SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 10

Tomáš nebo Pavel?
kapitola 10


„Tami, čekají jen na nás,“ vytrhl mě z nepřítomného pohledu Tomáš. Proboha, co to bylo? Čí to byl hlas?
Varování? Předzvěst něčeho zlého? Nevím.
Za velkého přemáhání jsem vyloudila úsměv.

Obřadní síň, svědkové, rodiče, a naše „ano“ mi připadalo, jako když se na ten obřad odněkud dívám, jako když se mě to netýká. Jenom maminčina usměvavá tvář mě vrátila zpátky. Měla jsem moc ráda její úsměv.

Přijímala jsem gratulace a pomalu mi stékaly slzy po tváři. Dojetím?
Těžko mohlo někoho napadnout, že je to z úplně jiného důvodu.
Ten divný hlas v hlavě se pořád ozýval:
„Kam jsi se oblékla, nevěsto…“
A bylo hůř. To už mi tekly slzy, jak chtěly, make-up, nemake-up.

Když jsme totiž vyšli z obřadní síně, zalapali jsme všichni po dechu.

Ačkoliv byla objednána taxi služba, stály tam krásně vyzdobené svatební kočáry.
Byly tři, každému vévodili dva krásní koně. Jeden byl černý, druhý bílý. Okolo šíje měli květinové věnce ze samých velkých, bílých kopretin.
Tomáš šel ke kočímu, který na něj mával, a ještě než k němu došel, kočí křičí:

„To ti posílá Pavel, dovezu váš až na hotel.“

Ano, bylo nebo mělo to být tak hlasité, aby to slyšeli všichni.
Nastupovala jsem do kočáru jako princezna. Slzy jako by vyschly a do tváře se mi vloudil úsměv. Měla jsem ráda Pavlova překvapení, a tohle bylo dílo opravdu mistrovské.

A tak jsme jeli přes celé město asi čtyři kilometry. Lidé na chodnících mávali, auta přibrzďovala, dokonce i z oken se lidé vykláněli, aby volali něco jako „hodně štěstí“. A tak aby to opravdu každý viděl, jsme dojeli až před hotel.
Před hotelem stál špalír zaměstnanců, každý gratuloval, přál štěstí a svorně po nás házeli rýži.

Pavel stál až na konci. Pogratuloval, ale nepolíbil.

Klasicky rozbil talíř a po zametení střepů nás uváděl do sálu. Moc mu to slušelo. Měl čerstvě vyčištěný smokink, motýlka, jen tak tak, že si ho nepletli s ženichem.
A protože nás místní znali, měli v tom trochu zmatek. A tak zaznívalo od stolů místních hostů něco jako:

„Kdo se vlastně žení, Tomáš, nebo Pavel?“
Přecházela jsem to s úsměvem a bez odpovědi.

Tabule byla překrásná. Byla plná květin, blýskajícího se skla i každé okno zdobily květiny všech barev.

Když už bylo pozdě odpoledne, každý už měl něco upito a zábava byla bezvadná, tak první, kdo to popletl, byl můj zlatý tatínek. Šel za Pavlem se skleničkou a povídá mu:

„Pavle, Pavle, co prosím tě ta moje holka na tobě vidí?“
Protože jsem stála poblíž, nedalo se to neslyšet. Vzala jsem tatínka za ruku a říkám mu:

„Tati, Pavla si přeci neberu, zapomněl jsi?“
Začal se smát a se slovy:

„Nediv se mi, kdo by v tom neměl zmatek,“ se svěřil zase do péče maminky.

Najednou vypukla dortová válka, jak ji známe z filmů. Kdo ji vyprovokoval, nevím, ale jednoznačně dokázala, že starší generace se měla k odchodu.

Maminka, která se celý oběd ani neusmála, a jenom pozorovala, co se děje nebo co se stane, prohlásila, že odcházejí. Doporučila mi, ať moc nepiji, jinak to špatně dopadne.
Asi věděla, proč to říká.

Když starší generace opustila svatební hostinu, zbyla tam pouze celá naše parta a pár lidí, kteří byli pozvaní nebo se vnutili, už to bylo tak nějak jedno.

Bavili jsme se a tančili. Když mě Pavel požádal pochopitelně se svolením manžela o tanec, byla jsem ráda. Bylo to poprvé, co si dovolil za celý den se ke mně přiblížit.


„Jak ti je, mladá paní,“ povídá a tváří se docela vážně.

„Víš, Pavle, je to divné, ale zatím žádnou změnu necítím, jenom snad, že mám nejhezčí šaty.“

Vzhlédla jsem k němu, abych mu viděla do očí, a vidím, jak se lesknou a v koutku oka se tlačí slza.
Sklopila jsem hlavu. Přitisknul mě k sobě a já přes jeho rameno viděla Tomáše, jak do sebe lije skleničku za skleničkou.
To nebylo dobré!

Vrátila jsem se ke stolu a povídám:

„Tomáši, nejsi na mejdanu, je to naše svatba, tak se mi neopij,“ usmála jsem se, pohladila ho, ale z jeho pohledu vycházelo něco, jako kdyby chtěl říct:

„Ale, děvče, je to mejdan, jenom mejdan!“

Nebyl hloupý, znal celou moji historii. Tušil snad něco, co mě ještě ani nenapadlo? Čekal, že sňatkem se to změní?
Že snad přestanu mít Pavla jako jedinou a trvalou lásku? Ale to jsem ve skrytu duše snad čekala i já.
No, já v to alespoň doufala.

Večer se chýlil k půlnoci a někteří jedinci začali pomalu odpadat.
Najednou se tak rozhlížím kolem sebe a zjišťuji, že Tomáš je pryč.
Když tu se z hloučku zbývajících ozvalo:

„Tomáš si vzal láhev rumu a prohlásil, že jde domů.“

A co teď, mám jít za ním? Nebo se urazit, že mě tam nechal? A co když to byla první zkouška? Co když jenom lítost, že jsem se mu dostatečně nevěnovala? Nevím! Prostě nic nevím!
A protože jsem byla taky tak trochu ješitná, urazila jsem se a věnovala se dál zábavě s přáteli.
Odskočila jsem do kuchyně ještě pro něco k jídlu, ale při mém návratu zjišťuji, že jsem tam zůstala s Pavlem sama.
Všichni se nějak záhadně vytratili.

pokračování příště.