Něco jako "ochutnávka" z mého nového rukopisu "Ach, Zuzo..." Chtěla bych kritiku na styl psaní, popřípadě upozornit na chyby. Díky předem i zadem.. :)
přidáno 06.10.2010
hodnoceno 2
čteno 854(12)
posláno 0
„Promiň, že jsem křičela,“ pípla jsem a cítila, jak se mi obličej barví do ruda. Mají v Tescu ještě ta levná rajčata?
„To nic,“ zahučela, už trochu klidná, ani nezvedla hlavu a zírala do sklenice před sebou.
„Fakt mě to mrzí,“ řekla jsem. Styděla jsem se. Kdyby mi bylo takových pět, tedy o osmnáct let méně, zarazila bych si obličej do dlaní a ještě bych se schovala za mámu,abych měla jistotu, že jsem naprosto neviditelná. Ale skutečnost byla taková, že mi nebylo pět, byla jsem kamarádka na baterky a matka se mnou nemluvila, protože jsem si dovolila nejít na vysokou.
„Paní magistra Markéta Přibíková. Tobě to nezní hezky? A to nemluvím o tom, že s lidmi, kteří mají titul se zachází slušněji než s těmi, co mají jen maturitu.“
„Prosím tě, mami, za prvé, Pavla si ještě neberu a za druhé, jsou lidi, co nemají ani maturitu a stejně mají práci.“
„Ale jak se na ostatní dívají!?“
„Já se dívám na všechny stejně. Že ty ne, to není můj problém.“
Když už mi máminy výčitky lezly krkem, zkusila jsem příjmací řízení na Universitu Karlovu. Samozřejmě jen proto, abych měla klid. Záměrně jsem neuspěla, ani nevěřím, že bych byla přijata, kdybych se snažila, a pak dorazila matku tím, že jsem odjela, nastěhovala se do podnájmu 1+1 a našla si práci servírky. Ta práce mi sice nijak extra nevyhovovala, ale musela stačit. Nic jiného jsem tak narychlo nesehnala.
„Když se to sere, tak pořádně…“ říkal občas můj táta. Častěji, než by bylo mým přáním, s ním musím souhlasit. Z čajovny jsem odešla, po dvouhodinovém pokusu Romanu alespoň trochu utěšit, jak jinak než marně, v nepříliš dobrém rozpoložení. V ten den byli lidi protivní, puberťáci, kteří přišli vyvenčit si plíce vodní dýmkou místo odpoledky si vymýšleli a pořád na mě pípali, Romana mi náladu nezvedla, spíš naopak. Ale její vina to nebyla. Ale kvůli dialogu o jejích rodičích jsme se nedostaly k důvodu, proč jsem s ní vůbec chtěla ten den mluvit. Pavel se se mnou rozešel, na čemž mě nejvíc štvalo, že se jsem se mu ani trochu nedivila.

„Dobrý den, Markétko,“ pozdravil mě soused, a majitel mého bytu, hezounky jako vždycky, když jsme se potkali na chodbě. Ten starý člověk měl vždycky něco do sebe. Při našem prvním setkání na mě působil, jako ten až příliš hodný pán. Jakmile jsem se s ním viděla poprvé, pochopila jsem konečně, proč moje matka říká, že hodný rovná se hloupý. Ovšem pan Ševčík, to bylo jiné kafe.
„Dobrý den,“ odpověděla jsem, snad dost uctivě, na jeho pozdrav.
„Brzy budeme mít patnáctého,“ poznamenal dobrácky. Jeho způsob jednání s lidmi si až koledoval o to, aby s ním akorát někdo zametal. Jeden by ani neřekl, jakou nade mnou měl majitel mého „prostorného bytečku,“ který ani nebyl můj, moc.
„Vím, vím. Nejpozději do pátku přijde výplata. Tento měsíc se neopozdím, čestný skautský.“
„Chtěl bych s vámi něco probrat, Markétko.“
„Jistě, tak pojďte na kafe,“ vyzvala jsem ho. Přikývl a zamkl dveře svého bytu. Myslela jsem, že jde o ta plastová okna, která měli dělat v celém domě. Šuškalo se o tom už pomalu dva měsíce a tehdy se měl sen tří čtvrtin nájemníků stát skutečností.
„Vy víte, že nesladím, že?“
„Jistě,“ řekla jsem samozřejmě a posadila ho ke stolku v mé malé kuchyni. V polici jsem mezi hromadou prázdných mikrotenových sáčků od pečiva vyhrabala poloprázdný balík s posledními sušenkami. Dala jsem je na talířek z trhů, byli na něm odporní jeleni, ale já ho prostě musela mít. Jeho odpornost mě totiž fascinovala. Talíř, na něm sušenky, jsem položila na stůl. Přidala jsem i popelník z modrého skla, protože pan Ševčík byl náruživý kuřák doutníků. Dřív bych mu nedovolila sedět mi v bytě s doutníkem, ale po delší době v čajovně jsem měla čichové buňky ochotné snést už kdeco. Tiše jsem doufala, že ty sušenky nesní všechny. Tím by mě odsoudil k přežití nadcházející noci bez sladké svačinky kolem té druhé ráno. Noční dlabání sladkostí se totiž po odstěhování od rodičů stalo mým důležitým rituálem. Co by ne? Když máti nehlídá?
„Tak. Voda se vaří, hovořte,“ přerušila jsem ticho, abych pořád nemyslela na sušenky a dávkovala kávu do hrnků. Ty barevné hrnečky mi pomalovala neteř. Byly na nich všelijak barevné fleky, které měly představovat různá zvířátka. Od sobů, přes kočičky až po fialového, údajného, sumce. I přes abstraktní vzezření byly hrnky roztomilé. Ona v tom byla konkrétní jen idea a ještě ke všemu dětská idea. Myšlenka. A ta, jak je známo, samozřejmě není viditelná pouhým okem a pokud není předána ústně, jako by pro druhé ani nebyla. Moje milované hrnečky. Pomalované sedmiletou holčičkou, pro tetu, z lásky, kterou zná snad jen dítě.

přidáno 09.11.2010 - 07:16
Styl se mi líbí. Co se týká popisu, tak to má každý nastavené jinak.
Já jsem na popisy trochu skoupá a příliš věcná a ty to máš obráceně a přesto se to čte velice pěkně.
přidáno 06.10.2010 - 00:48
Celkem dobré. Určité detaily možná až moc popisované. A na konci prvního odstavce je asi jedno "se" navíc.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Nebojte se do mě opřít! : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Ne, nikdo tam není
Předchozí dílo autora : Ráno..

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku