„Nesmíš se vdát, kotě moje, to nesmíš!“
přidáno 07.11.2010
hodnoceno 0
čteno 556(8)
posláno 0
To nesmíš, kotě moje…
Kapitola 6


Pracovala jsem v krásném hotelu. Jezdila tam spousta zahraniční klientely. A proto, že se mi dvořil kdekdo, na Pavla jsem pomalu zapomínala.

Jeden obzvlášť vytrvalý cizinec mi vozil spoustu dárků.
Navštěvoval hotel celkem pravidelně, a jelikož se do ciziny odstěhoval jako chlapec, uměl i výborně česky.
To mi náramně vyhovovalo, protože s jazyky jsem byla dost na štíru.

Byl to už muž. Byl o patnáct let starší, choval se důstojně a zdvořile.
Nemilovala jsem ho, ale bylo mi s ním dobře.

Když už to dvoření trvalo déle, odhodlal se i k pozvání na večeři.
Jednou při takové večeři mi povídá:

„Má drahá, Tami, chceš si mě vzít za muže?“

Vyrazilo mi to dech. Co říci? Bylo to hrozně rychlé. Ruda, tak se jmenoval, pokračoval:

„Chtěl bych, aby ses odstěhovala ke mně. Mám velký krásný dům a firmu. Zabezpečím tebe i tvé rodiče, prosím,“ a díval se na mě jak na svatý obrázek s očekáváním, co ze mě vypadne.

Jediné, co mi blesklo hlavou, bylo, že vdavky a stěhování za hranice mi konečně dovolí zapomenout na Pavla.
Chvíli jsem dělala, že přemýšlím, ale byla jsem rozhodnutá. Dlouze jsem se na něho podívala a tiše pronesla:

„Ano, vezmu si tě.“

Bylo to něco hrozného, vždy své slovo držím, a teď jsem si uvědomila, co jsem udělala. Ale až když to zaznělo nahlas.
Začalo mi být úzko.
Ruda okamžitě objednal šampaňské a hned zvěstoval personálu, co se stalo. Všichni nám chodili gratulovat a já jen věděla, že se musím alespoň trochu opít.

Kdybych si mohla popovídat s Tomášem, ale jezdil na montáže příliš daleko, než aby byl zrovna k zastižení.

Návštěva u rodičů, na které Ruda trval, přinesla jenom maminčin pláč. To, že jsem se odstěhovala z domu, že dělám servírku, to skousla, ale stěhování za hranice? S tím se nemohla smířit, i kdybych se měla sebelépe. Ale co dělat. Nic jiného jí nezbývalo.

Začaly probíhat byrokratické přípravy na svatbu. Nebylo to jednoduché, ale Ruda to zvládal skvěle a s radostí. Když viděl, že jsem posmutnělá, což přikládal stěhování, připravil krásný víkend na horách.

Byl leden a na nás koukala z lesa zdánlivě malá chaloupka. Když jsme přijeli blíž, byl to krásný horský hotýlek s recepcí jako domácí kuchyň.
Paní vedoucí při těle nás se širokým úsměvem vítala a za zády v krásném, dřevěném, vyřezávaném nábytku stály konvice s horkým punčem, čajem, domácí štrúdl, prostě kouzlo zasněžených hor.

„Až se ubytujete, přijďte na svačinu,“ řekla a ukázala směr, kde byla zrovna tak krásná jídelna.

Roztopený obrovský krb, okolo něj veliká plyšová křesla v příjemné vínové barvě dodávala tomu místu zvláštní atmosféru. Co naplat. Do svatby zbývalo deset dní.

Pozvánky byly rozeslané, šaty se šily, maminka neustále plakala a já seděla v tom krásném hotýlku, dívala se na zasněžené stráně a necítila jsem vůbec nic.
Ani zamilovanost, ani vášeň, ani to krásné chvění. Prostě nic.

Když nám nesli druhý šálek punče, místo paní při těle vidím, že přichází číšník. Ani jsem nezvedla hlavu. Najednou slyším známý hlas:

„Prosím, madam, váš punč.“

Zvedla jsem hlavu a přede mnou stál Pavel se svým krásným úsměvem a neposlušnými vlnami.
Nemohla jsem ani promluvit, začala jsem koktat něco o náhodě, až mě přerušil a říká:

„Kdepak, kotě, to není náhoda,“ a odešel směrem do kuchyně.

Rudu to nepřekvapilo, věděl, že musím mít známé, když pracuji v branži, ale jak jsem byla mile překvapená, tak jsem dostala vzápětí takový vztek, že bych mu ty šálky i s horkým punčem nejradši hodila na hlavu. Copak mi nedá pokoj? Proč mi to, proboha, dělá?

S omluvou jsem vstala od stolu a šla za ním.

„Co tu, proboha, děláš?“ povídám vztekle.

„Nevztekej se, jenom rekonstruují vinárnu, tak jsem šel na zimu pracovat na hory. A to že jsi tady ty, to je asi osud.“

Zasmál se a dal mi pusu na čelo. Tohle nedopadne dobře! Pavel zavolal paní vedoucí:

„Majko, pojď si s námi dát paňáčka.“ Majka přiběhla a se slovy:

„Jsem ráda, že vás poznávám,“ vzala skleničku do ruky, ťukli jsme si a mně se opět začaly honit hlavou různé myšlenky. Co o mně ví? Proč je ráda? Co to ten Pavel vyvádí? Vždyť ví, že se budu vdávat.
Díky dobrým kolegům jsme o sobě měli průběžné zprávy, aniž bychom chtěli.

Netušila jsem ovšem, že zrovna takové paňáčky, jako jsme pili my, nosí i Rudovi, a dvojité. Když jsem se po půl hodince vracela ke stolu, naskytl se mi krásný obrázek.

Ruda spící s podepřenou hlavou a slinou stékající mu z koutku úst. Pobaveně jsem se usmála, ale vrátila jsem se do kuchyňky s trošku hysterickým křikem.

„Pavle, vždyť ty jsi ho sprostě opil, copak to se dělá?“

„Ale no tak, ty moje kotě, nechceš snad celou noc trávit s ním? Podívej se, jak vypadá!“ pronesl s úsměvem a zasmáli jsme se všichni.

„Neříkej mi „moje“, už to přeci dávno není pravda,“ odsekla jsem trochu vztekle, ale taky jsem se najednou za celou dobu začala cítit lépe.

Kotelník s panem vedoucím pomohli Rudovi na pokoj a pohodlně ho uložili, aby neměl důvod se budit. Žádní hosté nebyli na hotel objednaní, a tak jsme tam zůstali sami.
Byla jsem hrozně ráda, ale měla jsem hrůzu z toho, jak tohle skončí. Zůstala jsem sedět sama u praskajícího krbu, až se přede mnou objevil talíř lososových jednohubek.

Jenom jsem naprázdno polkla a věděla, že bude zle. Pavel si přisedl ke mně do toho velkého plyšového křesla. Přítomnost jeho těla u mého začala působit jak ohňostroj.

„Tak co, kotě moje, je ti dobře?“ šeptá mi do ucha a koutkem oka vidím jeho záludný úsměv. Teď už jenom stačí, aby na mě položil ty své kouzelné ruce a je po svatbě.

„Je mi krásně,“ odpovídám a opět se dostavuje to známé chvění okolo žaludku, strach a tréma. Jako první schůzka, nebo co.
Stalo se!
Vzal mě do náruče a nesl mě přes celou jídelnu, kuchyňku, po schodech až ke svému pokoji.
Neměla jsem sílu udělat vůbec nic. Nebránila jsem se, neodporovala, jenom jsem se s šílenou touhou těšila na jeho sevřenou náruč, polibky a ruce, které vědí, co dělat.

Milování bylo dlouhé, vášnivé a krásné. Každou chvíli byl slyšet jenom jeho šepot:

„Nesmíš se vdát, kotě moje, to nesmíš!“

Okolo šesté hodiny ranní jsem opatrně přešla do pokoje, který jsme měli s Rudou objednaný. Spal jako dřevo.

Když se probudil, ne jenom že ho bolela hlava, ale ještě se hrozně omlouval, že se tak opil. Přešla jsem to s úsměvem a bez komentáře.

Když jsme odjížděli, Pavel už tam nebyl. Od vedoucí Majky jsem se dozvěděla, že pracuje sice na horách, ale v hotelu o kilometr dál. Když se dozvěděl, že přijedu se svým nastávajícím, domluvil se na tomhle divadélku s Majkou. Léta se znali, tak proč by mu nevyhověla.
Byl to jenom úmysl svatbu zkompromitovat, protože věděl, že tahle jedna jediná noc mi všechno vrátí zpátky. A vrátila.

Neměla jsem tu odvahu to říci Rudovi do očí. Napsala jsem lístek a dala ho do auta těsně před odjezdem. V lístku stálo:

„Omlouvám se, ale nezasloužím si tě, zruš prosím všechna pozvání na svatbu z tvé strany, já udělám to samé. Nemiluji tě tak, aby náš vztah vydržel. Ještě jednou se omlouvám. Tvá kamarádka Tami.“

Jediný, kdo z toho měl upřímnou radost, byla maminka. Všichni ostatní říkali, že to tušili.

Vím, bylo to ode mě sobecké pár dní před svatbou tohle udělat, ale celý můj človíček od srdíčka až přes mozek tak velel.

Rozhodla jsem se, že budu brát život s Pavlem, anebo bez něj tak, jak to osud přinese. Nic jiného mi nezbývalo. Na nic jiného jsem neměla sílu.

Doufala jsem, že Pavla brzy uvidím, ale nestalo se!

Přesto jsem se vrátila do práce sice veselejší, ale pořád v jakémsi stresu. Po dlouhé době jsem se rozhodla, že pojedu ve volnu do svého bytečku a zjistím, co se vůbec ve městě děje.

Bytná Jaruška byla ráda, že mě vidí, a jakoby telepatií se ozvaly na okně kamínky. Přijel Tomáš. Moc ráda jsem ho viděla. S radostí jsem mu běžela otevřít a skočila mu okolo krku. Smál se a povídá:

„Děvče, děvče, co se děje, vyhrála jsi snad v loterii?“ políbil mě na tvář, obejmul tak hezky a kamarádsky, až se dostavil takový pocit, že vše bude jako dříve.
Nebylo!
Právě Tomáš to byl, který mi řekl, že Pavel neustále chodí s Marií, ale že taky špatně snáší, když se dozví, že bych měla patřit někomu jinému.

Pomohl mi sice udělat si v sobě trochu pořádek, ale jak dlouho to vydrží, nevím.
Strávili jsme spolu sobotu i neděli. Byli jsme v kině, divadle, na kafíčku, jenom o Pavlovi jsme už nemluvili. Byl hodný a zábavný, ale pořád jen přítel, na kterého se mohu kdykoliv obrátit.

„Víš, příští volno se domluvíme celá parta a vypravíme se za Pavlem na hory, co ty na to?“ jen tak prohodil Tomáš a díval se, jak zareaguji.
Trošku mě zrovna od něj tato nabídka zarazila, ale viděla jsem na něm, že vymýšlí nějakou lotrovinu, už jsem ho taky znala dost dobře, a tak jsem souhlasila.

V pátek jsme vyrazili. Mohla jsem sice jen na dva dny, ale nevadí. Ostatní měli dovolenou.

Když jsme dorazili na hotel, který byl opravdu trochu větší než onen hotýlek, kde jsme se viděli naposled, nahrnuli jsme se vymrzlí všichni k baru. Tomáš mě vzal stranou a zašeptal:

„Zahrajeme Pavlovi mileneckou dvojici. Souhlasíš? V každém případě ti překazil svatbu, prostě dělá si pořád nároky, nezaslouží si trochu potrápit? Ke mně by si nefér jednání neměl dovolit, co ty na to?“
Radostně jsem souhlasila, lepší nápad ani mít nemohl. Takhle se alespoň nebudu cítit trapně.

Pavel přišel za bar a s jásotem nás všechny přivítal. Přišel ke mně, chytil mě za obě ruce a naklání se, že mě políbí na čelo, když v tom mu Tomáš zezadu klepe na rameno a říká:

„Ruce pryč, kamaráde, ta je teď moje.“
Vzal mě za ruku a odvedl k baru na druhý konec.

Pavel tam zůstal stát jako opařený, a ačkoli na něj kluci volali a žadonili o drink, dlouho jenom stál a zíral.
Nakonec se vzpamatoval a šel plnit povinnosti barmana. My jsme s Tomášem stáli u sebe přimknutí a špitající si s radostí, jak lehké bylo vyvést ho z míry.

Bavili jsme se všichni až moc dobře, jenom Pavel chodil okolo jako bubák.
Vždy, když se k nám Pavel blížil, Tomáš mě obejmul a políbil.
Když to bylo asi potřetí a něco už jsme taky vypili, Tomášovy polibky byly jiné, přestávaly být tak kamarádské. Bylo v nich něco jemného a chvílemi mě až zamrazilo. Nevěděla jsem, co si s tím počít.
Začala jsem být trochu zmatená a cítila jsem, že mé chování může být opravdu přesvědčivé. Ale pořád tady byl ten nezaměnitelný fakt - byli to opravdu dobří kamarádi.
Co s tím?

Pavel to začal se šarmem jemu vlastním řešit. Otevřel láhev sektu a povídá:

„Pojďte se, vy dva, napít, ať zapijeme tu vaši známost.“

Řekl to s takovou lehkostí v hlase, až jsem mu uvěřila, že to myslí opravdově. Ale vše bylo trochu jinak. Nalil tři skleničky sektu a řekl:

„Tak na vás dva, Tomáši, ať vám to vyjde.“

Podívali jsme se s Tomášem na sebe, usmáli se a Tomáš mě políbil na tvář. Pavel se trochu ušklíbl a slavnostně prohlásil:

„Tak polibek si zaslouží alespoň skotskou,“ a bez otálení nalil tři sklenky skotské.

Jelikož jsem měla v živé paměti, jak opil Rudu, začala jsem být ostražitá a sledovala, co se z toho vyklube.
Když se otočil zpátky k baru, vylila jsem skotskou za sebe do velikého květináče, kterému vévodil obrovský fíkus. Bylo mi ho okamžitě líto, ale nedalo se nic dělat. Tentokrát to nebude mít tak lehké. Ani Pavel, ani fíkus!
Tomáš s Pavlem svoji skotskou vypili a Pavel okamžitě naléval další. Moje sklenka opět skončila ve fíkusu a opatrně jsem upíjela ze sektu.

Na chvíli jsem odešla od baru. Navlékla jsem si čepici, velikou šálu přes ramena a vyšla jsem na zápraží hotelu, kde ležel krásný, veliký bernardýn a vlčák. Sedla jsem si mezi ně a v hlavě mi hučelo jak v úlu. Otázka se honila přes otázku a výsledek?
K žádnému jsem nedospěla.

Blížila se zavírací hodina, a tak jsem se pomalu vracela na bar.
K mému překvapení tam byl pouze jeden manželský pár a uklízečka pomalu připravovala restauraci na druhý den. Všichni kamarádi už byli na pokojích. K mému druhému překvapení ani Tomáš na mě nepočkal.
Pavel, který dělal, že uklízí bar, se jen ledabyle otočil a utrousil:

„Tomáš trochu přebral, tak si šel lehnout, čeká prý na tebe,“ usmál se potměšile a pokračoval v úklidu.
Požádala jsem o sodovku s sebou na pokoj a pomalým krokem jsem se doslova šourala z restaurace. Bylo mi všelijak.

Pokoje byly v patře, a tak když jsem vyšla poslední schod, unaveně jsem si na něj sedla a přemýšlela, kam jít. K Tomášovi se mi nechtělo, neuměla jsem si představit být s ním v jednolůžkovém pokoji. Od jiného pokoje jsem klíč neměla.

Schody byly potažené tmavě červeným kobercem, a jak jsem si natáhla nohy a opřela se o zeď, začala jsem usínat.
Probral mě jemný polibek do vlasů.
Bála jsem se otevřít oči. Strach byl zbytečný. Ruce, které mě objaly, jsem znala přímo důvěrně.

pokračování příště.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 6 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 7
Předchozí dílo autora : SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 5

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Zitra
» narozeniny
Gabrielle Taroka [13], Jan Urban [13], Ayla [13], AnnA [13], steala [7], Naty526 [7], Ptr001 [6], Liliana [6]
» řekli o sobě
Trochublázen řekl o Leslie :
Až vznikne učebnice v příštím století, jen jedna umělkyně bude v ní jistá, že nová generace otočí list a při četbě těžko skryje stopy dojetí. Básnířka mimořádná, vesmírných kvalit, z jiného asi světa, z hlavního města, nejde to slovy popsat, vím, měl bych přestat, zkrátka je dokonalá, jak víc ji chválit? Kdysi též bagatelu napsali pro ni, se spoustou je pocitů a samá krása, za mě jen dík, že jsi tu, což není zázrak, tím vzdávat hold géniu, před ním se sklonit. Na tuhle zapomenout se prostě nesmí. Pokud to snad nevíte, říká si Leslie.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku