Večer či ráno...?

LenaWylde

13.01.2011

básně/balady, romance

1776(13)

Kývající se trůn a hořký měsíc za závěsem,
pach podzimních nocí, v nichž rybařím,
jedna rybka za druhou v rybníce za lesem
a úzký krk oprátkou z růženců opatřím.

Svinu si naposledy tabákový svitek,
už je mnoho hodin přes čas všech pasátů,
naposledy svým stínům, věnec z kytek,
dokreslím příběh linkou z ospalých plakátů.

Sklenice vyvanutých piv, omdlévají v pelestích,
tma kráčí naze po stěnách z pálených cihel,
a tělo se kroutí v rytmech a rozpacích,
stoky plné krve z cév, jenž jsi tou nocí míjel.

Zimní věci zůstaly poházené po světě,
po světě, kde světlo se ztratilo,
pod přikrývkou poslední odlesk po kometě,
jen jedno zdřímnutí si tisíce snů lapilo.

Ruce se objaly, obě dvě, tam v řekách nečistot,
myšlenky se míjejí s pocity ve vlastní podobě,
ve sklenici místo kávy, noční slunce, lačný pot,
duše jako vypálená svíce na hrobě.

Poslední výškrabek na poslední kávu a rezignuji,
balím si poslední cigaretu za svitu utkvělých představ,
k dalším nálevům z chmelů opět přes město putuji
a ze svíce z večera, voskový jen vrak, rezavý přístav.

Dvě jablka na sekretáři, poslední doklady vzpomínek,
v popelníku pokřivené obličeje oharků z výsměchu,
poslední šikmé říznutí nože z rozbitých kolínek,
v koupelně putovní kartáček, krém a v kalichu.

Černohnědé vlny z vlasů pod polštář, už svítá, dívej,
u brány čekáš na odchod, pláčeš, v ruce klíč,
pod schody botky zablácené, v suterénu, lásko, vítej
a na plotně hladové víčko z rezavé konzervy.

V uličce spatřím naposledy unavené okenice,
vrátka, snad mě ještě uvítají, srdce jako za nechty špínu,
tranvaje nejezdí, nevidím koleje ani strojvůdce,
odcházím po jedné z cest, kde jsi?
toužím dát sbohem stínům.

Slunce vysoko nad hlavami rozpustilých vrabců,
za okny pouličních hotelů snídají spustlá těla, upletu si cop,
do uší muziku a alkohol od starých dárců,
zase někdy na viděnou, zalézám do kanálu, pod poklop.