Kozy jako Náhrobní kámen

Sedím v narvaný hospě,
barman na mě zas zapomněl s objednávkou.
Před sebou na stole prázdno.
Zkurvený pocit.
Všichni lemtaj pivo nebo víno
a já mám zas hovno.

Čas narůstá.
Cítím se jak nepostižený
na paraolympiádě.
Tak si to žij, bejt jinej.

Nějaký mlaďas objednává
panáky pro celý stůl.
To se prochlastáváj prachy
rodičů co čuráčku?

Drž hubu.
Sám jsi dělat totéž
a naivně sis myslel,
že ti ho za to nějaká vykouří
a nebo se mladý šlapky změnily
a čuráček bude mít štěstí.
Na stěně vysí obrázek Alfonse Muchy
pozvracel bych ho, ale není čím.

Barman si na mě konečně vzpomněl.
Tak tady jeden řízek.
Díky.
Piju ho na Ex.
Tohle pozitivní prostředí plný falešných úsměvů
mě odrovnává a dře na kůži.
Jedna z devatenáctek by stála za hřích.
Rozsekat ji na kousky a zakopat
to by bylo žůžo.
A ty její pichlavý kozy bych nechal na vrchu
jako náhrobní kámen.

Někdo z mlaďasů mlátí do stolu prázdným půllitrem,
další co potřebuje být středem pozornosti
a má za potřebí si něco dokazovat.
Až to dokáže se svým pérem
bude mít můj obdiv.

Konečně stojím za pozornost barmanovi.
Chci dvě řezaný najednou,
ať mě na chvíli zabijou.
Jedna omámená chlastem si mě všimne,
že něco pořád tluču do telefonu.

Proč jsi tady tak sám?
Pojď k nám.
Ne díky, nestojím o společnost,
takhle to mám rád.
A co pořád píšeš na tom telefonu?

Píšu slova.
To víš slova to jsou věc
to není jako přijít o věnec.
Nechápavě zamrkala
a vydala se zvracet na záchod.
I přes hukot v hospě bylo slyšet
její dávení.