Prvotní cíl byl napsat povídku, ale ono se to jako báseň psalo skoro samo...
přidáno 04.12.2007
hodnoceno 4
čteno 901(14)
posláno 0
Bylo to dva dny poté, co poprvé nasněžilo.
S milou jsme se vydali na louky,
mezi ocúny pokřivené prvním mrazem.

Sníh nám křupal pod nohama
a milá švitořila
a zpívala si
a nechávala za sebou hluboké šlápoty
a okvětní plátky růží, jenž jsem jí přinesl.
A jak je bylo těžké sehnat!

Pod velikou osamělou a suchou třešní,
u hromádky ledem pokrytého kamení,
rostly mochyně.

Svěšené hlavy na unavených tělech.

„Malinké klícky,
srdéčka rudé,
pověz mi milá,
kdo že v nich bude?“

A milá mi padla do náruče a odvětila:
(a její krásná tvář se na mne usmála)
„Všechny ty děti, jež ztraceny v lese,
to jejich dušičky klícka si nese.“

A já:
„Hnědavé stvoly,
lístečky suché,
pověz mi milá,
co s nimi bude?“

A ona:
„Budou stát tichounce tady v tom poli,
než čas a mrazy je nadobro skolí.“

A já,
a ona,
oba společně:
„Pospěšme, srdce mé, nahoru k lesu,
Pospěšme k silnici, k tmavému plesu,
Daleko, daleko pryč!“

(Chtěl jsem jí z mochyní natrhat kytici.
A přidat ocúny,
a hloh a jiné plody peckovin a vůbec vše co bylo barevné,
ale nenašel jsem odvahu vytrhnout ty lucerničky, lampiónky, ztracené duše,
ze země.)

Rozeběhli jsme se nahoru do stráně,
a zpívali písničky z dětství,
ačkoli dlouho jsme to už nedělali.
Tu o vodě, tu o kouzelném proutku a tu o Židovi, co ho oběsili zbojníci v lese.
A nakonec tu o štěstí i neštěstí, které přinášejí straky.

Nahoře pod lesem, v trávě obalené zmrazky,
v plášti z kožešin a peří,
nohy zkřížené,
seděl Ptakopravec.
Svýma očima (věru jak kutá ocel šedýma!) nás pozoroval,
orlím nosem kýval,
a držel v rukou holuba, věřím, že mrtvého.

A ve vlasech měl havraní pera a taky jejich kosti.

Mlčeli jsme, stáli bez hlesu tou úctou.
Já sledoval ty lebky kolem jeho krku,
jejich prázdné důlky a ostré zobáky.
A co sledovala má milá, to nevím.

Nebyla mi zima, ani trošičku.
(asi že krev mi dávno zmrzla v žilách)

Ptakopravec škubal holubí peří a pouštěl je na zem,
kde vítr je bral a házel s nimi (s těmi popelavými pery).
A roznášel po širém okolí.
Stáli jsme tam ve sněhu, dvě sochy, které vytesal úžas, že muže z bájí vidí,
a on vypadal, jako by tu seděl odjakživa
a trhal holubí pera, která vítr bral.
A roznášel po širém okolí.

Pak, když už holub byl lysý jak holátko,
konečně se otočil k nám
a zeptal se, jestli chceme znát svou budoucnost.

„Ne!“ řekl jsem.
„Ano!“ řekla.

Ptakopravec vzal holuba a otáčel s ním ve svých rukou
(spíš pařátech)
zatínal do něj nehty
(nemohl být mrtvý dlouho, protože z něj stále crčela krev)
a očichával ho.

Pak vytáhl z kabátu kost, ostrou jako nůž.
(Z jak velikého ptáka musela být!)
Rozřízl holubí břicho a maličké vnitřnosti,
tak podobné těm lidským,
se vyhrnuly do sněhu.

Sníh se barvil holubí krví,
a z malého tělíčka se kouřilo.

Skrytý v hávu šedivého peří,
Ptakopravec vzal ty malinké kousíčky
bral je do rukou, drtil je prsty,
ochutnával je dokonce!
a zkoumal je s největší pečlivostí.

Prométheus rvoucí orlí tělo.

A když jsem chytil mou milou za ruku, tak se třásla.
Má milá i její ruka, obě.


„Různé jsou pravdy,“ řekl.
„Jiná pravda padá z kostek a jiná je ve hvězdách,
a jinou skrývají karty a jinou ptáci.

Zrakem krahujčím nahlížel do mé duše, věřím.

Pravda kostek je jen náhodou,
s pravdou hvězd si jiná nezadá,
pravdu karet si člověk vybírá
a z ptáků dolovat se pravda musí.

Je skrytá.
Je hluboko, v morku kostí a ve srdečních chlopních,
proudí krví a zračí se v očích,
ale málokdo ji dokáže objevit
a i ti, co to dokáží, nedokáží ji objevit celou.“

Upustil holuba, tu prázdnou schránku, do sněhu.

„Lidí jde houf,
s křikem a pláčem,
schováni všichni pod smutečním pláštěm,
s písní bez naděje.

Ve sněžné vichřici,
mířící k lesu,
po staré silnici k temnému plesu,
plni beznaděje.

Shrbení nalezli
zavátou stopu,
která je dovedla k čerstvému hrobu,
S písní bez naděje,
plni beznaděje.“

A má milá se ke mně přitiskla
A do ucha mi zašeptala:
„Pospěšme, srdce mé, rychle od lesa,
Pospěšme k silnici, od tmavého plesa,
Daleko, daleko pryč!“

A já se rozběhl,
držel jsem ji za ruku,
a běžel a běžel a běžel.
Daleko od toho muže-ptáka
jenž nebyl dozajista démonem,
protože démon by se smál, když jsme od něj utíkali.
Ale on stál tiše,
ruce od krve
a neřekl ani slovo.

Klopýtali jsme přes louky podél lesa,
když začala bouře,
spíš vichřice nebo orkán,
a sníh plný ostrých hran nás bodal do obličeje.
A vždy, když jsem se ohlédl, viděl jsem muže
co měl křídla místo rukou.

Obloha zatměla,
možná jen hejno havranů zakrylo ji.

Slyšel jsem je,
krákající,
posmívající se,
plnili mé uši
a šli hloub.

Vůle zmizela,
rozplynula se
nebo zamrzla
a má milá upadla
a já se svalil vedle ní.

Objala mě
(a jak krásná byla, i když unavená)
a ležela podél mě
a pak zavřela oči a já jí je chtěl otevřít,
chtěl ji vzbudit a zahřát křehké tělo křišťálové princezny
ale už to nešlo
už nikdy ne.

Byli jsme zase spolu,
viseli na hnědém stvolu,
dvě lucerničky červeně zářící do přicházející noci

A já jsem jí zašeptal:
„Malinké klícky,
srdéčka rudé,
pověz mi milá,
kdo z nás to bude?“

A ona se ke mně naklonila
(nejspíš vítr s ní pohupoval)
a tak smutně, jak jsem ji ještě neslyšel, mi odpověděla:
„To my dva milenci ztracení v lese,
to naše dušičky klícka si nese.“

A ani jednomu z nás se nechtělo pokračovat,
asi že jsme věděli co přijde.

Tiše,
navždy spolu,
poslouchaje, jak někde v dáli začali zpívat píseň bez naděje.

přidáno 07.03.2012 - 21:25
Moc se mi líbí... zaujal mě název a zklamaná rozhodně nejsem. Nejvíce se mi asi zamlouvá ten kousek s pravdou ve hvězdách, kostkách a kartách...
přidáno 06.12.2007 - 21:47
:) teda to je něco. na začátku sem popravdě nedůvěřivě koukal, co to je zač... ale jak se do toho člověk začte musí to dočíst do konce... a že sem to dočet, toho nelituju :) ..je tam trošku mockrát 'jsme' a pod... ale nevadí to moc :) a děj je taky hezký
přidáno 05.12.2007 - 19:24
dik za komentar, uz jsem myslel, ze nikdo ic nenapise. to "A ja, a ona" vadilo vic lidim, takze toasi pozmenim. ta forma je inspirovana gaimanovou basni "bila silnice".
Chtel jsem napsat povidku, lec nedarilo se:)
přidáno 05.12.2007 - 14:51
Je tu hodně silná dějová linie...možná by se mi to víc líbilo jako povídka, trošku mi tam vadilo..." a já" "a ona"...no nevím, s takovou poezií nemám moc zkušeností, tak nemůžu soudit ;)...ale celkově mě to oslovilo...*

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Ptakopravci : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Půst
Předchozí dílo autora : Sněděná cesta

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde psaní básní pěkně od ruky.

ChciKupon

Slevové kupony do spousty eshopů, vybíráme pro vás ty nejlepší :)

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Patos

Krátké a mnohdy vtipné či šokující vystřihovánky ze života.

© 2007 - 2019 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku