Čas k odchodu

Byly jsme si podobné,
kdysi
když jsem ještě věřila věcem,
co se rozpadnou při prvním doteku ticha
V té měkké slepotě,
kdy si člověk plete snahu s blízkostí
a přítomnost s opravdovostí

Možná proto mi tě bylo líto
Viděla jsem v tobě starou verzi sebe,
kterou jsem musela nechat odejít,
abych vůbec mohla zůstat

A i když ses snažila být,
já to nikdy necítila
ne jako teplo,
spíš jako ozvěnu něčeho,
co nikdy nezačalo
Stála jsi blízko,
ale nikdy u mě
Mluvila jsi,
ale nedotkla ses
A já si dlouho myslela,
že chyba je ve mně

Teď už vím,
že některé vztahy jsou jen tvar,
bez obsahu

Jsi cizí
a zvláštně lehká k odchodu
Žádné kořeny,
jen tenká linka,
co se dá přestřihnout bez bolesti
A je vlastně jedno, čemu věříš
Jak si to skládáš

Všechno, co se s ní dělo,
přišlo až potom,
co jste už nebyly „vy“

Ale to, že ses spojila s mojí minulostí,
to je ta hranice
Tichá, ale zřetelná
A ty víš,
že jsi ji překročila
- snad i sama pro sebe -

Není v tom drama
Jen chladná přesnost
Jasný řez mezi tím,
co ještě má místo
a co už ne

A tohle už místo nemá.