přidáno 22.03.2011
hodnoceno 3
čteno 878(5)
posláno 0
Hadičky a šminky


Nemám ráda hadičky, nemám ráda pláště a doktory, co záhadně mlčí a přešlapují na chodbě s kafem v ruce. Sedím jako pecka na židličce před babiččiným pokojem. Uběhla hodina dvě, vlastně možná tři. „Slečna Horáková?“ ušklíbl se na mě mladý doktor, zhruba 20-25 let. „Ne, Fischerová. Ale paní Horáková je moje babička. Řekne mi už někdo, co s ní ksakru je?“ vyletělo ze mě. „Je v pořádku. Za pár dní se zotaví, potom si ji můžete odvést domů. Byl to jen lehký infarkt. Měla štěstí, že jste tak rychle zareagovala, slečno.“ doktor se lehkým pokývnutím hlavy rozloučil a už rychlým krokem směřoval k dalším čekajícím příbuzným.

S úlevou jsem si sedla na židli a děkovala „tomu nahoře“, že i tentokrát nás v tom nenechal. Babička je na tom poslední dobou špatně. A víme to obě. Jenom ona si to míň připouští. Nikdo by netipnul, že jí brzy bude 70 let. Je čilá a šíleně aktivní. Jakoby se nikdy nechystala umřít. A to si piš, že bych si to takhle přála. Chci, aby tady byla napořád. Se mnou. Potřebuju ji. Jestli ztratím i ji, tak už nemám nikoho. Ona je moje nejbližší osoba a moje rodina. Do háje s fotrem. Poprvé v životě se o mě začal zajímat, když se rozděloval majetek po mámě. Nenávidím ho. A nejvíc nenávidím to, že u něj musím každý prázdniny být. Nesmím s sebou vzít ani babičku, natož miláčka Ronnyho.

„Slečno Hor... ehm Fischerová. Babička vás chce vidět.“ vytrhl mě z přemýšlení další doktor.
„Babí, tak jak ti je? Je to lepší? Staraj‘ se o tebe dobře?“ vychrlila jsem na ni hromadu otázek, na který mi odpověděla svým hřejícím úsměvem. „Můžeš být v klidu, Adélko, je mi fajn. Vážně. Sice nejsem ještě úplně v nejlepší kondici, ale hned na konci měsíce s holkama určitě něco podniknem.“ Usmála se na mě, i když jsem věděla, že do smíchu jí určitě není. „Ani jsem nepostřehla, co se vlastně stalo. Vím jenom to, že jsem přišla domů a tys ležela na zemi. Co se stalo, babi?“ bylo na ní znát, že o tom nechce mluvit. A taky jsem jí nechtěla přitěžovat. „Až se zase vrátím domů, musíme si promluvit. Nestalo se nic vážného. Jen je tu menší záležitost, která se musí, co nejdřív vyřešit.“ babička mě chytla za ruku tak, jako by mi chtěla dodat odvahu. „Můžu ji obejmout?“ sklouzla jsem pohledem z babičky na doktora stojícího ve dveřích. „Myslím, že to je jeden z nejlepších léků. Můžete.“ zazubil se a odešel. Objala jsem ji a hřálo mě to jako nikdy předtím. Měla jsem chuť ji už nikdy nepustit.

„Měla bys jít domů. Určitě tady sedíš už hodiny.“ řekla babička zastřeným hlasem. Věděla jsem, že chce něco říct, stejně jako já jí. „Dobře, zítra zase přijdu. Ne, že budeš balit toho pacienta od naproti.“ babička se lehounce začervenala a obtloustlému dědovi v protějším pokoji zamávala. Ten ji mávnutím potěšil také. „Copak nemám v 65 letech právo na milostnej život? To bych se na to podívala.“ Byla jsem ráda, že se jí vrací zpátky humor a dobrá nálada.

„Zítra po obědě přijdu.“ – „Počkej, jak po obědě? Ty nemáš školu?“ No jasný, že mám, ale tohle je přednější. „Ne, nemám babi. Po obědě končíme. Miluju tě, babi.“ A vlepila jsem jí pusu na tvář. „Já tebe taky holčičko. A nezapomeň mi donést šminky. Však víš.“ Zase zamávala tomu dědulovi naproti. „Jasně babi.“ řekla jsem se smíchem. Miluju její živost a její sílu. Někdy si říkám, že se tak možná tváří jen kvůli mně. Ale jindy si zas myslím, že tohle je prostě ona. Ani se nedivím, že na ni chlapi tak letí. Všechny babulky v jejím věku jsou „fňukny“, jak říká babi. Stěžují si, co je kde bolí a kolik mají denně zhltnout prášků. Moje babi je jiná. Je ... prostě dokonalá.

Cesta domů byla dlouhá a docela těžká. Sice jsem šla z kopečku dolů, což není vůbec žádná námaha. Ale po psychické stránce to nebylo vůbec jednoduché. Napadala mě spousta myšlenek. Dobrých i špatných. Pravděpodobných i nepravděpodobných.

Ráda se sem vracím. I když je to jenom malinký domeček na kraji města. Je to můj domov a vždycky bude. Nádherná žlutá fasáda, na kterou sluníčko praží každé ráno. Zářivě zelený plot a podivně červená branka. A za ní můj Ronny.

Na předposlední ulici před naším domem jsem zrychlila. Ronny byl slyšet už o dvě ulice dřív. Ale to mi nepřišlo tak podezřelé, jako ten štěkot s vrčením. Tohle nikdy nedělá. Rozběhla jsem se a utíkala až k domu. Ronny zuřivě skákal na branku a vrčel. Před domem stál nový černý nablýskaný mercedes a u branky stál muž v černém obleku.

„Co tady ksakru děláš?“ zařvala jsem, když jsem stála už jen pár metrů od toho chlapa. „Ronny, trhej!“ vypustila jsem ho zpoza branky. Můj 60 kilový novofundlák fešáka v obleku vydatně vyválel na zaprášeném chodníku. „Ty ses snad zbláznila! Zavolej si ho. Ten oblek stál 5 tisíc eur!“ chlápek se začal zuřivě oprašovat a zpražil mě pohledem. „Rodina se vítá trošku srdečněji, holčičko. Tvoje každoroční výstupy mě začínají štvát.“ Jak já ho nesnáším! Jeho podělanej přízvuk i to nablejskaný fáro. „Nehraj si tady na rodinu. Seš směšnej.“ Udělal krok ke mně, ale pak si to zase rozmyslel. Po tom, jak mi minulý léto dal facku a já pak chytla druhou o roh stolu, má na krku sociálku.

„Nehraj si na vzornýho otce. Máš to marný. Možná u vás vypadáš jako dokonalej otec, protože tam stačí, abys děcku nacpal pár bankovek. Tady seš a budeš hajzl.“ Sousedka z domu naproti už se vykláněla z okna a rukama mi naznačovala, že stačí dát signál a volá policii. „Proč si přijel tentokrát? Ještě není léto ne?“ bylo vidět, že výrazně znervózněl. „Nemůžeme si o tom promluvit vevnitř?“ řekl rozrušeně, když viděl, že většina sousedů už stojí před domem a pánové svírají ruce v pěst. „Myslíš si, že tě pozvu dovnitř?“ začala jsem se hlasitě smát. „Je to docela důležitý.“ Otec nahodil svůj veledůležitý výraz jako vždycky. „Poprvé a naposled. Babička tady není. Takže ... KDYBY NÁHODOU PANE NOVÁK, TAK ZAKŘÍČÍM A VOLEJTE POLICAJTY!“ křikla jsem po sousedovi z vedlejšího domu a ten jenom kývnul hlavnou na souhlas.

„Tak pojď.“ řekla jsem a otec se začal cpát k brance. „To bylo na Ronnyho. Ty půjdeš až po něm, Pavle. Teda vlastně Pauli.“ Nahodila jsem jejich příšerný západní přízvuk a začala se řehnit. Sedl si v obýváku na sedačku a čekal. Práskla jsem před něj sklenici s vodou a sedla si do křesla naproti. Ronny se přede mě namáčkl, jakoby se mě chystal chránit.

„Přijel jsem, protože si myslím, že bys měla něco vědět. Je to pro mě moc důležitá událost a chtěl bych, abys tam přijela.“ Následovala dlouhá odmlka, jakoby se snažil tu svou superdůležitou novinku dramatizovat. „Budu se ženit, Adele.“ Ty idiote, přestaň mi moje jméno komolit. „Super. Tos mi mohl říct po telefonu.“ odsekla jsem, zvedla jsem se a šla si udělat kafe. Asi jsem z té novinky nějak změkla a udělala jsem kafe i jemu. „Kdo je ta chuděra, která ještě neví, do čeho se žene?“ dávala jsem mu pěkně zabrat. Však si to taky zasloužil. Zpražil mě pohledem a zakroutil hlavou. „Jmenuje se Nadja. Je o pár let mladší než já. Ale rozumíme si výborně. Miluju ji, Adele.“ O pár let mladší. Ten hajzl. „Zase balíš školačky?“ ušklíbla jsem se. „Není to školačka. Je jí 22. Je sice mladší, ale intelektuálně je na stejné úrovni jako já. Je prostě úžasná.“ Začal se rozplývat nad tím svým kuřátkem.

„Je ti skoro 40 proboha. Jestli budete mít někdy dítě, tak ti bude říkat dědo.“ Bylo na něm vidět, že je fakticky šťastnej a že jenom září. Co na tom, že na moji mámu už si roky nevzpomněl. „Tuhle radost si zkazit nenechám, ani od tebe. Jsi pozvaná. Bude to v červenci, kdy budeš stejně u nás.“ - „U nás? Tak tohle je na mě nějak moc informací. Vy spolu bydlíte?“

přidáno 30.07.2013 - 21:45
Který ovšem neexistuje. :(
přidáno 30.07.2013 - 21:44
Tak hurá na druhý díl.
přidáno 22.03.2011 - 21:45
hmm..je vidět že buď to čerpáš ze své vlastní zkušennosti nebo zkušennosti někoho velice blízkého,je to čtivé pro lidi kteří vědí oč běží a sami něco podobného zažili.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
A, díl 1. - Hadičky a šminky : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Nordenská slza

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
kekebreke, Vanesa, vanovaso, VKate, Zitra
» nováčci
Vanesa
» narozeniny
Ms Floret [13], moonell [13], slecnaChuckye [9], Mandrake [12], *Whatsoever* [12], kozlikmilda [11], cappy [11], Gabuša [9]
» řekli o sobě
Nikytu řekla o Tom Cortés :
Pan Textař, a taky skladatel a zpěvák. Je znát, že je z oboru a umí. Píše velmi dobře a nápaditě. I jeho písně jsou dobré. Rozhodně stojí za pozornost. Doporučuji. ;-)
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku