Malířka pocitů

Malířka pocitů.


Na malou chvíli chtěl jsem dnes snít,
zavřít své oči a vidět nás jít.

Jít loukou rozkvetlých květů,
vzdálit se na hony tomuto světu.

Vidět Tvé vlasy ve větru vlát,
cítit Tvou vůni, s Tebou se smát.

Vidím Tě u plátna, obraz svůj maluješ,
na vlnách múzy světu se vzdaluješ.

Slova co barvy na plátno nanášíš,
nad starosti světa lehce se povznášíš.

Modrá co naděje, jež žene nás vpřed,
rudá co touha, jež plní náš ret.

Žlutá jak radost, jež na duši povznáší,
zažene smutek a chmury zaplaší.

Bílá jak lék, jež rány zlé hojí,
bílá co budoucnost, jež za pokus stojí.

Z barev a citů dílo své tvoříš
a mýty o tmě snadno tak boříš.

Víc modré a rudé mi do duše vlej,
ať cítím že žiju, že život je nej.