MiK

Kdysi lidé věřili, že když někdo zemře, vrána zanese jeho duši do země zemřelých. Ale občas se stane něco tak špatného, že spolu s ní přinese i obrovský smutek a duše nedojde pokoje. Pak někdy, jen občas, může vrána tuto duši přivést zpět, aby dala věci do pořádku.
(The Crow - Vrána)

I já mám víru nebo alespoň naději v ní. To, co mě drží při životě, když se zdá, že vše ostatní je nenávratně pryč. Vzdáleno daleko od mého ostrova, jejž jsem si vysnila.
Není tu teplo ani zima. Sluníčko sice svítí, ale nepálí. I chladné noci v mém světě chybí. Mám jen ty teplé-letní, kdy je ve vzduchu cítit déšť, který padá jen ve chvílích hlubokého zármutku..

„Mik!“zaslechnu v dálce volat někoho zkomoleninu mého jména. Nevadí mi, představuji se tak už pár let.
„Mik! Sakra, kde se zas flákáš?! Hledám tě půl dne.“nemusím se otáčet, hlas své přítelkyně poznám.
„Ale Sáji, víš moc dobře kam chodím. Tak nepřeháněj!“hodím na ní jeden ze svých šklebů – číslo 5?
„Tohle na mě neplatí.“tváří se přísně, ale po chvíli se usměje. To je prostě moje holka. Miluju ji.
„Co potřebuješ?“zeptám se.
„Tvoje máma tě shání na tu Klářinu svatbu.“zakoulí očima. Krásnýma, velkýma, modrýma očima. Když se do nich zadívám, chce se mi smát, chce se mi v nich utopit.
„Eh, já na ní dočista zapomněla.“vydechnu.
„Tak poběž, ty ňoumo!“zahihňá se, hopsaje k domovu. Ještě chvíli se dívám na její poletující vlasy barvy žitného pole, než se rozběhnu za ní.

Nemám ráda oslavy, natožpak svatby. Všude spousta mile se tvářících lidí, kteří se přijeli možná tak zadarmo najíst a „pochlubit se“ nově zjištěnými nemocemi. Skvělé! Ještě, že mám Tebe Sájo. Nevím, co bych sama dělala. Asi se utápěla ve věčné depresi ve svém snovém světě. Říkáš, že jsem Tvůj blázínek a možná máš pravdu. Nikdy jsem nebyla a nebudu „normální“, ale to Ti přece nevadí. Možná je to jeden z důvodů, proč mě máš ráda.
Já stále hledám vhodná slova. Chci ti říct, jak moc Tě miluji, ale nedostává se mi jich. Není možné popsat vše, co k Tobě cítím..
„Mik, kde se zas touláš? Sedíš a cívíš do prázdna. Slyšíš?! Hrajou naší oblíbenou. Aspoň, že Klára má vkus. Kdyby ji vybíral ten domorodec, co si ho bere.. no potěš!“
„Chychy.. Když se jí líbí, nemůžeš jí to zazlívat.“přihlouple na ní zamrkám.
„Nevyčítám jí to. Vypadá šťastně. Jen si říkám, proč zrovna ON.“
„Lásce neporučíš..“povzdechnu si.
„Co?! No, od tebe to zrooovna sedí.“
„Nech si ten sarkasmus na doma, miláčku.“úsměv číslo 3? Dobrý!
„Ty si zas nech toho miláčka.“rozchechtá se. Jak roztomilé..
Domů jdeme kousek po jedenácté večer. Ostatní půjdou až nad ránem, ale ani Sáju netěší být dlouho do noci s opilými příbuznými. Díky bože, možná opravdu existuješ! Jsme vzhůru jen do té doby, než se stihneme svléct, osprchovat a zalézt do postele..