, aby mu máčela křídla. Byla kyselá.
Pak si vzpomněl, vstal a mlčky odešel pryč... Země. Je na Zemi.
Jestli je tady, pak nebe přestalo existovat.
Kdysi dávno, těsně předtím, než byl stvořen vesmír, oznámil Bůh při jedné z nebeských slavností k příležitosti prvního dne Tvoření svým milovaným bytostem:

"CHYSTÁM SE STVOŘIT ŽIVOT. CHCI HO UDĚLAT K OBRAZU SVÉMU A K TOMU ABY MĚL KDO ZAPLŇOVAT PRÁZDOTU VESMÍRU SVOU VÍROU A MYŠLENKAMI. ZAČNU NA ZEMI, KDE STVOŘÍM LIDI. BUDOU VE MNĚ VĚŘIT A BUDOU MĚ CHVÁLIT A VELEBIT V PÍSNÍCH. JÁ JIM ZA TO DÁM RADOST ŽITÍ A VĚČNÉHO ŽIVOTA. DOKUD BUDE TRVAT JEJICH VÍRA VE MNĚ, PAK BUDU EXISTOVAT JÁ I TOTO KRÁSNÉ MÍSTO, ZVANÉ NEBE. POKUD VĚŘIT PŘESTANOU, PAK ZTRATÍ MÁ EXISTENCE SMYSL A DOBROVOLNĚ PŘENECHÁM MÍSTO DALŠÍM. ZA PÁR DNÍ ZAČNU A UDĚLÁM JE TAKOVÉ, JACÍ MAJÍ BÝT. PLNI NADĚJE A VÍRY VE MNĚ"

Tehdy to řekl klidným hlasem a s tváří, která značila že něco takového, jako ztráta víry v Něj stejně nikdy nemůže nastat. Byl přece Bůh, stvořitel a dárce života. Nikdo v Něj přece nemohl jen tak přestat věřit. Nebylo to možné. Ne, dokud bude existovat Země a zázrak jejího stvoření. Každý, kdo na ní žije MUSÍ věřit tomu, co vidí a tomu, co slyší v myšlenkách v době motliteb a meditací!
Očividně se tehdy spletl…
Anděl se teď pomalým krokem šourá po deštěm rozmoklé cestě a snaží se ze všech sil vzpomínat, co se dělo předtím, než spadl. Ale nedařilo se, jako by byly jeho myšlenky blokovány neviditelnou silou. Se svěšenými křídly a dávno pohaslým mečem za pasem naslouchal zvukům světa. A nepoznával je. Kde je ta radost, jaká byla kdysi slyšet všude? Kde jsou tisíce motliteb letících k nebi? Kam se poděl dětský smích, co se do dáli nesl krajem? Jen smutné a tíživé ticho.
Celé okolí nebylo nic jiného, než popel a sežehlé stromy. Zkáza, pusto a prázdno, kam jen dohlédl. Jako by se zemí přehnalo stádo ničivých démonů a spálilo na prach vše krásné. Nechali jen kamení a trosky.
A kdesi v dáli světlo.
Pocházelo od malého ohně pod skalním převisem, kde se k sobě choulilo několik zubožených bytostí s propadlými tvářemi. Byly zabaleny v hadrech a cárech přikrývek, místo obuvi jen omotané, blátem nasáklé hadry. Seděly tam, třásly se zimou a zíraly na příchozího, jako na něco, co neviděli už dlouhá léta.
"Pokoj lidem dobré vůle!" Zanotoval anděl. Jeho hlas byl dokonalý, cvičený tisíciletími zpěvu chvalozpěvů. Kdo ho slyšel, nechtěl už do konce života dělat nic jiného, než naslouchat…
"Ty.. ty… kdo jsi?" Odvážila se promluvit jedna z bytostí. Očividně to byli lidé, pomyslel si anděl. Ale takhle si je nepamatoval. Tohle už nebyli ti silní a krásní, jako dříve. Jen ubozí a zmrzačení…
"Jsem Aantriel, anděl" Řekl, jako by to byla samozřejmost. A taky že byla.
"Anděl?" ozval se starý muž, schoulený úplně v rohu "

Když tu byli andělé naposled, byl jsem ještě dítě. Tenkrát byli nádherní a vznešení. A tak smutní, když šli na smrt…"

"Na smrt?" zatřásl se údivem

"Na smrt… Armageddon se tomu říkalo. Čtyři jezdci Apokalypsy vyjeli a zpustošili zem. Po nich vtrhly do krajů ohromné armády černých létajících bytostí a zničili, co zbylo. Když bylo nejhůř, otevřelo se nebe a po stříbrných schodech sestoupila ohromná armáda andělů v nablýskaných zbrojích. Bojovali dlouho a tvrdě. Skoro všichni zemřeli… A ti, co ne, skončili jako kymácející se trosky. Zbláznili se, když viděli tu zkázu. Asi na to nebyli v nebi zvyklí…"
"Chceš říct, že přišel konec světa a armády dobra a zla se střetly?" přerušil ho anděl.
"No, konec světa to zřejmě nebyl, jak vidíš. Ale spíš začátek konce. Po tom masakru, kdy z armád nezůstala ani jedna, se nebe zavřelo a zatáhlo. Bylo po všem, ale nezůstala země, na které by se dalo žít. Jen to, co vidíš okolo. Pustina, pláň bez života a pár osad na okrajích."
"Co se pak stalo s nebem?"
"Kdo ví… Potom, co Bůh lidi takhle zklamal, se od něj odvrátili a přestali věřit. Jako nová modla posloužily oblaka radioaktivního prachu, co se skoro každý den někde vypnula k obloze. Víš, anděli, když nepomohl Bůh, pomohli si lidé sami tím, co měli."
"Takže se pak začali vraždit navzájem?" nedokázal skrýt Aantriel své zděšení
"Asi tak… Přežilo nás to pár. Nikdo už neví kolik. Od doby, co se to stalo uplynulo nějakých padesát let. Radiace z nás udělala to, co jsme."
"Takže svět je vážně u konce…"
"Kdyby svět, anděli, kdyby svět… Dnes ráno to i na nebi vypadalo, jako by mělo každou chvíli explodovat. Bouře a vzdušné víry, barvy, jaké tu nikdo v životě na obloze neviděl a přívaly krvavých dešťů, co skrápěly zemi. Asi to tam nahoře taky zabalili… Měl bys o tom něco vědět, jsi přece z tama, ne?"
"Bohužel…"
"Asi před hodinou, když byla bouřka největší, zaplavilo najednou celé pláně ticho. A pak jsme všichni zažili pocit, jako by z nás někdo kradl kousek duše. Jako bysme ztratili tu část v nás, co byla schopná něčemu věřit. Jako by vážně Nebe zaniklo…"
Neodpověděl…
Místo toho se obrátil zády a bez slova rozloučení odešel do plání.
Na místech, kam padaly jeho slzy, začala klíčit nová tráva. První tráva po padesáti letech se drala na povrch a dávala pustinám Život.
Stařec u ohně si zakryl tvář. Plakal...
A kdesi v dáli, kam už nedohlédl, právě Poslední anděl pozvedal svůj meč.
Podíval se na oblohu a se vší hrdostí, jaká v jeho mysli zůstala, se vším žalem, který ho dusil a s veškerým zoufalstvím, jaké se teď dralo na povrch, naposled roztáhl křídla.
Pak padl na zem, když meč projel jeho neposkvrněným srdcem.
"Takové to tedy je? Proč ta prázdnota? Proč to ticho? Bože, kde jsi???"
Umíral a v očích měl zoufalství celého světa. Světa, který zanikal s ním, aby mohl přijít jiný…
Pak vyšlo slunce…

přidáno 24.01.2014 - 18:11
Síla víry... klobouk dolů :-)
přidáno 28.02.2011 - 10:49
Dikiy Chronossi zs komentar. Vazim si toho.
přidáno 14.02.2011 - 23:17
hmm..hezký a hodně zajímavý,by mě zajímala reakce nějakýho ortodoxního věřícího na....Kdo ví… Potom, co Bůh lidi takhle zklamal, se od něj odvrátili a přestali věřit. Jako nová modla posloužily oblaka radioaktivního prachu, co se skoro každý den někde vypnula k obloze. Víš, anděli, když nepomohl Bůh, pomohli si lidé sami tím, co měli....ale mě se to líbí

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Anděl : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Jsme ven velký cirkus
Předchozí dílo autora : Božský vítr

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku