přidáno 12.07.2010
hodnoceno 1
čteno 1014(12)
posláno 0
Ta vesnice byla divná. To si Martin řekl, už jak vystoupil z autobusu. Lidé si ho pokradmu prohlíželi, ale to se dalo přisoudit i vrozené české nedůvěřivosti k čemukoliv novému, tedy i k lidem. No, co se dá dělat. Sem ho zavedla práce a on jí musí uposlechnout. Je fotografem na volné noze a teď zrovna dává dohromady kolekci fotografií o České krajině. Rozhodl se projít vesnici a pořádně se tu rozhlédnout. Obec byla zastavěná typickou architekturou českého venkova zdevastovanou dobou nezájmu a třídílnými okny. Jediné, na čem spočinulo jeho oko zálibně, byla chátrající barokní fara a stejný kostel s malým hřbitůvkem, opravdové perly architektury, které se skvěly na místní návsi. Martin vytáhl z brašny fotoaparát a zamířil jeho objektiv na obě stavby. Foťák několikrát cvakl a zvěčnil tento okamžik pro několik příštích generací. Právě včas, pomyslel si jeho majitel. Slunce se během jeho procházky schovalo za mrak, který s imperiálními ambicemi zabíral čím dál tím větší kus oblohy. Martin se rozhlédl, kam se může schovat. Jeho zrak se dotkl vývěsního štítu, který oznamoval, že se tam čepuje pivo. No vida, hospůdka. Třeba se tam i něco dozví o tom kostele a faře.
Vrznutí dveří vyrušilo několik masařek o velikosti bitevních vrtulníků. S hlučným bzučením se zvedly a zběsile létaly lokálem. Jinak zde bylo ticho. Martin se rozhlédl. Několik stolů se špinavými ubrusy stálo porůznu v místnosti a oprýskané židle jakoby říkaly: Nesedej si.
Hmm, majitel zřejmě o svůj podnik moc nedbá, blesklo fotografovi hlavou. Za pípou se objevila nerudná tvář nějaké ženy.
„Co chcete? Máme už zavřeno!“
Martin jen polkl a jeho pohled sklouzl na hodinky.
„Vždyť jsou teprv čtyři?“ namítl udiveně.
„No a? Pracovní dobu mám do osmi do čtyř! Tak nashledanou.“ Tím její proslov skončil a ta podivná servírka zmizela kdesi v zákulisí. Martin si povzdechl. Než tento národ začne myslet ekonomicky, to bude trvat. Je patnáct let od sametové revoluce, ale socialismus ještě někde neskončil. Alespoň v hlavách lidí.
„Tak nashledanou.“ Otočil se a vykročil ze dveří. Mrak už okupoval prakticky celou oblohu a v dálce se začínalo blýskat. Martin se rozhlížel po liduprázdné návsi. Tady je to divné, pomyslel si znovu. Vykročil, aby našel úkryt před bouřkou. Autobus mu jede až za tři hodiny, tak má ještě dost času na to, aby o tom kostele zjistil, co se dá a nafotil toho co nejvíce. Upravil clonu fotoaparátu a udělal další sérii snímků obou staveb. Poté došel do prostřed návsi, kde byla vývěska s označením MNV, přelepená nálepkou Obecního úřadu. Opět se rozhlédl. Na zahrádce nejbližšího domku byla nějaká stařenka a zalévala kytky.
„Dobrý den, paní. Mohl bych se vás na něco zeptat?“ přispěchal Martin k plotu. Babka se na něj pohoršeně podívala a rychle zalezla do dveří.
„Paní…?“ vydal fotograf zkoprněle ze sebe a pak jen mávl rukou. Inu, český venkov. Kdeže jsou ty klišé z Vesničky mé střediskové, nebo kde je Evík, či předseda ze Slunce seno. Martin jen zakroutil hlavou. Pak se bezradně rozhlédl. První kapky dopadly do prachu. Byly dost velké a listí dubu, stojícího u vývěsky MNV teď OÚ je dlouho zadržovat nebude. Rozhodl se a vyběhl k faře. Tam ho snad nevyhodí. Pokud tam ale někdo vůbec je. Už když udělal první krok, mu došla marnost jeho plánu. Dům byl zchátralý a evidentně opuštěný. Přesto zkusil zalomcovat dveřmi. Nic. Žádná odezva.
„Doprčic,“ ulevil si. Tušil, že ho sleduje každý, kdo měl okno tímto směrem a že mu nikdo neposkytne přístřeší. Byl zde cizím, tudíž nevítaným. Bezradně se rozhlédl. Kapky o velikosti holubích vajec dopadaly stále častěji a bylo jasné, že se každým okamžikem spustí zničující liják.
Kostel! Je otevřený! Tohle blesklo Martinovi hlavou, když si všiml jeho dveří, které evidentně nedoléhaly. Rozeběhl se tam a skutečně. Kostelní dveře nebyly zamčené. Právě včas. Příroda, jakoby se mu rozhodla milosrdně dát čas, spustila divadlo hrůzné krásy. Sotva Martin vběhl pod kamennou klenbu, nastal konec světa. Z nebes padaly tuny vody, do toho blesky svítily jeden za druhým a vichr rval, co mu přišlo do cesty. Hotová pohroma.
„To máte za to, že jste jací jste,“ ušklíbl se směrem k vesnici. To zas bude muset pojišťovna platit, pomyslel si ještě. Pak ale mávl rukou. Našel přístřeší v božím stánku, a tak je nakonec vše v pořádku. Podívá se po kostele.
Dunění hromu sem moc nedoléhalo. Pod kostelní klenbou bylo velebné ticho. Martin byl jako u vytržení. Kostel měl nádhernou výzdobu. Obrazy svatých byly prokládány plastickou křížovou cestou a okolo sloupů podpírajících klenbu stály sochy. Ten, kdo nechal stavět tento svatostánek, musel být velmi bohatý. Nebo měl moc dobrý důvod, se zavděčit bohu. Martinovy oči se zaměřily na to nejdůležitější v kostele. Sošky andělíčků lemovaly oltář podepřený několika umně vyřezávanými sloupy. Vše bylo zlacené, či v barvě dřeva. Uprostřed oltáře byl velký obraz Vykupitele malovaný s úctou a láskou neznámým barokním mistrem. Martinův fotoaparát hrál staccato a zvěčňoval tuto zřejmě zapomenutou a zloději ještě neobjevenou krásu. Dostal se do takového vytržení, že přestal sledovat čas.
„Krásné, že? Zvláště při bouřce, jako byla tato,“ ozvalo se pod klenbou. Martinovi leknutím málem vypadl přístroj z ruky. Rychle se otočil. Kousek od něj stál nějaký muž v širokém klobouku a plášti. Vypadal jako avantgardní malíř.
„Kdo jste?“ vyjekl Martin. Muž se ušklíbl.
„To bych se spíše měl zeptat já vás. Já jsem místní, ale vy ne. Co tu děláte?“
„Jsem fotograf a zastihla mne bouřka. Nikde se mi nepodařilo se schovat…“
Muž mávl rukou.
„To je místním podobné. Nechali by cizince umřít na ulici a jen by ho překročili. Nemají je tu rádi. My dva jsme si podobní. Oba tvoříme obrazy, jen já na to používám trochu jinou techniku. Poněkud starší, techniku.“
„Vy jste malíř? Já si to myslel,“ vydechl Martin ulehčeně. „Jak dlouho tady jste?“
Muž se opět pousmál.
„Od začátku. Vždy když je bouře, chodím sem.“ Martin byl opět znepokojen.
„Když jsem přišel, nikdo tu nebyl. Neviděl jsem vás.“
Malíř pobaveně nadzvedl obočí.
„To znamená, že když někoho nevidíte, tak není? Já vás viděl. Obdivoval jste mé obrazy.“
„Vaše obrazy?“ vydechl Martin nedůvěřivě a rozhlédl se.
„Toto je mé dílo!“ zvolal ten muž a teatrálně roztáhl ruce.
„Vy jste restaurátor?“
„Ne. Jsem malíř. Chcete se podívat na světle? V tomhle přítmí už není nic vidět. Zvláště teď, večer.“
„Večer?!“ vyjekl fotograf zděšeně a pohlédl na hodinky. Ručičky nemilosrdně ukazovaly dvě hodiny po odjezdu autobusu. Problém byl, že jediného. Martin vyběhl z kostela. Slunce stálo těsně při obzoru. Bylo jasné, že se dnes domů už nedostane. Nejbližší nádraží bylo asi deset kilometrů odsud a spoje na těchto lokálních tratích jezdily po stejnou dobu, po jakou byla otevřena místní hospoda. Ani mobil tu neměl signál, tak nebyla možnost si zavolat taxi. Martin se bezradně rozhlížel. Co teď? Vešel opět do kostela. Malíř stál neustále na stejném místě.
„Prosím vás, pane…“
„Bartoloměj Cornelius, jméno mé. Omlouvám se, že jsem se nepředstavil dříve.
„Já jsem Martin Vršecký. Pane Cornelius, jak se mohu odsud dostat do Lovosic?“
Malíř zavrtěl hlavou.
„Těžko. Spěcháte? Tady je to zbytečné. Tady se čas zastavil.“ Martin si povzdechl.
„ Všiml jsem si. No, chtěl jsem ty fotografie ještě zpracovat a pak je dát do redakce.“
Pan Cornelius se opět pousmál.
„Na to je vždy dost času. Přespíte tady, a co bude zítra, ví jen Bůh. Ostatně, dnes v noci bude pohřeb. Místní pohřby jsou velice zvláštní a lidé při nich jsou také jiní. Myslím, že vám někdo i poskytne nocleh.“
„Myslíte?“ zakroutil Martin pochybovačně hlavou.
„Jsem o tom přesvědčen, pane Vršecký. Teď, když mne omluvíte, musím se připravit na noc. Musím ještě dodělat poslední obraz.“
„A kdo zemřel?“ zeptal se ještě Martin
Malíř však zavrtěl hlavou.
„To se neříká, pane Vršecký. Duše mrtvého pak nemůže dojít klidu. Nashledanou večer.“ Pan Cornelius pokynul Martinovi a dal najevo, že by měl zatím odejít. Ten uposlechl. Napadlo ho, že by si mohl prohlédnout místní hřbitov. Jistě zde bude spousta zajímavých věcí. Vkročil tedy do zahrady mrtvých.
Ten hřbitov byl opravdu zvláštní. Nacházela se zde spousta starých, krásných pomníků. Martin byl jako u vytržení. Ačkoliv byla spousta z nich zarostlá břečťanem, což dokreslovalo ponurou atmosféru místa, stálo za to, je vidět. Slunce zapadlo a pomalu se smrákalo. Martin si prohlížel jednotlivé pomníky. Na některých byly i podobenky. To Martina zarazilo. Byli to samí mladí lidé. Díval se na data jejich narození a úmrtí. Rozličné roky, ale všem bylo do třiceti let. A všichni umírali v létě. To Martina zaujalo. Hřbitov mladých, bleskla mu hlavou myšlenka. Znovu se podíval na ty podobenky. Některé mu byli povědomé. Kde je ale viděl? Kde? Najednou uslyšel zvuky, které sem nepatřily. Prošel houštinou a viděl starého muže, jak kope jámu. Došel až k němu.
„Dobrý večer,“ pozdravil.
Muž se ohlédl a kývl v odpověď.
„Vy jste hrobník?“ zeptal se Martin ve snaze zapříst hovor.
Stařec přikývl a dál se věnoval práci. Martinovi došlo, že ten hrob je na dnešní pohřeb. Stejně je to divné. Pohřeb v noci. To zní jak z Kingova hororu. No, je jasné, že sem farář jen dojíždí a asi to dříve nestíhá.
„Ten hrob, ten je asi na ten dnešní pohřeb, že?“
Hrobník opět přikývl. Martin viděl, že z něho kloudné slovo nedostane a tak dále prohlížel pomníky. Nakonec se ale přece vrátil ke starci.
„Prosím vás, od kolika to je? Pan Cornelius mne pozval, ale já nevím, v kolik tu mám být.“
„V jedenáct. To je mše. Pak je pohřeb.“ Více z hrobníka nevypadlo. Martin jen pokrčil rameny a poděkoval. Pohlédl na hodinky. Měl ještě dvě hodiny času. Koketoval sice s myšlenkou vyrazit pěšky někam k civilizaci, kde by i mobil fungoval, ale na druhou stranu to, co se tady mělo odehrát, ho též velice lákalo. Nakonec se rozhodl. Zůstane. Ráno pojede autobusem, zpracuje snímky a odpoledne je dá do redakce. Udělá to tak.
Okolo jedenácté se vrátil ke kostelu. Na hřbitově hořely svíce a jejich mihotavé světlo budilo roztodivné myšlenky. Vešel do dveří. Byla zde spousta lidí. Staří, mladí. Martin byl u vytržení. Tohle nečekal. Kousek stranou od oltáře stál ten podivný malíř. Měl tady i své plátno a maloval. Martin chtěl vidět co a tak k němu zamířil. Cestu mu ale zastoupila jakási dívka, vzala ho za ruce a s krásným úsměvem řekla:
„Vítáme vás mezi námi. Omlouvám se za zdejší obyvatele. Jsou tak nedůvěřiví. Ale mistr Cornelius o vás mluvil jako o člověku s citem pro umění. Teď ho ale nerušte v práci. Za mnohé mu vděčíme.“ Vmanévrovala ho do lavice a usedla vedle něj. Ozval se zvonec, a ze sakristie přišel kněz. Začala mše.
Martin byl jak na trní. Něco se mu pořád nezdálo. Na těch lidech. Byli tak zvláštní. Co mu ale vadilo? A kde je rakev s nebožtíkem? Neměla by to být mše za něj? Otočil se na tu dívku. Nadechl se k otázce, ale ona si položila prst na rty. Má mlčet. Martin se opět rozhlédl. Kousek od něj seděl onen malíř a se zaujetím pracoval. Občas se na Martina podíval a povzbudivě se pousmál. Martin se stále rozhlížel po kostele. Pak mu něco došlo. Oblečení těch lidí. Bylo roztodivné. Jako průřez desetiletími, nebo dokonce staletími. I ta dívka vypadala jak z minulého století. Znovu se na ni podíval. Velice pozorně si prohlížel její tvář. Kde ji už viděl? Někde ano. Zamyslel se. Poznání ho zasáhlo jako blesk. Ačkoliv byl kostel nasvícen pouze svícemi, tak zde bylo vidět velmi dobře. Martin pohlédl na obraz zavěšený na sloupu nad nimi. Podoba s tváří té dívky byla zřejmá. A ta samá tvář se naň dnes dívala z obrázku na jednom náhrobku. Poplašeně se rozhlédl po ostatních. Porovnával tváře a obrazy. Řada jich souhlasila. I na náhrobcích, jak si je najednou vybavil. Co když ten tajemný pohřeb…? Martina polila hrůza. Chtěl vstát, ale dívčina ruka ho zadržela.
„Ještě není konec,“ zašeptala.
„Ale já chci pryč. Nelíbí se mi tu.“ Martin se jí snažil vytrhnout, ale její síla byla nelidská. V očích jí pobaveně blýskalo. A ne jen jí.
Po půlnoci vynášel dav s pláčem z kostela rakev k čerstvému hrobu. Malíř dokončil svůj obraz a spokojeně se usmál. Vystihl podobu onoho cizího návštěvníka dokonale. Teď už ho zbývá jen uložit, kam patří. Jako ty před ním a ty co přijdou po něm. Zvedl se a uschoval své náčiní. Je čas, proto zamířil k zarostlé honosné hrobce, kterou si nikdo nikdy pořádně neprohlédl. Na jejím sarkofágu byl vytesán jen jediný nápis:
Magister Bartolomeus Cornelius. 1680 – 1723

přidáno 25.07.2010 - 15:38
Zajímavé a nevšední čtení. Povídka rozhodně nepostrádá napětí a tajemno, tentokráte chválím.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Malíř : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Stín v zrcadle
Předchozí dílo autora : Půlnoc

»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
IceEasy [13], Fato profugus [13], philip08 [12], IAN [12], stylistaMirek [10], Once upon a lifetime [9], Sargon [9], janubalinka [8], to_neres [8], Evža [2], 7z7z7 [2]
» řekli o sobě
Liss Durman řekla o veronika :
Veruuu.. To je opravdu hodně těžký se vyjádřit, ale pokusim se. Píšeš skvělý dílka, líbí se mi jejich nezapomenutelná atmosféra, která mi zůstává v hlavě ještě dlouho potom. Na nic si nehraješ, všechno ti jde od srdce a nejspíš proto tě mám tak ráda.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

MacBook Pro

Na novém MacBooku vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku