v mezičase

zavřený brány dětství
jeden život rozdělen na dva
(třetí je opomenut
zase)

probrečený noci
bez pomoci
naděje nebo utěšení
plyšový medvídek asi jediný
bez možnosti zacpat si uši
(děkuju ti, plyši)

všechny náruče uzavřeny
každý v tom svém koloběhu
(ztracen v egu)
chci ten svůj
nenarušený

žít od bodu k bodu a
očekávat pořád
něco víc
(a ono nic)

jako nezvaný host
vkráčela nenávist v šatech barvy lásky
a splynula s davem
tak snadno. tak lehce.
pak, když se dostala k jádru
nechala odhalit svou
pravou tvář
(a že nenosí svatozář)

díky bože
za ty nože
v zádech

jako bouřka.
ve špatném čase na špatném místě
nebezpečná
pálí

tak kam zas jdeš.
zůstaň.

můžem spolu čekat
na zázrak
nebo aspoň
na tramvaj