Odvážnému štěstí přeje

Jedno slovo, čtyři slabiky a 8 písmen. Nic strašidelného a přesto se jí všichni bojí. „Neboj, to zvládneš.“ „Maturitu má dneska každej blbec.“ „Je to fraška, to dáš.“ Tak tohle, milí přátelé, slýchám na každém kroku. Přesto se toho osudného dne obávám. A jelikož právě teď zpečeťuji svůj osud, prostřednictvím první části mé zkoušky dospělosti, tak mám dostatek inspirace pro psaní slohové práce. Nervozita se střídá se zmatkem a nejistotou. Z těžce rozluštitelných šifer na tabuli jsem si vybrala téma své práce: „Odvážnému štěstí přeje“. Již třikrát jsem měnila propisku, protože se dámy rozhodly, že prostě najednou nebudou psát, po zádech mi stéká potůček potu a mám bolesti břicha, protože mi kamarád poradil pít hodně džus, prý mi to zaručeně pomůže od trémy. No nevím. Konečný efekt je takový, že mě extrémně bolí žaludek a co chvíli se chystám vystartovat jako neřízená střela na toaletu. V hlavě mi to šrotuje a v břiše mi bublá jako v sopce. Očekávám výbuch každým momentem. Hlavou mi teď svitá že na maturitní práci bych zřejmě neměla rozebírat své žaludeční potíže a tak se obracím na jiné téma. Desetkrát škrtám, přepisuji a pozor, teď si dokonce maluji kytičky. Tahle vypadá koncept správného maturanta. Právě přemýšlím, zda by maturita z výtvarné výchovy nebyla lepší variantou. Po chvilce nic nedělání a napsání těchto dvou odstavců sleduji mouchu na zdi. „Holka, ty se máš.“ Myslím si v duchu. Po hodině lelkování se přeci jen rozhodnu sem ještě něco vepsat. Můj zdroj inspirace se právě podobá vyschlému korytu řeky Nil a tak obracím svou pozornost opět na mouchu. Učitelka se na mě nedůvěřivě kouká, zda nejsem v podnapilém stavu a já se na ni jenom vesele zazubím, protože vím, že po příchodu domů se zprávou „shořela jsem“ mě čeká už jen výběr mé vlastní rakve. Před očima mi probíhá celý život. Ano. Moje první kolo a s ním přišlo i moje první zranění hlavy, jehož následky se zřejmě promítají do dnes. Moje první rvačka ve škole a s ní první vyražený zub. První pravá „bárbína“, na které jsem zkoušela své kadeřnické umění, á la ostříhej mě „na hrnec“. První líčení, které skončilo zánětem spojivek. Ach, na koncept mi upadla slza z dojetí. Paní učitelka si myslí, že už jsem se dočista zbláznila a tak začíná nejistě přešlapovat po třídě. Přistupuje ke mně a vsadila bych se, že právě teď se mě snaží v duchu uškrtit. Její výraz tomu napovídá. Nebo že by někdo právě škrtil ji? Vypadá to, že se snaží pro mé chování najít vhodná slova. Nedaří se jí to, jak se zdá. S nevinným pohledem do učitelčiných zoufalých očí dodávám, že když nám škola nabízí možnost vykonávat maturitní zkoušku, tak bychom neměli být neslušní a měli bychom si ji přijít nejméně jednou zopakovat na důkaz toho, že se nám maturita líbila. Vstávám a pokouším se odejít, ale učitelka mi moje plány kazí a smykem mne vleče k mému umělecky „vytuněnému“ konceptu. Usedám tedy znovu k mému „dílku“ ať se snažím, jak se snažím, nepřicházím na jedinou myšlenku na úrovní žáka střední školy. Poté, co se snažím svůj koncept sníst, se z učitelky stává trojbradá saň a z mých spolužáků se stávají duhoví trpaslíčci, kteří předvádí kreace hodné Heleny Vondráčkové. Plesk plesk. To je sice hezké Adélko, ale vrať se do reality. Tvůj spolužák Péťa by byl v duhových kalhotkách šíleně sexy, ale teď tě čeká maturitní slohová práce. Obracím oči ke stropu a snažně prosím svého strážného anděla, který dnes zřejmě zaspal, aby mi ukázal, jak z toho průšvihu ven. A je to tady. Vlastně proč ne? Přepisuji jako o život a odevzdávám v aktuální podobě. Jak tato slohová práce dopadne? Nemám tušení. Ale odvážnému přece štěstí přeje....