úryvek z prvních kapitol Nordenské slzy
přidáno 01.11.2010
hodnoceno 3
čteno 1168(8)
posláno 0
„Lucko!“ – „Tak Lucko, slyšíš mě? Panečku, to dítě má respekt snad jen z pohádek o klekánicích.“ Muž práskl pěstí do stolu a následně zmizl za tmavým závěsem vedoucím do vedlejšího pokoje. „Lucko... měla bys jít na večeři. Vystydne ti to.“ Paní Modřínková vstoupila do pokoje a rozsvítila lampičku. „Proč tu sedíš po tmě?“ Rozkoukala se kolem sebe a uviděla spousty a spousty pomalovaných výkresů. „Ukážeš mi, co kreslíš?“ Lucie jí podala pár pokroucených čtvrtek pomalovaných různými postavami. „Lucie, ty už zase chodíš k babičce Poupátkové? Kolikrát jsem ti říkala, že ty její hlouposti nemáš poslouchat. Je to stará popletená paní. Akorát to motá hlavu nesmysly.“ – „ To není pravda! Není stará a už vůbec ne popletená! Nechápu, proč ji nemáte rádi. Chci bydlet u ní!“ – „Lucie, není to ani tvoje babička. Není to naše rodina. Tak proč u ní pořád jsi? Chtěla jsem po tobě, aby ses seznamovala s Petrovou rodinou, ale to neznamená, že u nich budeš častěji než doma! Zakazuju ti tam víckrát chodit!“ – „Tvoje zákazy si nech! Je to jediná osoba, která mi rozumí. Nepřestanu za ní chodit.“
Lucie se zahrabala pod peřinu i s tužkou a papírem. V jedné ruce držela baterku a pomocí druhé ruky už tužka zase tancovala na papíře. Dnes odpoledne jí babička Poupátková vyprávěla o kouzelníkovi Darnellovi. Byl to mocný mág, vševědoucí člověk, který už mnohokrát zachránil spousty lidských životů. Lucka ji moc ráda poslouchala.
Babička Poupátková byla vcelku normální člověk. Stará paní s jiskrnýma modrýma očima a elánem za tři. I když Lucie s Petrovou rodinou nebyla spřízněná, přes to vypadala jako její vnučka. Obě měly delší vlasy po ramena. Patku na stejnou stranu. Dokonce by měly i stejný odstín vlasů, kdyby se Lucka nerozhodla pro červený přeliv. Obě měly veliké kulaté pronikavě modré oči. Jejich povaha byla také podobná. Stejné zájmy, stejná nátura. V jednu chvíli dokonce věděly, co si ta druhá myslí. Když se sešli všichni Poupátkovi, tak se na sebe ty dvě neustále usmívaly. Byly si obě tak podobné, že lidé už za ty léta ani nerozlišovali, zda je Lucie Petrova dcera nebo ne.
Poslední tahy tužkou a kouzelník Darnell na ni už mířil hůlkou ze zažloutlého papíru. Opatrně papír vzala a vložila ho do složky k ostatním malůvkám. V její zelené oprýskané složce už ležela spousta postaviček. Babička jí vyprávěla o princezně Anně. Lucie si vždycky k babičce Poupátkové brala svůj notes a postavy si hned kreslila. Večer si svoje kresby procházela a vymýšlela si vlastní příběhy. Proto se o ni maminka tak bála. Myslela si, že se Lucka zbláznila. Mluvila o čarodějích a létajících psech, o princezně Anně a cizincích.
„Lenko, myslím, že bys s Luckou měla zajít do nějaké poradny. Nesoustředí se ve škole. Dnes mi volal ředitel, že máme přijít do školy. Kdo ví, co zase provedla!“ Maminka se rozplakala. Usedavě plakala na schodech. Není to dlouho, co zemřel její manžel. Autonehoda před třemi lety. A teď se jí zřejmě zbláznila dcera. Petr si k ní přisedl a objal ji. Lucka vyběhla z pokoje, protože se nakonec rozhodla jít k večeři. Maminka si rychle osušila slzy do zástěry a šla ohřívat jídlo. Lucka cítila hustou atmosféru v místnosti. Přesto se odvážila říct: „Po večeři jdu spát k Elišce.“ Nikdo nic nenamítal. Nikdo ani nehlesl. „Opravdu jdeš k Elišce?“ zeptal se Petr a podezíravě na ni koukal skrz husté obočí. „A kam jinam bych měla jít?“ řekla Lucka rýpajíce do bramborové kaše. „Třeba za babičkou Poupátkovou!“ křikla maminka. „Tam jsem už dneska byla.“ odpověděla Lucka klidně. Přitom sama dobře věděla, jak ráda by spala u ní. „V pondělí jdeme do poradny. Nesoustředíš se, nosíš špatné známky a navíc pořád jen mluvíš o těch svých hloupostech! Je ti čtrnáct let. Už nejsi dítě. Tak se začni chovat dospěle.“ Petr už se neudržel, vstal a začal chodit po kuchyni jako lev v kleci. Lucka na oba dospělé jen nevěřícně koukala a mlčky sáhla po batohu, sklouzla ze židle a rychlým krokem se hnala k zadním dveřím.
U kůlny už na ni čekalo její věrné červené kolo od táty. Když na něm jela, měla pocit, že dojede třeba až na konec světa. A taky to byla jedna z posledních věcí, co jí po tátovi zůstala. Petr jako terapeut Lence rozkázal uklidit a prodat všechny věci, co jí připomínají Lucčina otce. Prý v zájmu všech.
Po pár metrech jízdy problesklo Lucce hlavou, že by přece nemusela jet k Elišce. V batůžku je přece tužka a spousta nepokreslených papírů. Dole na křižovatce u cukrárny se dala doleva místo doprava. Moc dobře věděla, kam jede. Babička Poupátková seděla na zápraží a v ruce držela knihu. Jen co uslyšela zvonek na kole, odvrátila oči od řádků v knize a dívala se po původci toho velmi známého zvuku. „Lucinko!“ babička se zvedla ze svého houpacího křesla a pomalých krokem sestupovala z verandy. „Babičko!“ Následovalo dlouhé objetí. „Copak tady děláš, holčičko? Je pozdě a domluvily jsme se přece, že přijdeš až zítra.“ Babička na ni koukala tázavým pohledem. „Chtějí mě poslat do léčebny. Prý jsem blázen. Nejsem, babičko. Viď, že ne.“ - „Být bláznem kvůli skutečným věcem? Ha, háá. Děvče, nic co ty sama vymyslíš, nemůže být neskutečné. Vše, co je v tvojí mysli, je skutečné. Jen ty sama určuješ, co je pravda a co je nesmysl.“ A pohladila ji laskavě po tváři. Slova Lucku uklidnila. Večer u babičky byl klidný. Tady je doma. Tady je její místo. Sem patří a nikam jinam. Lucka ležela na velkém chlupatém koberci a babička se houpala v křesle a pletla. „Babi? O čem mi budeš vyprávět dneska? Říkala si, že příběh princezny Anny je dlouhý. Povídej...“ Prosila Lucka.

„Anna? Anna je úžasná bytost. Její příběh provází celou Zemi. Je to čistá osoba. Nejčistší z celého jejich kraje. Je tak... jemná a zároveň je v ní neskutečná síla. Jako když se díváš na čistý horský pramen, ale netušíš, jaká se v něm skrývá moc.“ – „Ty ji znáš?“ – „Ovšem, že ... neznám.“ Pousmála se babička. V jejím hlase byla cítit nervozita. „Pokračuj, babi.“
„Princezna Anna je dcerou Země v Nordenu.“ – „Babičko, co je to Norden?“ – „Norden? Nordenové jsou dávný legendární kmen sličných lidí. Spanilá rasa a přitom tvrdá a neúprosná. Babička pohladila svůj medailon na krku z bílého zlata a koukla se zasněně z okna. „Víš, Anna vlastně nikdy nebojovala za nic, co by mělo smysl pro ni samotnou. Zpočátku byla cizinec. Cizince v Zemi nesnášejí. Buď se je snaží hned zabít, nebo jsou velmi opatrní, než je pustí do své vlasti, či snad do vlastních duší. Zemi a její důvěru si získala bojem. Bojem za něco, co pro ni nemělo citovou hodnotu. Je to cizí země. Bojovala za rasu, ke které ji nic nepoutalo. Neměla závazky. Neměla rodinu. Neznala jediného člověka v tom kraji. Jenom věděla, že tady je její místo. Když Norden bojoval o svou existenci, tak tehdy Nordenští spatřily Annu poprvé. Nájezdy stovek bojovníků už dlouho trápily severní Zemi. Ale zatím nikdo se jim nedokázal postavit jako ona. Král Goffin byl zoufalý. Jeho stará tvář, již tak zničená a vrásčitá starostmi a bolestí, neměla pro co žít. Když se objevila Anna, jeho život dostal znovu smysl. S Annou v čele vojska dobyl zpět své území. A Anna usoudila, že právě tamto místo by chtěla nazývat svým domovem.“ Lucka si všimla, že babičce po tváři teče slza. Právě nakreslenou Annu jí položila do rukou a utřela jí kapesníčkem potůček slz. „Jsi to ty. Vím, že jsi to ty. Vždycky jsem to věděla. Trenton šel na jistotu. Jsi to ty, holčičko.“ Babička chytla Lucii kolem pasu a objala ji. „Kdo jsem? Co to říkáš babičko?“ babička vzala do svých starých unavených rukou všechny její skice a mělce dýchala. „Babičko? O čem jsi to mluvila? Proč nic neříkáš?“ Stařenka hladila bříšky prstů hladkým povrch papíru. Přejížděla tváře a krajiny. A nostalgicky se při tom usmívala. „Víš, kdo je tohle?“ posunula směrem k Lucii papír s mužským obličejem. „Vím, to je ten pán, kterého jsem viděla ve snu.“ – „Ty jsi ho viděla ve snu?“ zeptala se babička a chytla ji za ruku. „No, ... říkal mi, že už je čas. Pořád tu větu opakoval dokola. Nelíbilo se mi to. Táhl mě pryč. Do tmy.“ Babička se zvedla a šla do kuchyně. Pořád si opakovala slova: „Už je čas.“

Buch, buch! „Mami, jsi tam? Prosím tě, otevři.“Petr stál na zápraží a zkoumal, zda je někdo v domě. „Petře! Co tu děláš? Stalo se něco?“ zívla babička a pozvala mladého muže dál. „Je tady Lucka? Kde je?“ babička mu s klidem odpověděla. „Není, Petře. Pokud vím, tak mi říkala, že včera spí u kamarádky. Zkusila bych to tam.“ Mladý muž vstal a začal si prohlížet obrazy v domě. V tom domě, kde sám vyrůstal a kde to tak bezmezně miloval. „Pořád jí cpeš ty hlouposti? Pohádky, které ji jenom dočasně chrání od reality?“ – „Nikdy mi neodpustíš moje rozhodnutí, že? Vrátila jsem se kvůli tobě Petře! Nic mi nebránilo zůstat tam, kde to byl opravdu můj domov. Tady nežiju, tady jen přežívám. Kvůli tobě jsem se rozhodla stát se opět „normální ženskou“. Babička řekla poslední slova se značnou ironií. Sedla si na své křeslo a upřeně se dívala do země. „Mám tu holku sakra rád. Je to přece Lenčina dcera. Lenka už přišla o manžela. Nechci, aby přišla ještě o svoje dítě, proboha! Nechci, aby z Lucie byl blázen.“ Nastala odmlka. Oba se na sebe dívali. Ani nedýchali.
„Velice hezké, Petře. Nazýváš svoji matku bláznem? Nikdy sis mě nevážil tak, jak bys měl. Jsem pro tebe jenom matka. Jenom „matka“. Nevíš nic. A víš co? To dítě si stejně nakonec vybere, jakou cestou půjde. Já jí jen ukážu možnosti. Nemůžu jí tajit, že její místo je jinde. Nemůžu jí tajit vůbec nic. Je to proti zákonům a ....“ – „Mami, proboha! Ty tvoje zákony. Nic z toho není skutečné! Pochop to. Není to nic než jen tvoje výmysly. Měla bys začít chodit na ta sezení. Myslím to vážně.“ Žena se zvedla a přistoupila k mladému muži. Vzala do dlaně svůj přívěšek ve tvaru kapky a dala mu ho tak blízko k obličeji jak to jen šlo. „A tohle je co?! Nejsem blázen, Petře! Já tam byla. Viděla jsem ty lidi trpět! Nenechám to být kvůli tomu, že si pošetilec jako ty myslí, že je to nereálné. Jsem sice stará senilní babka. To ti neberu, ale vím svou pravdu. Vrátíme se tam. Obě.“ Žena dala ruce v bok a přesvědčeně kývala hlavou. „Věř té pohádce, jak dlouho chceš. Ale té holce hlavu plést nebudeš. Tohle ti Lenka nikdy nedovolí.“ Mladý muž práskl dveřmi.
Žena se zvedla z pohovky a odešla do svého pokoje. Tmavý olivový pokoj zdobilo jen pár kusů nábytku. Velká dřevěná skříň, malá postel a obrovský masivní psací stůl. Stařenka vytáhla ze zásuvky list modrého papíru. Tak blankytně modrý papír se jen tak neviděl. Vytáhla nádobku s inkoustem. Ne ledajakým. Byl bílý. Ne. Stříbrný. Jako provázky stříbra tančila písmena napsaná na tom papíře. Babička Poupátková psala krásně. Slyšela za sebou kroky. Žena se prudce otočila. „Lucko! Nevíš, že se nemá koukat lidem přes rameno?“ Lucie se začervenala. „Já vím. Babi, co to píšeš?“ Nakukovala zvědavě. „Dopis. To ti musí stačit. Měla bys jít domů. Petr se po tobě sháněl.“ V dívčiných očích bylo vidět zklamání a strach. „Nejsem tam doma. Už ne. Od tý doby, co... však víš... táta. Nejsem tam doma.“ Babička na ni vrhla úsměv. Plný bolesti a porozumění. „Brzy bude čas.“ Zašeptala. „Čas začít znovu.“

přidáno 30.07.2013 - 21:35
No přišlo mi to velice milé. Vyzařovalo to z toho. Stejně bych ale žádal bližší vysvětlení?
přidáno 22.11.2010 - 11:48
Je to moc dobré, zaujalo mne to hned od začátku a přečetla si to až na konec ... záměrně píšu až na konec, protože závěr chybí. Tak pokračuj, docela jsi mně napnula.
přidáno 12.11.2010 - 07:56
Uvítala bych dílko více v odstavcích.
Dá to hroznou práci to přečíst, ale prokousala jsem se.
Zajímavé.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nordenská slza : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : A, díl 1. - Hadičky a šminky
Předchozí dílo autora : Odvážnému štěstí přeje

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku